Co jsem dělala, když jsem ztratila motivaci

Kromě tréninku je u běhání motivace jednou z nejdůležitějších věcí. Co se stane, když o ni přijdete? Tady je můj příběh:

Před čtyřmi lety jsem vůbec neběhala, tento sport jsem nenáviděla. Jenže pak jsem se do něj zbláznila, přišel první půlmaraton a pak jsem logicky chtěla zaběhnout taky těch 42 kilometrů – maraton. Připravolali jsme se na něj s Michalem intenzivně více, než půl roku. Běhali kopce, nabíhali kilometry a dávali si pěkně do trika. Pak přišel den D a já byla v cíli. Unavená, ale šťastná tak zvláštně. Najednou mi v hlavě vyvstala otázka. Dokázala jsi to. A co dál?

Nevěděla jsem si s tím rady. Trénování mě přestalo bavit. Proč to dělám? Proč běhám? Co mi to dává? Proč se mám pořád lopotit? Hlavou se mi honily tyto myšlenky. Běhala jsem pořád, ale tak nějak ze setrvačnosti. Čím víc jsem nad tím začala uvažovat, tím se mi běhalo hůře. Byla jsem na mrtvém bodě.

Pak jsem si to začala uvědomovat. Proč jsem vlastně začala běhat? Ne snad, že bych chtěla hubnout nebo vyhrávat všechny závody. Začala jsem běhat kvůli tomu krásnému pocitu z běhu, kvůli tomu pocitu svobody, když sama běžím, jsem jen se svými myšlenkami, se svým tělem. Kvůli pocitu radosti, které mi běhání dává. A to mi může dávat pořád, i když uběhnu maraton.

V cestě dál mi hodně pomohl i Michal. Díky tomu, že jsme více začali běhat v přírodě, traily, kde to tolik není o výkonu, ale o kochání a radosti, o tom krásném pocitu, že když vyběhnete nahoru, na vrcholek, a uvidíte zeshora tu nádheru z ptačí perspektivy, tak víte, že všechno to úsilí stálo za to. Miluju trailové závody. Zase mám chuť se překonávat. Překonávám sama sebe a dělá mi to radost. Motivace se navrátila a já už dlouho prožívám zase tu krásu běhu pro sebe, pro radost.