Foto: Lukáš Podolák
Náš plán na závěr roku zněl jasně: odpočívat a žádné závody. Pomalé tréninky až do nového roku, jenže pak se nám ozval kamarád, jestli s ním nevyrazíme na Winter SkyRace. Nebyli bychom to my, abychom nakonec nejeli.
Michal: Winter SkyRace 21 km, 1250m převýšení
Od okamžiku, kdy jsme se rozhodli vyrazit, jsem se těšil jako malý kluk. Legendární závod – 21 kilometrů ve sněhu, (věřil jsem, že napadne minimálně na vrcholu Ještědu) to je výzva.
Naneštěstí jsem tři dny před startem nešťastně upadl na schodech cestou na tramvaj a narazil si ruku a záda. Start tak byl v ohrožení. Ani program v posledních dnech před závodem nebyl nijak snadný. Vánoční večírky jsou v plném proudu. Není tedy divu, že v den startu jsem měl docela obavy o to, jak tak těžký závod zvládnu.
Dorazili jsme, na místo až na poslední chvíli, a tak nebyl na zbytečný strach čas. Vyzvednout čísla, pozdravit pořadatele závodu Honzu Dušánka a už jsem musel být v koridoru.
Bez pořádného rozběhání, ale s velkým odhodláním stojím na startu a nevím co mě čeká. Na Ještědu jsem ještě nikdy nebyl. Viděl jsme ale fotky. Na vrchol se jde po kamenité prudké stráni. Trochu to připomíná Dolomity, trochu mě to děsí, ale spíše se chvěji vzrušením.
Start! První metry rozbíhám do mírného kopečku celkem svižně. Překonávám první sněhovou závěj a hned za ni druhou. Malá ukázka toho, co nás ještě čeká.
Pár set metrů a začíná to, co je pro SkyRace typické: prudké stoupání. Jdeme přímo nahoru pod lanovkou. Díky mlze nevidíme kolem skoro nic, jen pár závodníku před sebou. Hlídám si tak raději, kam šlapu. Hodily by se tady hřeby já mám na botách jen podešev s gumou se skelnými vlákny od Vibramu, měla by na ledu a kamenech držet mnohem lépe, než samotná guma, ale hřeby jsou hřeby a ty já nemám.
V půlce kopce stojí kamarád a pořadatel závodu Martin Kopr Kopřiva a povzbuzuje, plácnu si s ním a prohodím peprnou poznámku. Jen se směje a podobně peprně mě popožene. Docela mě to nakopne, a tak se do kopce zakousnu o trochu intenzivněji.
Teplota jakoby mávnutím kouzelného proutku klesá o pár stupňů, a to je jasný signál, že se blíží vrchol prvního kopce. Rychlá otáčka a přede mnou je cesta, která si zaslouží pořádné zrychlení. Dlouhý seběh, míjím občerstvovačku a snažím se na sněhu a ledu držet balanc. Zvládám to lépe, než mnozí jiní. Občas se musím vyhýbat a přeskakovat ty, kteří to neustáli a jedou po zadku. Další otáčka a zase stoupání. Kdo by to byl řekl, že skyrace bude vlastně jen nahoru a dolů, žádná pořádná rovinka, ale tenhle kopeček je běhatelný a tak stoupám svižným tempem.
Dobíhám k občerstvovačce a opět ji bez povšimnutí míjím, čeká mě další seběh. Štěrková cesta je slušně zledovatělá a občas mám co dělat, abych se na ni udržel. Kličkuji a občas musím přeběhnout až na trávu. Přitom za sebou nechávám slušnou skupinu běžců.
Přichází první výběh na Ještěd. Začátek je pozvolný. Dokonce pěkně běhatelný, podle hodinek jsem v půlce vzdálenosti, ale pokud jde o obtížnost, mám za sebou to mnohem lehčí. Ten pravý SkyRace teprve začíná!
Opět poznávám, že se blížím k vrcholu. Chladný vzduch začíná být pěkně cítit. Přetahuji tunel přes uši a po chvíli uvažování nechávám rukavice v kapsách. Chyba! Než se naději, stoupám kamenitým polem a tady už není na oblékání čas. Klouže to. Kromě nohou tady používám naplno i ruce. Kameny jsou promrzlé a zkřehlé prsty sotva cítím. Asi dvakrát ošklivě podklouznu, ale vždy se najde někdo, kdo mě pohotově podepře, děkuji mu a postupuji, jak nejrychleji a nejbezpečněji to jde.
Jsem na vrcholu a přemítám, co mě ještě čeká, jestli to bylo vše. Nebylo, přichází seběh, který se dá během nazvat jen při zavřených obou nohou. Zledovatělé kameny, ledové plotny, pod sněhem skryté nástrahy. Slyším, jak za mnou někdo padá, otáčím se, už se zvedá a pokračuje.
Když skončí to nejhorší, přichází nejrychlejší část – běh po cestě a pak po lesních pěšinkách mírně z kopce. Metelím si to, jak to jde nejrychleji. Vím, že nemá smysl se šetřit. V dalším kopci mě zase zpomalí sníh a kamení.
A také že ano. Opět lehčí část lesem, ale prudká. Kluzká namrzlá hlína mi nedovoluje příliš spěchat. Navíc, než se naději, je tady zase kamenité pole. Teď jsem ale včas oblékl rukavice, a tak se mi jde mnohem lépe.
S úsměvem a odhodláním dorážím na poslední občerstvovačku přímo na vrcholu pod vysílače. Hodím do sebe kolu a rychle dolů, tohle už bude za odměnu.
Nejprve ano. Až k lanovce, podél níž jsme stoupali na začátku, běžím rychle, jenže tady začíná peklo. Led sníh, pod travou skryté kameny a díry. Dávám do seběhu zbytek koncentrace, volím si cestu, jak nejlíp to jde.
Najednou jsem dole. Už jen zatočit a pak skoro rovinka do cíle. Nějaká paní na mě volá: „Pozor na pěšince!“ Rozhlížím se, ztrácím koncentraci a už jsem na zemi. To bylo podlé. Celou dobu ani jeden pád a tady před cílem se nechám tak hloupě rozhodit. Naštěstí se jen sklouznu po zadku a bez zastavení se stavím na nohy. Ztrácím jen drobné vteřinky. Přemýšlím, kolika lidem to asi tak provedla. Jenže na přemýšlení není moc času. Předbíhá mě kluk v červené čelence, a to mě nakopává. Chytám se ho a společně běžíme. Prohodíme pár slov při stupňování tempa. Do cíle sprintujeme, ale čáru protínáme naprosto stejně. Plácáme si a děkujeme za skvělý finiš.
V cíli na mě už čeká Sonička s kamarády Honzou a Verčou. Jsem nadšený. Byla to skvělá trať. Těžká, ale zvládnutelná. Jen to chce příště boty s hřeby a trošku lepší doladění formy v týdnu před startem.
Soňa: Winter Easy: 5 km, 180 m převýšení
I když mám pořádné traily ráda a i prudká stoupání mi nevadí, tady jsem věděla, že sníh a zmrzlý povrch mi často dělají problémy. Jakmile si nejsem jistá, na co šlapu a že mi to může podklouznout, tak jsem pak až přehnaně opatrná. Mám ráda běhání v čerstvě napadaném prašanu, ale v náročném terému mi to prostě nejde. Když jsem proto dostala možnost vyzkoušet novou trasu, která měla sice jen 5 kilometrů, věděla jsem, že tady jsem udělala dobře. Do ledvinky jsem si pro jistotu vzala nesmeky a spolu s kamarády Honzou a Verčou jsme se postavili na start.
Nejprve proběhnout hlubokým sněhem a pak se dostat do lesa, kde ho sice nebylo tolik, ale byl mokrý, ušlapaný a klouzal. Zpočátku mi to vůbec nešlo a byla jsem skoro na konci. Já a poslední! Tak to teda ne! Jakmile však začalo stoupání, nasadila jsem rychlejší tempo, kopce jsou prostě moje a tak jsem pár běžců stáhla. Cestou se k nám na trasu začala připojovat dlouhá trasa, běžci a canicross. Během chvilky jsme se odpojili a to už jsem běžela jen dolů. Tady to nepodkluzovalo a vzorek boty se hezky nořil do sněhu. Jsem v cíli. Nejsem zvyklá, že je to tak krátké, ale užila jsem si to i tak. Trať byla krásná a nebyla zdaleka jen easy, jak stálo v názvu. Myslela jsem na Míšu a jeho strmý půlmaraton, v těchto podmínkách jsem před ním a všemi, co to běželi smekala. Byla to výzva jako hrom! Myslím, že pětka je na Ještědu skvělá vstupní vzdálenost pro začínajíci trailrunnery. Hlavně v zimě je dlouhá trasa opravdovou výzvou, která chce zkušenosti. Můžu ji tak doporučit každému, kdo si chce vyzkoušet jaké to je, ale ještě nemá zkušenosti na těžký terén skutečného SkyRace.
