Naše báječné bahnité ultra: Columbia Ultra Lemkowyna

Když jednou člověka chytne ultra, není cesty zpět. Musíte hledat nové výzvy zkoušet závody různých obtížností. Někdy jsou obtížné nadmořskou výškou, jindy skalnatým terénem anebo extrémním bahnem a tím je těžká Lemkowyna Ultratrail. 

Michal: Lemkowyna Ultratrail 102km +4200m

O tomto závodě jsme slyšeli už loni a moc se nám líbil, právě proto, že je jiný. V jihovýchodním Polsku na hranicích se Slovenskem a Ukrajinou se probíhá dokonce Dukelským průsmykem. Takže když jsme dostali nabídku od značky Columbia běžet v barvách jejich týmu Columbia Montrail, nebylo o čem diskutovat.

Na rozdíl od Jahoriny, kde jsem k závodu přistoupil primárně s redukcí váhy a jen mírným navýšením tréninku, tentokrát jsem se soustředil hlavně na zlepšení vytrvalosti. Trénoval jsem proto dvoufázově a s výrazně větším počtem tréninkových dnů. Abych nic neponechal náhodě, zapracoval jsem i na výbavě, protože byla potřeba výrazně větší povinná, než jinde. Použil jsme batoh Columbia Caldorado Running Pack Shark. Povinné dvě čelovky jsem vybral Fenix HP12, kterou mám dlouhodobě vyzkoušenou a HM51 Rubby – novinku, kterou jsem se rozhodl podrobit zátěžovému testu. V závodě byla povinná dokonce blikačka, a tak jsem sáhl opět po Fenixu BC05R. Start je v noci ale běží se pak celý den, nedovedu si představit, že bych běžel přes den bez brýlí a i v noci se hodí ochrana před větvemi, takže jsem vyměnil vysloužilé brýle za nové fotochromické, které jsme vybíral speciálně tak, abych o nich při běhu vůbec nevěděl, nakonec padla moje volba na R2 Racer. Poslední technickou vymožeností se staly nedávno představené hodinky Fenix 6X, ty měly být doslova moje tajná zbraň.

Ještě před závodem jsem si totiž připravil strategii PacePro a ClimbPro, které mě měly pomáhat držet optimální tempo a zajistit přehled o jednotlivých stoupáních na trase. Poslední úpravy strategie jsem dělal ještě cestou autobusem na start. Z hotelu to byly dvě hodiny cesty. Protože se běží z bodu A do bodu B, je situace o mnoho složitější, než když je závod okruh a je možné se ubytovat hned u startu a cíle.

Blíží se jedna hodina v noci a s ní start. Stojím kousek od vřídla v Lázních Krynica, pod startovní bránou. Společně s ostatními běžci odpočítávám poslední vteřiny do startu. Ještě v rychlosti kontroluji zapnutou blikačku a už je tu start. Zapínám čelovku na druhý nejsilnější stupeň, měla by vydržet dvě a půl hodiny. Start pro mě jako obvykle znamená obrovský nástup adrenalinu, a tak startuji spolu s čelem závodu. První dva kilometry se držím mezi prvním až pátým místem. Pečlivě si ale hlídám tempo. Podle hodinek to vypadá, že držím strategie. Přichází první prudké stoupání. V ten moment mi čelní skupinka mizí a já se připojuji k širší skupině pronásledovatelů. Tady má strategie velí zpomalit na nutné minimum, abych neutavil nohy. Ztrácím spoustu míst, ale stále postupuji. Přichází zlom a opět běžím, mírný kopec a jsem zase rychlejší, než většina ostatních, v seběhu pak nedávám šanci nikomu. Čelovka mi dovoluje skvěle číst terén, jen kopec je extrémně prudký a občas se objevuje pořádně hluboké bahno. Nechávám si tedy hůlky a poprvé v životě je využívám i v seběhu k vyrovnávání. Funguje to skvěle a odlehčuji tak nohám a získávám větší jistotu.

Střídají se prudké kopce s bahnem a prudkými seběhy. Postupuji přesně podle plánu, možná trošičku rychleji, protože první občerstvovačka je tedy dokonce o 5 minut dříve, než jsem myslel. Vbíhám na ni, a to je přesně okamžik, kdy mi čelovka oznamuje, že má slabou baterii. Ještě by šla chvíli ždímat, ale nehodlám to riskovat. Vyměňuji čelovku a téměř bez občerstvení, jen s dvěma kelímky koly v břiše, vybíhám do další etapy.

Terén se nemění. Jen teď ještě potkáváme turisty, kteří jdou po stezce v protisměru. Naše trasa totiž vede po značené stezce dlouhé cca 500 kilometrů. My si z ní dáváme jen malý kousek. Zhruba na 30. kilometru se otáčím a sleduji dlouhého hada svítících čelovek, rozesetých po svahu za mnou. Přede mnou pak bliká červený had bezpečnostních světýlek. Už jsme promíchaní i s běžci na 150 km, ti vybíhali hodinu před námi a tvoříme tak jeden dlouhý, téměř nepřerušovaný pás, na kterého shlíží obří měsíc v úplňku. Ten úchvatný pohled mě nepřestává fascinovat a přehrávám si ho před očima až do rozednění. Pomáhá mi překonat i okamžiky, kdy bych si nejraději ustlal na zemi a počkal až do rána.

S prvními paprsky jsem na druhé občerstvovačce. Chci poslat první vzkaz, ale není tady žádný signál. Zdržuji se mnohem déle. Nějak se mi nechce odcházet. Cpu se vším možným. Nejlepší je v popele pečená brambora. Nakonec se ale nutím vyrazit. Nakonec odcházím nadvakrát, protože poprvé si zapomínám hole, a tak se musím vrátit.

Za světla začíná být vidět úžasná podzimní krajina. Kopce se podobají české Šumavě nebo také moravským Beskydům. Hodně technický terén je teď ještě více rozbahněný. Seběhy jsou ještě prudší. Doháním Romana Chládka z RunSport týmu, má problém s kotníkem, a tak u něj zastavuji a pomáhám mu. Kotník dostáváme do použitelného stavu a vyrážíme dál. Polovina závodu, a dlouhá zastávka na občerstvovačce si vybírá svou daň mám úplně stuhlé nohy a nutit se běžet není žádná legrace. Oceňuji tak že si můžu pokecat s Martinem Urbaníkem, pořadatelem Štefánik trailu. Vzájemně se potáhneme a mě to pomáhá se opět dostat do obrátek.

Jenže pak se do mě opře silný vítr, tak silný, že si při chůzi musím držet čepici a každý krok představuje 2x větší úsilí. Jsem rád, že na sobě mám stále lehkou větrovku a dlouhé kalhoty. Bojuji s větrem a když se proderu do závětří, postaví se mi do cesty kopec. Zhruba 20% snažím se stoupat, ale jako by byl kopec stále vyšší a vyšší, dostává se přede mně jeden běžec za druhým. Není to tím, že bych neměl energii. Gely jím pravidelně každou hodinu spolu se saltcapsy, abych neutralizoval kyselost a doplnil minerály. Do toho ještě pocucávám jonťák, jenž prostě nedokážu postupovat. Vytahuji tak poslední záchranu Caffeine Menthol strips. Plátek 50mg kofeinu spolu s mentolem. Nalepit na patru a najednou, jako by se mi rozšířily zorničky, dech začal fungovat a já mám pocit, že dokážu cokoliv. Pěkně postupně jedna noha pak druhá a už stoupám. Najednou je nejprodší část za mnou a já se zase rozbíhám a dost z těch co mě předešli opět předbíhám.

Z kopce opět nemám konkurenci. Metr k metru a už se blíží cíl. Zapomínám v seběhu dýchat. V jednu chvíli tak začnu cítit píchání v boku. Školácká chyba. Zpomalím, pořádně vydechuji a zhluboka se nadechuji. Překonávám krizi. Hodinky ukazují, že jsem 4 minuty za limitem, abych stihl doběh pod 17 hodin. Pět kilometrů. Ještě před chvíli ukazovaly minut 15, stahuji ztrátu. Rychle v hlavě počítám, kolik mám ještě energie a co se stane, když to teď přeženu – nic, tělo na to přijde až v cíli. Zakřičím si, silný hrdelní zvuk mě nabudí potlačí bolest noh a já se rozbíhám do kopce. Křičím pokaždé, když chci vystupňovat rychlost, nebo když cítím, že zpomaluji.

Rychlá kontrola hodinek. Ztráta se zmenšuje. Běžím, po téměř 100 kilometrech souvisle běžím už 4 kilometry, mám spoustu času. Někde by měl být vidět cíl. Nepřestávám tlačit a už ho vidím. Cílová brána. Posledních 500 metrů zrychluji a s rukama nad hlavou probíhám cílem. Čas jsem stlačil na 16:48:20. Jsem šťastný, ale vyčerpaný. Pořadatelé jsou skvělí. Když mě vidí, hned mi nesou tašku s mým číslem, kde mám nachystané teplé oblečení. Nosí mi jídlo a pití, stačí jen zvednout hlavu a je někdo u mě a pomáhá mi.

Pocit po doběhnutí ultra se nedá popsat. Tady se budu vracet rád. Na poprvé je sice tento závod trošku těžký na pochopení, co vše jak funguje, jenže když se s tím seznámíte, zjistíte, že ta trocha nekomfortu v cestování a organizování přejezdů za tu zábavu opravdu stojí.

——————————————————————————————————————————

Soňa: Lemkowyna Ultra Trail 48 km, 1400 m převýšení

Když jsem se rozhodovala, jakou trasu v Polsku poběžím, hlodal mi v hlavě červíček, že když jsem dala v Bosně a Hercegovině kilometrů 41, tak že 48 už není o tolik víc. Navíc mě podporoval Míša, který byl přesvědčený, že natrénováno mám a že to určitě mám zkusit.

A taky že jo. Nejhorší z celého závodu je pro mě den před startem. Jsou to muka – jsem totálně nervózní, zvlášť pokud máme každý start v jiný čas a jinde. Zvládnu tuto vzdálenost, jaké to bude běhat v bahně, o kterém mi všichni říkali a které je skoro v každém příspěvku na sociálních sítích?  Míša odjel autobusem už v pátek večer a já zůstala sama. Nachystat si věci, všechno překontrolovat a jít brzy spát, abych měla dostatek sil.

Stojím na startu s dalšími běžci. Srdce mi bije. Je krásné počasí, ideální na běhání. Příroda je nádherná a hraje barvami. Co víc si přát? Výstřel a běžíme. Nepřepálit to hned ze začátku! Ještě toho mám před sebou spoustu. Jenže brzy to řešit nemusím, protože se cesta zužuje a nevejde se do ní tolik běžců, takže se jde. Dále se rozbíháme a cesta začíná stoupat. Vytáhnout si hůlky nebo ne? Dokud to jde, šlapu bez nich, pak je přece jen použiju. Cesta vede lesem, povrch je zpevněný, s kameny. Boty skvěle drží.

Celou cestu zaměstnávám hlavu: pravidelně jím energetickou tyčinku – to aby mi nedošly cukry, i když není horko piju a hlídám si tepovku. Cesta ubíhá, navíc jsou na ní velmi běhatelné úseky, nic technicky těžkého, až na pasáž s bahnem. Klouže, ale hodně pomáhají hůlky. Myslím na Míšu, jak na tom asi je.

První občerstvovačka na 18. kilometru – doplnit vodu, ionťák, zkontrolovat, že je Míša v pořádku ( v Instastories) vytáhnout si do kapsiček tyčinky, zhltnout kousek banánu a dýňovou polévku a běžet dál. Tady startovala trať na třicet kilometrů. Cesta se zvedá, začínají kopce. Počasí je krásné, ale dost fouká, taže jsem ráda, že mám na sobě tenkou větrovku. Mezi poli fouká tak, že mám pocit, že uletím.

V lese je to fajn, odkrajuji kilometry. Prudký seběh k druhé občerstvovačce a rychle dál. Mám před sebou už jen 14 kilometrů. To dám, říkám si. A taky že ano, když vidím na hodinkách 42 kilometrů, tak vím, že tady překonávám sama sebe. Ještě nikdy jsem neuběhla víc, než maraton. To mi dodává energii, navíc vím, že konec je seběh a pak rovina. Tu běžím rychle, jak můžu. Cítím, že síly mám, navíc mi pomáhá fandění okolo trati. Vbíhám do cíle. Je to tak krásný pocit! Moje první ultra. Do očí se mi ženou slzy a já jsem dojatá, jen mi tu chybí Míša, který bohužel běží do cíle na úplně jiném místě.

V cíli se převlékám, dávám si výborné jídlo a zjišťuji, že i Míša doběhl. Jedu autobusem do k našemu hotelu a pak autem pro Míšu. Jsme spolu. Unavení, ale šťastní. Tento závod stál opravdu za to a děkujeme, že jsme mohli být součástí týmu Columbia Montrail.

Naše resumé:

Skvěle zorganizovaný závod, který vede krásnou přírodou Podkarpatí. Výborně běhatelný, 48 kilometrová trať technicky méně náročná. Více informací na www.ultralemkowyna.pl

Naše výbava:

Veškeré oblečení Columbia Montrail – trička a běžecká sukně s technologií Omni Freeze Zero, vynikající superlehké větrovky Columbia FKT Wind Jacket, běžecké vesty Columbia Caldorado Running Pack Shark, boty Columbia Montrail F.K.T. TrasAlps. Doplňky: kompresní podkolenky Royal Bay, fotochromatické brýle R2, výživa Nutrend, čelovky a blikačky Fenix. Na závod nás dovezla Toyota Corola Hybrid.