Když se na to díváte zezdola, jen kroutíte hlavou. Závodníci, kteří se po čtyřech škrábou na vrchol skokanského můstku. Trochu blázni, trochu sebemrskači. I my patříme mezi ně. Už poněkolikáté. Tentokráte jsme si zajeli do Tater, zdolat můstek na Štrbském Plese, který patří k těm nejtěžším vůbec.
Počasí bylo proměnlivé. Chvíli pršelo, chvíli svítilo sluníčko. A tráva rozbahněná. Startuji hned po Míšovi. Když vidím, jak se kluci na kopec škrábou a jak jim to občas podklouzne, říkám si, že to bude mazec. Mám na sobě kompresky na stehnech i na lýtkách, boty s pořádnými špunty. Stojím na startu a myslím na slova trenéra Kuby Vobořila, se kterým jsme z Prahy do Tater přijeli: „Většina lidí to přepálí na rovince, pak jim nohy zaplaví kyselina mléčná, a pak dál už tak rychle nemůžou. Strategie je být pomalejší na začátku a ušetřit si energii na těžké pasáže.“ Poslechnu ho. Vím, že má pravdu.
Startujeme. Prvních 100 metrů je mírně dolů. Nenechávám se strhnout davem a mám svoje tempo, až se dostávám k úpatí kopce. Lame se a já stále stoupám po dvou, pak to už nejde a já taky lezu po čtyřech. Vidím každý kámen, každý lísteček, trsy trávy. Hlína už je na místech vyšlapaná tak, jako by to byly schody. Stoupám po nich. Nevím, jak jsem vysoko, ale slyším diváky. Jsem v bráně! Sláva! Čeká mě tu Michal, blahopřejeme si a fotíme se tu. Nebylo to tak strašné, jak jsem čekala. Ale vím, že jsem v kvalifikaci neběžela to nejtěžší – strmý vrchol. Dolů jedu s Míšou – závodnicí ze Slovenska, které však není po doběhu úplně dobře.
Protože je holek na závodě málo, neběží semifinále, ale jdou všechny do finále. Ve dvou skupinách. Já běžím ve skupině B. Stojím na startu, holek nějak ubylo. Dost jich to vzdalo. Míša je tu taky. Už je jí lépe, obě si přejeme hodně štěstí a pouštíme se do finále. Taktika opět stejná – prvních sto metrů mě holky předbíhají, pak stoupám. Jedu jak robot – jedna ruka, jedna noha a opačně. Míjím bránu semifinále a vím, že mě čeká to nejhorší – vrchol skokanského můstku, který má sklon 35% – prý je nejtěžší ze všech, co se v rámci RedBull běží. Povrch je umělý koberec a na něm síť. Zkouším to běžet po dvou, ale pak musím na čtyři. Jinak to nejde. Pak přicházejí na řadu dřevěná prkna. Krásně voní po lese. Teď je to náročné. Vnímám jen svoje strojové tempo. Vnímám i soupeřku vedle mne, ale pak už vidím cíl a nevnímám nic jiného.
Chtějí mi na vrcholu pomoc, ale říkám, že nepotřebuji. Jsem tady! Je to neskutečný pocit. Jsem v euforii. Přibíhá Míša, fotíme se spolu, i s ostatníma holkama, blahopřejeme si. Pak ale musíme rychle dolů, běží další skupina. Dole mě čeká Michal a blahopřeje mi. Jde dolů ke startu po svých a my s Míšou jedeme opět lanovkou a sdělujeme si dojmy.
Jdeme se podívat na výsledky. Už jsou. Skupina B – jeee, jsem nahoře, to se dobře hledá. Nahoře, jako první. Jako první? Cože? Já jsem to doběhla jako první! Jak to, že jsem to nevěděla? Na můstku bylo plno lidí a jsem nevnímala přesně, kdo je okolo mne. Myslela jsem si, že nějaké holky už doběhly dávno přede mnou. Ta euforie se ničím nedá popsat. Michal mi blahopřeje a má z toho taky radost. Běhání do kopců se vyplatilo.
A co mě na tom nejvíce baví? Že se každý rok zlepšuju a ten pohled zeshora z můstku dolů, se ničemu nevyrovná. Je to výzva a mě baví ji překonávat.
Počasí nám přálo, po horkých dnech v Praze nám ochlazení a déšť přišel vhod. Slibované bouřky se Tatrám vyhnuly a tak nic nebránilo tomu, abychom si užili náš letošní nejkratší závod.
Blíží se můj start a mně začíná stoupat nervozita. Trasa je o 30 metrů delší a start je překvapivě z kopce, až po 100 metrech se láme a začíná stoupání s průměrem 35%. Uklidňuji se: nenech se vyhecovat k sprintu na začátku, ať pak máš sílu do kopce.
Startovní siréna a my se pouštíme na trať, žádný sprint, pěkně uvolněný seběh. Proběhnutí po kotníky ve vodě a najednou se přede mně staví stěna. Snažím se ještě chvíli běžet, pak se držet na dvou a šlapat jako do schodů. Najednou je kopec přímo proti mojí hlavě a já musím zapojit ruce. Povrch je sice totálně promočený, mě to ale nedělá problémy. Zvolil jsme skvělé boty Salming OTcomp které jsou na takovýto povrch jak dělané.
Jdu celkem svižně, jenže jako bych měl před sebou ještě tak třicet kilometrů a ne rovnou cíl. Hlava mě prostě brzdí, je zvyklá, že tyhle kopce jsou jen předzvěst něčeho delšího. Šlapu vyrovnaným strojovým tempem a pomalu předcházím další šplhající kolegy. Dvě stě metrů za námi, stěna se stále nevzdaluje, naopak zdá se ještě prudší. Tady už jsem v Harrachově běžel. Po dalších 20 metrech se snažím trošku zrychlit a pomalu se postavit, daří se mi to až po dalších deseti a konečně běžím.
Cíl! Jeden z pořadatelů mi nabízí ruku, aby mi pomohl, jen si s ním plácám a vyběhnu si zbylých pár metrů na kopec. Výhled je nádherný a já můžu v klidu počkat na Soničku, běží pár minut po mě.
Vidím její start, pak mi mizí za hranou kopce a znovu ji zahlídnu až na těsně před cílem. Makala krásně a hned v cíli se dozvídá, že to poběží ještě jednou a to až na úplný vrchol.
Opět čekám na start, tentokrát na Sonino finále B. Jsem ještě nervóznější, start. Fotím, pak rychle také stoupám s ní podél trati, z počátku se ji držím a stihnu i pár fotek, pak mě ale terén mimo trasu zbrzdí a já dobíhám na kopec až v okamžiku, kdy je Sonička na samotném můstku. Tam už mě nepustí a já si na ni musím počkat.
Jak dopadla, že své finále suverénně vyhrála, se dozvídáme až společně u startu. „Ještě štěstí, že nemusím zítra řídit, bude oslava!“ Nakonec místo oslavy jsem si cvičně můstek vyběhl ještě dvakrát, tentokráte i se seběhem, ale Sonička dostala za vítězství aspoň bryndzové halušky a strapačky se zelím a připili jsme si limonádou RedBull Bio Organics.
SOŇA
Vždy, když taky stojím dole pod můstkem, mám z něho respekt. Jenže když se pak do něho rozběhnu a vyškrábu na vrchol, tak je to euforie. Poprvé jsem tento závod běžela v Harrachově před třemi lety, jako štafetu. Běžela jsem tenkrát jen 100 metrů, ale ten nejtěžší úsek – „buben“. Myslela jsem, že mi shoří plíce a byla jsem pak totálně hotová. Loni jsem už Harrachov běžela celý. Plíce mi sice neshořely a byla jsem překvapená, že to není až tak strašné, že se nahoru dostat dá. Letos jsem byla na Tatry zvědavá. Jenže když jsem stála dole a viděla, jak je můstek strmý, zvláště jeho konec, nechápala jsem, jak se tam dá vůbec vyběhnout.
Počasí bylo proměnlivé. Chvíli pršelo, chvíli svítilo sluníčko. A tráva rozbahněná. Startuji hned po Míšovi. Když vidím, jak se kluci na kopec škrábou a jak jim to občas podklouzne, říkám si, že to bude mazec. Mám na sobě kompresky na stehnech i na lýtkách, boty s pořádnými špunty. Stojím na startu a myslím na slova trenéra Kuby Vobořila, se kterým jsme z Prahy do Tater přijeli: „Většina lidí to přepálí na rovince, pak jim nohy zaplaví kyselina mléčná, a pak dál už tak rychle nemůžou. Strategie je být pomalejší na začátku a ušetřit si energii na těžké pasáže.“ Poslechnu ho. Vím, že má pravdu.
Startujeme. Prvních 100 metrů je mírně dolů. Nenechávám se strhnout davem a mám svoje tempo, až se dostávám k úpatí kopce. Lame se a já stále stoupám po dvou, pak to už nejde a já taky lezu po čtyřech. Vidím každý kámen, každý lísteček, trsy trávy. Hlína už je na místech vyšlapaná tak, jako by to byly schody. Stoupám po nich. Nevím, jak jsem vysoko, ale slyším diváky. Jsem v bráně! Sláva! Čeká mě tu Michal, blahopřejeme si a fotíme se tu. Nebylo to tak strašné, jak jsem čekala. Ale vím, že jsem v kvalifikaci neběžela to nejtěžší – strmý vrchol. Dolů jedu s Míšou – závodnicí ze Slovenska, které však není po doběhu úplně dobře.
Protože je holek na závodě málo, neběží semifinále, ale jdou všechny do finále. Ve dvou skupinách. Já běžím ve skupině B. Stojím na startu, holek nějak ubylo. Dost jich to vzdalo. Míša je tu taky. Už je jí lépe, obě si přejeme hodně štěstí a pouštíme se do finále. Taktika opět stejná – prvních sto metrů mě holky předbíhají, pak stoupám. Jedu jak robot – jedna ruka, jedna noha a opačně. Míjím bránu semifinále a vím, že mě čeká to nejhorší – vrchol skokanského můstku, který má sklon 35% – prý je nejtěžší ze všech, co se v rámci RedBull běží. Povrch je umělý koberec a na něm síť. Zkouším to běžet po dvou, ale pak musím na čtyři. Jinak to nejde. Pak přicházejí na řadu dřevěná prkna. Krásně voní po lese. Teď je to náročné. Vnímám jen svoje strojové tempo. Vnímám i soupeřku vedle mne, ale pak už vidím cíl a nevnímám nic jiného.
Chtějí mi na vrcholu pomoc, ale říkám, že nepotřebuji. Jsem tady! Je to neskutečný pocit. Jsem v euforii. Přibíhá Míša, fotíme se spolu, i s ostatníma holkama, blahopřejeme si. Pak ale musíme rychle dolů, běží další skupina. Dole mě čeká Michal a blahopřeje mi. Jde dolů ke startu po svých a my s Míšou jedeme opět lanovkou a sdělujeme si dojmy.
Jdeme se podívat na výsledky. Už jsou. Skupina B – jeee, jsem nahoře, to se dobře hledá. Nahoře, jako první. Jako první? Cože? Já jsem to doběhla jako první! Jak to, že jsem to nevěděla? Na můstku bylo plno lidí a jsem nevnímala přesně, kdo je okolo mne. Myslela jsem si, že nějaké holky už doběhly dávno přede mnou. Ta euforie se ničím nedá popsat. Michal mi blahopřeje a má z toho taky radost. Běhání do kopců se vyplatilo.
A co mě na tom nejvíce baví? Že se každý rok zlepšuju a ten pohled zeshora z můstku dolů, se ničemu nevyrovná. Je to výzva a mě baví ji překonávat.
MICHAL:
Když jsme se dozvěděli, že letošní závod RedBull 400 se v Harrachově neuskuteční, málem jsme vyhlásili smutek, naštěstí se jen přesunul na Slovensko na Štrbské Pleso. Bylo tedy jasné, že se letos podíváme také do Tater. Příjezd na místo znamenal trošičku šok, můstek na rozdíl od toho harrachovského je o dost prudší a ční vysoko nad okolní krajinu. „Tak tam běžíme, paráda, už se nemůžeme dočkat.“ říkali jsem si se Soničkou.
Počasí nám přálo, po horkých dnech v Praze nám ochlazení a déšť přišel vhod. Slibované bouřky se Tatrám vyhnuly a tak nic nebránilo tomu, abychom si užili náš letošní nejkratší závod.
Blíží se můj start a mně začíná stoupat nervozita. Trasa je o 30 metrů delší a start je překvapivě z kopce, až po 100 metrech se láme a začíná stoupání s průměrem 35%. Uklidňuji se: nenech se vyhecovat k sprintu na začátku, ať pak máš sílu do kopce.
Startovní siréna a my se pouštíme na trať, žádný sprint, pěkně uvolněný seběh. Proběhnutí po kotníky ve vodě a najednou se přede mně staví stěna. Snažím se ještě chvíli běžet, pak se držet na dvou a šlapat jako do schodů. Najednou je kopec přímo proti mojí hlavě a já musím zapojit ruce. Povrch je sice totálně promočený, mě to ale nedělá problémy. Zvolil jsme skvělé boty Salming OTcomp které jsou na takovýto povrch jak dělané.
Jdu celkem svižně, jenže jako bych měl před sebou ještě tak třicet kilometrů a ne rovnou cíl. Hlava mě prostě brzdí, je zvyklá, že tyhle kopce jsou jen předzvěst něčeho delšího. Šlapu vyrovnaným strojovým tempem a pomalu předcházím další šplhající kolegy. Dvě stě metrů za námi, stěna se stále nevzdaluje, naopak zdá se ještě prudší. Tady už jsem v Harrachově běžel. Po dalších 20 metrech se snažím trošku zrychlit a pomalu se postavit, daří se mi to až po dalších deseti a konečně běžím.
Cíl! Jeden z pořadatelů mi nabízí ruku, aby mi pomohl, jen si s ním plácám a vyběhnu si zbylých pár metrů na kopec. Výhled je nádherný a já můžu v klidu počkat na Soničku, běží pár minut po mě.
Vidím její start, pak mi mizí za hranou kopce a znovu ji zahlídnu až na těsně před cílem. Makala krásně a hned v cíli se dozvídá, že to poběží ještě jednou a to až na úplný vrchol.
Opět čekám na start, tentokrát na Sonino finále B. Jsem ještě nervóznější, start. Fotím, pak rychle také stoupám s ní podél trati, z počátku se ji držím a stihnu i pár fotek, pak mě ale terén mimo trasu zbrzdí a já dobíhám na kopec až v okamžiku, kdy je Sonička na samotném můstku. Tam už mě nepustí a já si na ni musím počkat.
Jak dopadla, že své finále suverénně vyhrála, se dozvídáme až společně u startu. „Ještě štěstí, že nemusím zítra řídit, bude oslava!“ Nakonec místo oslavy jsem si cvičně můstek vyběhl ještě dvakrát, tentokráte i se seběhem, ale Sonička dostala za vítězství aspoň bryndzové halušky a strapačky se zelím a připili jsme si limonádou RedBull Bio Organics.
OBA:
Tatry nám učarovaly. Slovenští kolegové svůj první závod zvládli jak nejlépe uměli, trať byla krásně připravená. Po závodě jsme nebyli unavení, dokonce nás ani nic nebolelo. Přikládáme to vysokohorskému tréninku. Je to sice krátký závod, ale o to větší má dynamiku a adrenalin. Takže jedno je jisté – přístí rok zase na startu!