Někdy máte pocit, že jste již po tolika absolvovaných závodech zkušený závodník – zvláště, když některý běžíte už počtvrté a máte odsud i několik vítězství. Jenže pak to přijde a v cíli se nestačíte divit – místo tradiční bedny vás v cíli čeká čas s číslem „nula“.
Kopečky, kopce a hory – to je naše nejoblíbenější běhání. Už od prvního ročníku jsme tak tradičními účastníky závodu v krásném prostředí Benešovské pahorkatiny – Pyšelského kopečku. Líbí se nám trasa, skvělá organizace a také místo Pyšely, které tímto závodem přímo ožívá.
Soňa:
Kdysi mě Míša naučil mít rád kopce a tak tohle je přesně závod pro mne. Každou chvíli je jiný, jen ne nudný a každý rok je taky jiné počasí. Loni byly tropy, předloni pršelo a letos bylo počasí ideální – přesně tak na běh.
Málem jsme si mysleli, že jsme si spletli den, protože místo konání se přesunulo od fotbalového hřiště k hasičům. Cítila jsem se výborně, ale přesto jsem byla zvědavá, co moje tělo zvládne, když mě předtím už pár dní škrábalo v krku a neběhala jsem.
Těšila jsem se na novou trasu. Běželo se krásně a oproti loňsku to šlo zlehka a užívala jsem si to. Jenže trasa byla pořád stejná, jako kdysi. Už-už jsem začínala vidět poslední nejprudší kopeček a znejistěla jsem a tak se ptala pořadatele, zda běžím dobře na 21 kilometrů, tedy tu nejdelší trať? Ano, všichni běží tudy. Když jsem běžela okolo hřbitova, divila jsem se, že tu není nachystané pití a že stále nikam neodbočuji. Najednou vbíhám do cíle, kde mi chtějí dát na krk medaili a já křičím: Kde je ta odbočka na 21. km? Peter, pořadatel, málem omdlí. „Tys ji neviděla, byla na pátém kilometru, na občerstvovačce.“
Jenže já si jí fakt nevšimla. Byla jsem tak zabraná do běhu, do pití a trasu jsem měla automaticky naučenou, že jsem se dala jako vždycky doleva a neviděla jsem, že bych měla běžet jinam. I když jsem měla sluchátka, tak to jsou ty, přes které všechno slyším a i když tam při občerstvení to mnohým asi říkali, mě zrovna teď ne. Ano, trasa se má předem nastudovat, jenže já to neudělala.
V cíli jsem si připadala, jako bych u svého článku nedopsala poslední větu. Byla jsem připravena na jednou tolik a těšila se nová místa. No nedalo se nic dělat. I toto je poučení. Naštěstí jsem si to užila a tak má konečně i Míša také fotku z cíle. Dříve mi ji vždycky dělal on. Navíc i když jsem oficiálně byla počítačem vyhodnocena jako diskvalifikovaná, do cíle jsem po kratší trase doběhla a od hodných pořadatelů jsem dostala i tu finišerskou medaili. Po dvou letech jsem tedy nestálana bedně, ale přesto toho nelituji – ten závod byl zase pecka!
Michal:
Pro mě je to závod v neoblíbené disciplíně zvlněných kopců. Na rozdíl od prudkých kopců, kde nahoru zpomalí všichni, tady výrazně ztratím a oproti silničním závodům zase nemůžu držet rovnoměrné tempo. Jenže o to je to pro mě větší výzva, a tak se vždy moc těším. Letos navíc s novou trasou na 21 km, takže přece jen trošičku naslepo a o to větší náboj to pro mě má.
Před cestou jsme se samozřejmě ani nepodívali, kde je vlastně start, vždyť už tu jedeme po několikáté. Na místě se ve mně málem krve nedořezal, nikde nikdo. Jenže start byl jen o kousek posunutý. Takže jsme po chvíli to správné místo našli a mohli se připravit na start.
Mnoho známých tváří – to vždy ukrátí čas před startem. Až tak, že jsem se málem zapomněl přezout do běžeckých bot. Naštěstí jsem si to uvědomil včas a na start se postavil v tu pravou chvíli. Moderátor Honza Smetana odpočítával a Dana Drábová odpálila start. Vybíhám, výjimečně se šetřím. Start je tady do kopce a loni jsem se na začátku docela utavil.
Na kopci už docela ztrácím, Sonička je jen kousek za mnou. Jenže věřím, že jsem si rozložil síly naprosto přesně. První seběh a pár lidí opět předbíhám. Do kopce mi to samozřejmě vracejí a Sonička je sotva minutu v závěsu. Vypadá, že jí to dneska jde skvěle. Budu mít co dělat, abych ji za sebou udržel.
Další metry seběhy a výběhy zdá se mi, že se propadám o trošku více, než bych musel. Vypadá to, že dát si v pátek tempových devět kiláčků nebylo úplně taktické. Nevadí, ještě je spousty času. Dávám si jeden rychlý gel, aby se mi nohy uvolnily a šlapu dál. Přichází občerstvovačka a zároveň odbočka na delší trasu. Vytahuji vlastní skládací kelímek a trošku se rozčiluji, že si ostatní berou pití z nachystaných kelímků, ačkoli bylo v propozicích jasně uvedeno, že kdo nemá, kelímek nepije.
Vyrážím na delší trasu. Je to taková zvlněná rovina, z počátku se trošku šetřím v očekávání kopců, ale pak pochopím, že tady nic velkého nebude a musím fakt máknout. Nasazuji tedy tempo a předbíhám postupně jednoho běžce za druhým. Krásně si vždy nějakého vyhlídnu a pomalu se k němu přitahuji. Taktika mi krásně vychází. U občerstvovačky na 14. kilometru do sebe házím jen velmi rychle kapku vody. Opět přidávám gel, aby se mi roztočily nohy a jdu stíhat další běžce.
Vracíme se na starou známou trasu. Opět kopečky, a protože už jsou soupeři unavení, pomalu je doháním i do kopce. Pěkně jednoho po druhém. Jeden mi ale pořád uniká. Kruci, ten mě snad za sebou cítí, vždy když se k němu přiblížím, zase zrychlí. Už jen jeden kopec k Loreťe a pak seběh. Stoupám indiánským během, chvíli chůze chvíli běh. Sakra – on ze sebe vyškrábal zbytky síly a utíká mi. OK, je čas dolnit poslední „energii“ a budu doufat, že těch 400 metrů z kopce do cíle pěkně nakopnu.
Poslední metry stoupání už nezpomaluji, přehoupnu se přes kopec a vidím ho, má více jak 100 metrů náskok, ale neběží moc rychle. Opírám se do seběhu, tempo na hodinkách klesá pod 3:30, jo doháním ho. Vbíháme na náměstí. Slyší moje kroky a zrychluje. Přemýšlím, kdy zaútočit. Přece jen do cíle je to ještě kousek a tak jen doufám, že tak dlouhý sprint zvládnu. Ještě ho vystupňuji, pokud ještě zrychlí. Ve sprintu jsem dobrý, o tom se už přesvědčil nejeden soupeř. Teď cítím šanci a stupňuji tempo, jeden stupeň a mám ho, cítím, jak se po mě dívá a zrychluje, druhý stupeň a na to už nereaguje, urval jsem ho. Jsem v cíli o sekundu dříve.
Jo povedlo se! Cítím se, jako bych vyhrál celý závod. Tak a teď počkat na Soničku. Jenže cože, ona mě vítá v cíli, co se děje? Jsem zmatený. Co tu dělá přede mnou, jak to, že jsem ji neviděl, jak mě předbíhá? No její příběh se brzy dozvídám a vy ho také už znáte.
Naše zhodnocení závodu:
Opět perfektní organizace, skvělé zázemí i program. Pokud máte rádi přírodu a kopce, neváhejte. Naše křehčí půlka si jen lépe nastuduje trasu a už teď se těšíme na další ročník!
