Běh je nádherný sport, který vyplavuje endorfiny a také čistí hlavu od starostí. Jenže jsou i situace, kdy se u něho pěkně zpotíme nejenom fyzicky:
Co stresuje SOŇU:
Starty závodů
I když to může vypadat, že jsem otřepaná závodnice a že i když jsme v sezóně skoro každý víkend na závodech, tak že mě už nic nerozhází, tak zdání klame. Já mám totiž před každým závodem nervy, jakoby to byl můj první. Atmosféra před startem je taková napjatá, každý se chystá na výkon a soustředí se. A já mám nervy. Už od rána, ať jsme včas na startu, ať nic nezapomenu. Nejhorší to ale je před výstřelem, to by se nervy daly krájet. Jenže pak se rozběhnu, vše ze mne spadne a úplně nejlepší to je v cíli. To miluju!
Časová brána
U některých horských závodů jsou na určitém kilometru časové brány, kde je předepsaná doba, kdy tam musíte být. Když to nestihnete, tak prostě končíte a vracíte se zpátky. Neproběhnete cíl! To je šílené utrpení! Já si proto vždy vybírám takové distance, kde brána není a nejsem omezená časem. To bych se nervovala už od začátku. Já si chci závod běžet podle sebe a svých možností. To mi vyhovuje.
Co stresuje MICHALA:
Nestihnutí startu
Jednou z nejvíce stresujících věcí je pro mě představa, že nestihnu start. Vždy se snažím, abych byl na startu aspoň o hodinu dříve a co nejdříve měl v ruce nebo ještě lépe už připnuté startovní číslo. Jakmile mám toto hotovo, jsem už v zásadě v klidu.
I přesto se mi ale stává, že občas to s tím startem tak snadné není, třeba na Kbelské desítce, kdy jsem si chvíli před startem uvědomil, že nevím, jestli jsem vypnul vařič a letěl přes celou Prahu zpátky domů a pak zase zpět. Stihl jsem to, ale bylo to o prsa východoněmecké sprinterky.
Nedostatečná výbava
Na závody sice jezdíme skoro každý týden, přesto nebo právě proto, se ale chystám nejdříve den před startem, mnohdy až v den závodu. To s sebou přináší velký stres, jestli mám vše potřebné a až do samotného startu se pořád prohmatávám, jestli mám všechno, co potřebuji a nic jsem nikde nenechal.
Mám kamarády, kteří mají na všechno seznamy a jakmile si vše odškrtají, jsou v klidu. Tak to by mě teda vůbec nebavilo. Já si raději odbudu trošku toho stresu a budu věřit, že to nakonec všechno dobře dopadne. Vždyť stejně potřebuji nakonec jen ty trenýrky a boty. No a když už ty trenýrky zapomenu, tak se snad najde někdo, kdo mi je půjčí, jako loni v Budějovicích Kuba Smrž.