Bojovat jako rytíř až do konce: závod Zimní běh na Blaník

Jsou tradice, které je zkrátka nutné dodržet. Jednou z nich začíná na bájné hoře Blaník každý běžecký rok, nejinak tomu bylo také letos. Opět jsme oba vyrazili do Vlašimi, na náš oblíbený, téměř 24 kilometrový, trailový závod Zimní běh na Blaník.

Brzké ranní vstávání nemusíme, ale protože byl start v 10:15 daný, nezbylo nám, než vyrazit do mrazivého rána. Vybaveni jsme byli na počasí kolem bodu mrazu. Jenže než jsme dorazili, atakovala teplota jarních 10 stupňů a tak padlo jednoznačné rozhodnutí: poběžím ve dvou tričkách, bundu mi připraví Sonička v cíli po doběhu. Nemůže pár dní běhat delší tratě s vyšší intenzitou, a tak se nabídla, že mi udělá support a sama se jen lehce proběhne.

Foto: Zimní běh na Blaník
Foto: Zimní běh na Blaník
Foto: Zimní běh na Blaník

Díky kamarádům na startu nám čas do výstřelu ubíhá jako nic. Nestačíme se ani pořádně rozkoukat a už dává blanický rytíř znamení a my vybíháme. Necítím se vůbec špatně. Brzdím se, abych hned na začátku nepřepálil. Bohužel Klárka, od které jsme se chtěl nechat vés,t se mi někde ztratila, nevadí. Vbíháme do lesa. Hodně běžcům to klouže, a tak mě trochu brzdí. V tom slyším, jak někdo za mnou křičí „Z prava!“. To mě nakopne, posunu se sice doleva, ale zrychlím a předbíhám jednoho běžce za druhým. Zvolené tempo držím až k samotnému Blaníku. Ve stoupání se ale nechávám v klidu předbíhat. Jen ať spěchají. Však já si užiju hlavně seběh.

Neztrácím moc, ale vidím, jak mi někteří běžci mizí. Já si hlídám tepovku a snažím se nejít příliš silou. Bohužel, jeden krok protahuji až moc a cítím píchnutí nad kolenem – lehce natažený sval, snad to přejde. Volným tempem došplhám po kamenech na vrchol. Tady je slyšet mohutné povzbuzování. To mi pomáhá přejít ihned do běhu. Sice cítím nad kolenem každý došlap na levou nohu, nijak mě to ale neomezuje. Adrenalin překryje bolest a já se pouštím do stíhací jízdy. Už po pár stech metrech předbíhám většinu těch, co mě v kopci předešli. Pronásleduji další, jenže v ten moment si uvědomuji, že nevidím jediný fáborek. Přepínám hodinky na mapku. Zastavuji a opravdu – trasa musí být o 500 metrů zpět.

Foto: Zimní běh na Blaník
Foto: Zimní běh na Blaník

Mám vztek. Chci zavolat Sonči, že vzdávám, ať pro mě přijede. Jdu krokem a uvědomuji si, že u sebe nemám telefon. Nechal jsem ho u ní. Dorážím zpět k trase a kolem se prohání běžec za běžcem, dokonce jeden z těch, které jsme před časem někde předbíhal. To mě zase nakopává a já se pouštím do marného boje s časem.

Foto: Zimní běh na Blaník
Foto: Zimní běh na Blaník

Zrychluji. Nevynechávám žádný kopec, šlapu na maximum. Pomalu předbíhám běžce za běžcem, už mám před sebou zase ty, co jsem předbíhal v seběhu z Blaníku, jdu před ně. Metr po metru získávám náskok. Pouštějí mně a uhýbají mi, když slyší, jak se ženu.

Jenže v tom začínám cítit křeče v břiše. Ignoruji je. Už jsem zpět v zámeckém parku, jen dva kiláky to snad vydržím.

Bohužel. Pod kopcem jsou křeče takové, že musím vždy na chvíli přejít do chůze. Pokaždé se ale znovu rozběhnu a snažím se běh držet co to jde, než mě řádění střev zastaví. Konečně cíl. Dobíhám vzteky bez sebe, jak jsem si zkazil závod, ale cítím se skvěle, že jsem to zvládl se ctí. Zapózuji Soničce na fotku a mizím na Toyku. Po chvíli už se cítím zase dobře a užívám si parádní atmosféru v cíli.

I když jsem si vlastní vinou prodloužil trasu o více, než kilometr a opět nevychytal zažívání, přesto jsem spokojený. Vydal jsem ze sebe maximum, a to se počítá. Těším se na další závody, pokud mě bojovnost neopustí, tak to bude letos velká zábava.

SOŇA:

Tento závod mám moc ráda a byla jsem na něm už potřetí. Loni se mi moc líbila nová trailová trasa a bylo mi jasné, že letos bude počasí na běh ideální a nebude to tak náročné, jako na sněhu. Jenže zdraví je přednější a tělo ukázalo, že teď musím trochu zvolnit, nastěstí ale něhat můžu, ale kratší trasy.

Obdivuji rodiny, které dělají běžcům na závodech doprovod, není to úplně snadné jen čekat a se vším pomáhat. Od začátku jsem ale věděla, že jen sedět na zdaku v zázemí nebudu a že si proběhnu krásný zámecký park. Psala jsem o svém plánu v pátek na Facebooku a ozvala se mi Gábi, běžkyně ze super skupinky Šneků v běhu. Známe se spolu ze závodů a ze sociálních sítích, ale vždy to byla jsem rychlost. Teď jsme místo čekání na svoje protějšky spolu vyběhly a nemohly si to vynachválit. Členitý vlašimský zámecký park nabízí i kopečky a malé traily a hezká je i vyhlídka na Vlašim. Když jsme se vracely zpátky, nezávodně jsme si dokonce za fandění fanoušků proběhly i cílem závodu, aby nám to nebylo tolik líto. Rychle zpátky, převléknout se a fandit všem známým.

Všichni běžci byli naprosto skvělí! A výborná byla, jako vždy, i organizace závodu. Ondra Pojmon, ředitel závodu, to má vychytané do každičkého detailu a musíme říct, že všichni z organizátorů závodu byli milí a velmi nápomocní. Děkujeme za krásnou akci a těšíme se na příští rok. Uvidíme, čím nás počasí zase překvapí.

Napsat komentář