RunTour Liberec – závod prolitý potem a trápením

Foto: Run-Tour.cz

Závody se mají střídat a tak mezi těmi vysokohorskými nebo extrémními je fajn si zaběhnout krátkou „klasiku“. Jenže i ta vás může pěkně vytrestat.

Liberec, město pod Ještědem, moc často sem nezavítáme a je to škoda. Tentokrát nás sem pozvala Toyota, která je partnerem seriálu RunTour. Jejich CH-R tady funguje jako časomíra pro první běžce, můžou si tak užívat servisu jako na velkých závodech. Bohužel v Liberci jen prvních pár metrů, než se vběhne do lesa. Tento závod ze série je zkrátka jiný. Když se řekne RunTour, představí si každý silniční rovinatý závod. Tady se běží z velké části v lese okolo ZOO, místo roviny si tady běžci užívají dva a půl kilometrů stoupání hned na začátku.

SOŇA

RunTour závody jsem vždycky běžela jenom v Ústí – to je pěkná rovinka a taky jsem tam vždy zažila pořádné horko. O Liberci jsem slyšela, že vždy půlka kola vede do kopce a že se neběží po asfaltu, ale po šotolině. Kopečky a terén, tak to mi naprosto vyhovuje.

Jenže v sobotu byly tropy. Pořádné. Byla jsem ráda, že se běží až navečer, v poledne by se to nedalo. V příjemném prostředí Lidových sadů blízko ZOO bylo fajn. Potkali jsme tu spoustu známých, povídali si, fotili se. Říkala jsem si dopředu, že dnes nepoběžím na doraz, ale v horku se budu spíš šetřit.

Půl hodiny před startem jsem zobla tyčinku, vypila plno vody. S Míšou stojíme na startu a přejeme si hodně štěstí v závodě. Startuje se do kopce. Vím, že nesmím přepálit tempo, ale startujeme poměrně zepředu, takže je to těžší. Moje oblíbené kopce jdou nyní ztěžka. Myslím si, že běžím rychle, ale hodinky ukazují něco jiného. Musím vydržet dva kopce, pak se to prý zlomí.

Je horko a já se trápím. Každý krok je těžký, namáhavý a sbíhání z kopce není tak snadné, jako vždycky. Připadám si nejpomalejší. Snad nebudu poslední. Obíháme ZOO a vím, že se blížím do půlky. Tepovka je na maximu. Vzdát to? Prostě nemůžu. Kopeček do cíle ( teď však označuje půlku) lemují ho známí a fandí mi. Pomáhá to. Teď to nemůžu vzdát. Beru si vodu a zpomaluji do chůze. Jdu rychle, takže mám tempo, jako když někteří běží. Oči mi šilhají do lesa, kde vede úniková cestička. Mám? Čertík v hlavě mě nabádá. Ale jdu dál.

Jenže ono to nakonec nějak ubíhá. Sice to dost bolí, je to nahámavé a jde to ztěžka, ale další kilometry jsou za mou, sbíhám rychle, chci to mít za sebou, poslední kopec a zase nabuzení díky fandění kamarádů a známých běžců ze Šneků. Byli báječní, bez nich bych to nedala. Děkuji! Jsem v cíli. Čeká mě tu Míša, ale já se potřebuji vydýchat a dát se do kupy. Deset kilometrů mi dalo zabrat víc, než samotný Glossglockner. Ani si nepamatuju, že bych se tak na závodě trápila. Nesedlo mi prostě horko.

Trasa byla krásná a vím, že tady nejsem naposled. Věřím, že kdyby nebylo tak extrémní horko, kopečky bych si užila. Nakonec jsem poslední nebyla a byla v první třetině žen. Teď vím jedno – i krátká trasa může pěkně pozlobit. Příště ale nebudu dělat hrdinku a raději si klidně trasu vyměnim za kratší.

MICHAL:

Na místo jsme dorazili s dostatečným předstihem a to bylo skvělé, mohli jsme si tak dát v klidu kafíčko, pozdravit se, popovídat si a vyfotit s vámi našimi čtenáři. Čas do startu nám tak uběhl příjemně a my se těsně před 17:00 postavili do koridoru. Já hned vedle Michala Vítů, vodiče na 50 minut.

Start, už po pár metrech bylo jasné, že to bude výživné, snažil jsme se nepřepálit a poslouchal Michala, jak mi připomíná, že nemám tak moc natahovat krok. Had běžců se pomaličku protahoval a v prvním krátkém seběhu už jsem se mohl trošku uvolnit a lehce to pustit samospádem. Naháněli jsme se s Ivo Piklem, chvíli předehnal on mě, chvíli jsem byl v předu já. Další stoupání až na občerstvovačku, na desítce často nepiju, ale v tom vedru jsem musel. Trocha vody a zase seběh. Opět jsme si s Ivem měnili pozice a hnali to kolem soupeřů, jak to šlo.

Dlouhá rovinka pod Zoo znamenala zpomalení, ale nijak výrazné. Chvilku jsme se zase zapovídali s Michalem, vedl jak pětku, tak desítku a v tom vedru běžet ve vodičském postroji není žádná legrace. Až pod kopec jsem s ním držel krok, pak jsem ho už musel nechat. Zkoušel jsem, jak mi to poběží úplně bez cukrů a do kopce to nebyl žádný med, nedokázal jsem držet tempo. Tři kilometry indiánského běhu. Stále nahoru, v půlce mi trochu chyběl ionťák, čistá voda mi trochu rozhodila žaludek. Naštěstí na kopci už byl a hned se běželo lépe. Seběh a opět před Iva.

Vedro k padnutí a my se tady tak ženeme, pod kopcem naštěstí hasiči pouštěli vodní mlhu. Před závěrečným stoupáním bylo potřeba. Opět ho beru indiánem, sem tam i někoho předběhnu a Iva držím vytrvale za sebou. Blíží se cíl, zahlídnu Evku Podroužek a trochu ji vylekám, pak už se pustím do sprintu k cíli.

Plácám si s ostatními běžci, děkuji jim za podporu a už čekám na Soničku. Ta je v cíli za chviličku. Horko ji pěkně semlelo, ale doběhla a to je hlavní.

Naše postřehy:

Trať: dvě kola. U každého první půlka vedla hlavně do kopce, pak byly fajn seběhy. Většina trasy vedla v lese a lesoparku. Povrch šotolina, lesní cesty, kostky a minimálně asfalt.

Atmosféra: skvělá

Organizace: výborná

V čem jsme běželi: Soňa – Salming T2, Michal – Salming Race6

Co bychom vylepšili: Počasí 🙂 to ale organizátoři neovlivní. Oceňujeme, že start posunuli na pozdější dobu a že byly k dispozici cisterny s vodou na pití i opláchnutí.

Všem moc děkujeme za poslání fotek.