Závod iSport LIFE Columbia: Jak jsme „divoce“ běželi Šárkou

Mohlo by se zdát, že jsme si po vrcholu sezóny polském ultra v Lemkowyně, dali se závoděním pohov. Ale ne, naopak cítíme, že teď nás to baví ještě víc. A když se k tomu ještě přidá nádherné prostředí Divoké Šárky, tak tomu nešlo odolat.

Soňa:

Někdy se až nestačím divit, jak moc je Praha krásná. Člověk by si ani mnohdy neřekl, že je ve velkoměstě. Proto mám tak ráda Prokopské údolí, které máme kousek za domem, ale hodně se mi líbí i v Šárce.

Sedm kilometrů byla po Lemkowyně rozumná distance. Navíc závod pořádali naši kamarádi z bývalého Runga, tak jsme se těšili. Počasí se ukázalo v té nejkrásnější podobě – bylo krásně teplo a příroda jen zářila barvami.

S Andrejkou a Terezkou na startu

Chtěla jsem si závod užít a bylo snad poprvé po dlouhé době, kdy jsem na startu neměla ni trošku nervy. Povídala jsem si totiž s kamarádkami – Terkou a Andrejkou a tak jsem nevnímala nervozitu před startem. Hned ze začátku jsem nasadila svoje tempo, ze začátku byly cestičky malinko zacpané, ale pak jsem se dostala do tempa, které jsem chtěla. Jakmile jsme minuli mé oblíbené koupalistě u Veselíka, cesta se stočila doleva, kde jsem nikdy nebyla a najednou jsme běželi jen přírodě. Nemohla jsem si vynachválit svoje boty chameleonky – Columbia Caldorado III. – zvládnou totiž jak asfalt, tak skvěle podrží na přírodním povrchu.

Oba jsme běželi v botech Columbia Caldorado III.

Běželo se krásně a cesta rychle ubíhala. Pomohlo mi povzbuzení od kamaráda Jirky. Poslední kopec byl dlouhý a táhlý. Nemůžu říct, že by mi nedal zabrat. Dal. Velmi těžce se mi pak po něm finišovalo do cíle, ztratila jsem na něm dost sil, ale byl to pak už jen kousek. Nádhera! V cíli jsem sice myslela, že vypustím duši, ale velmi rychle jsem se pak vrátila do normálu. Bylo tak hezké!

Šťastní v cíli s perníkovými medailemi

Moc jsme si to užili, ale přiznáme se bez mučení – po návratu domů jsme oba odpadli. Tělo si řeklo o odpočinek a tak jsme mu ho dali. A na co se těšíme, na poslední závod ze série iSport Life – brzy se uvidíme na trailu v Říčanech!

Michal

Běžet závod týden po stovce, to nezní jako nejlepší nápad. Jenže když jsem konečně měl příležitost Columbia divoký běh Šárkou běžet, tak tomu nešlo odolat. V předchozích letech jsem byl vždy mezi pořadateli, a tak to konečně vyšlo.

Organizace byla výborná. Navíc nás ve startovním balíčku čekalo krásné tričko Columbia a dokonce i sluchátka

Závod dlouhý 7 kilometrů, to znamená makat od začátku do konce. To, že vede překrásným Šáreckým údolím, je skvělé ale budu vůbec schopen to okolí vnímat, když se budu prát s tratí na hranici anaerobního prahu? Nebo když budu přemlouvat ztuhlé nohy po minulotýdení stovce, aby se vůbec pohnuly? Tohle se mi honilo hlavou celý týden. Naštěstí jakmile jsme dorazili na místo, hned jsme se zdravili se všemi kamarády a nebyl čas přemýšlet nad tím, jak se na závod vůbec necítím. A to nádherné počasí! Podzim, jak se patří – barevný  a prosluněný. Prostě jsem vše pustil z hlavy a užíval si to.

S naším skvělým fanouškem Míšou z Liberce. (Foto: Filip Marvan)

Na startu se stavím hodně dopředu, začátek je mírně z kopce, a nechci se příliš brzdit. Párkrát se zhluboka nadechnout a Šárka Strachová startuje závod. Pouštím se do prvních metrů. Pěkně svižně, co mi nohy dovolí. Moc to není, už po půl kilometru musím začít přemlouvat svaly, aby se hýbaly. Konečně seběh k hrázi a mezi skály. No bývá to snazší, když jsem odpočatý. U koupaliště mě dohání Martin z Columbie a chvíli si povídáme. Zatáčka a do kopce, to už ho nechávám běžet. Naštěstí mě kamarádi kolem trati pořádně ženou vpřed. To fandění mi dodává energii. Snažím se neztratit Martina z očí. Přemýšlím, jak hloupý to byl nápad dneska běžet.

S Martinem z Columbia Česká republika, která je hlavním partnerem série závodů iSport Life. Byli jsme spolu i minulý týden v Polsku.

Další seběh, jsem rád, že dokážu dávat nohu před nohu a trošku zrychluji. Od bolesti přenáším myšlenky ke krásnému podzimu a jak je tady všude nádherně.

Z rozjímání mě vytrhuje až kopec přede mnou. Poslední kilometr a přede mnou se zjevil kopeček. Jindy ho slupnu jako malinu, ale dneska přecházím do indiánského běhu. Chůze, běh, chůze, běh. Pomalu zakyselit se, nahoře pak zbývá ještě 500 metrů, které musím napálit. Konečně jsem nahoře. Kamarád Zdenda na mě huláká, ať makám a já ho poslechnu, vystupňuji tempo a sprintuji do cíle. Je potřeba stáhnout několik sekund, ať jsem s časem spokojený. Kontroluji hodinky. Ještě to chce trochu přidat. Zrychluji na maximum, které dneska dávám a je tu cíl. Milá Máca mi dává medaili, Filip fotí a já musím poděkovat ostatním běžcům, kteří mě podpořili.

Každého v cíli čekala lahodná perníková medaile

V závodě se mi stává jen málokdy, abych měl až takovou podporu a tentokrát to bylo potřeba. Jsem rád že jsem v cíli a teď co nejdříve to půjde do postele. Potřebuji vypnout. Když ale narážím na občerstvení, na chvíli mě únava opouští, jako obvykle je tu skvělé jídlo. Tak se trošku nacpu, abych to odčinil trochu kamarádům, pomůžu s přípravou dalšího jídla pro ostatní.

I když to byl na mě závod krátký, tak jsme si ho užil jako málokterý. Nejen pro krásné prostředí, ale hlavně kvůli té spoustě kamarádů a atmosféře jakou má málokterý závod. Velké díky Márovi a Markovi, jak se o závody starají a všem ostatním dobrovolníků  a kamarádům , jak se starají o běžce.

Napsat komentář