Naše víkendová jízda: noční dobrodružství na skialpech i běhání na okruhu

Aktivní víkendy to je naše. Občas to ale trošku přeženeme. Tentokrát jsme za víkend zvládli dvě akce pěkně jsme se zapotili a zjistili, že závodit na skialpech je proti běhu pěkná věda. Jenže běhání milujeme a tak jsme si nanečisto zkusili trasu únorového autodromového půlmaratonu.

Sobota: Nevyzpytatelná Noc tuleních pásů v Peci pod Sněžkou

Původní plán na víkend zněl jasně: jet do Mostu vyzkoušet trať okruhu, jenže to by mi pár dní před tím nesměl zavolat kamarád Pavel, že jeho bratranec potřebuje parťáka na Noc tuleních pásů – skitouringový závod, který jsem už chtěl jít, ale nikdy mi to časově nevyšlo. Tím začal těžký úkol sehnat za tři dny skialpovou sadu. Naštěstí mi pomohl Michael Dobiáš z Trailpointu, kde má nově půjčovnu a dokázal pro mi jednu Dynafit Speedfit výbavu zajistit. Sám na skialpech jezdí, a tak mi připomněl základní zásady, na co nezapomenout jak před cestou, tak při samotném závodě.

Bohužel se nám nepodařilo dorazit do Pece pod Sněžkou o den dříve na rozježdění. Nezbylo mi tedy, než věřit, že v sobotu zvládnu jak přípravu, tak samotný závod. Bohužel se nedržím Michaelových rad a nejprve zapomínám v autě stoupací pásy a následně na registracích hůlky. Na sníh se tak poprvé dostávám až v půl čtvrté, hodinu a půl před startem. Sotva zvládnu jednou vyšlápnout sjezdovku, zjistím, že se mi uvolňuje zámek vysunutí na hůlkách. Opravuji je a věřím, že to byl poslední problém.

Jdeme na start, teprve tady se pořádně seznamuji se svým parťákem Adamem – závodí se totiž jen ve dvojicích. Probíráme taktiku: „Vystartujeme úplně zezadu a nikam se nebudeme tlačit.“ Stavíme se tedy na úplný konec startovního hada, spolu s Pavlem a Lenkou, díky kterým jsem v závodě i já. Startujeme se lyžemi připnutými na batohu, s bezmála dlašími 500 startujícími. Tento zajímavý had dvojic se vztyčenými lyžemi se najednou dává do pohybu. První řady vystřelí tempem srovnatelným s jakýmkoli horským běžeckým závodem. Oproti tomu my vycházíme svižnou chůzí. Předbíhat není kde, a tak prvních 600 metů zůstáváme na chvostu pole.

První zastávka. Sundat lyže z batohu a rychle nasadit na stoupání. Kontrola vázání, přepnout na první stoupací stupeň a svižně se škrábeme na Hnědý vrch. Tady jsme na tom lépe a lépe. Jednak jsem nasazení lyží zvládli hodně rychle a ani ve stoupání to neflákáme.

Dobře připravené pásy a skvěle fungující vázání jsou občas viditelnou výhodou, když v některých prudších fázích na rozdíl od jiných nepodkluzujeme.

S Adamem máme podobné tempo a stíháme trošku probírat přípravu. Je fajn jít závod ve dvojici s někým podobné výkonnosti. Hned to rychleji utíká.

Druhé zastavení. Sundat pásy, přepnout boty zapnout na sjezd. Pásy dát pod bundu pěkně do tepla. Loni jsem se naučil jak rychle a šetrně sundávat a uchovávat pásy. Takže mě triky některých závodníku nechávají chladným. Opět jsme hodně rychlí a sjíždíme lesním průsekem a pak sjezdovku. Pěkně při svitu čelovek. Tohle mě strašně baví. Na sjezdovce bez osvětlení jen s čelovkou – to má své kouzlo.

Přichází kritická zastávka. Nasadit pásy, opět přepnout boty, vše jde skvěle až do okamžiku, když se mi nedaří zaaretovat vázání. Někde je problém. Naštěstí jsme dva a Adam to z boku vidí lépe. Pod vázání se mi dostal kus ledu. Profouknu ho a jako zázrakem jde vše perfektně. Nadávám si – taková školácká chyba. Na to si přece musím dávat pozor. Připravit lyži před obutím je otázka vteřin a místo toho ztrácím hned celé minuty.

Další stoupání a následuje kratší sjezd na pásech. Je pomalejší než bez, jenže jsou místa, kde je lepší nechat se pásy trochu brzdit, protože není v okolí prostor na chybu. Navíc za chvíli následuje delší rovinatá část, kde pěkně kloužeme. Den předem jsem si pásy navoskoval a tam mi jedou slušně rychle, bereme si zpět jednu pozici za druhou.

Je tady opět sundávání pásů. Tentokrát má problém Adam – vypíná mu vázání. Tentokrát vidím problém já. Posunula se mu pata a nejde mu pořádně zapnout bota. Naštěstí se nám daří sehnat šroubovák. Bohužel drahocenné minuty běží a kolem nás se prohání téměř celé startovní pole. Konečně je hotovo. Teď v duchu děkuji za to, že moje vázání Speedfit, které mám na půjčených lyžích, tímhle problémem netrpí. Sjíždíme na poslední otočku, přezouvání a opět problém u mě. Jednu lyži si pohlídám a druhou zase zapomenu připravit a trápím se s vázáním. Už vím, kde je problém i tak, nás taková hloupost stojí další minutky.

Poslední stoupání. Docela mě to mrzí, šel bych klidně celou noc, ty skialpy jsou parádní zábava.

Na kopci tentokrát bez problému. Rychle přehození na sjezd a hurá dolů. Jenže naše smůla si nějak nedá říct. Po cestě se mi rozpadá hůlka, asi jsem si měl půjčit i ty v Trailpointu a nespoléhat na své nevyzkoušené trekingové hole. Najít chybějící část je otázka vteřin. Složit ji do použitelného stavu je už ale trošku těžší. Hotovo. Tak rychle sjezd do cíle. Pár závodníku ještě předjedeme a už jsme u zatáčky do cíle, zbývá 50 metrů stoupání. Snažím se nabrat rychlost a co nejlépe vykroužit zatáčku a zároveň přejít co nejdříve do stromečku. Bohužel se mi ta kombinace nedaří a já padám jako zralá švestka. Adam ke mně přiskakuje a zvedá mě. Jdeme na stoupání. Šlapat stromečkem do cíle je paráda, zvláště když všichni kdo už jsou v cíli fandí stejně, jako přihlížející kolem trati. Poslední záběry nohou a jsme v cíli. Plácáme si! Je to skvělý pocit. Medaile na krku a já mám za sebou neskutečný závod, ve kterém se ukázalo, proč je třeba být na skialpy připravený lépe, než na běžecký závod. Jasné poučení pro příště:  natrénovat přepínání lyží, výbavu vždy rychle překontrolovat a v batohu mít vždy lepící pásku a šroubovák.

Děkuji Adamovi, že mi byl příkladným parťákem, který kdykoliv přispěchal na pomoc, Trailpointu, specielně Dagmar a Michaelovi Dobiášovým za perfektně připravenou skialpovou výbavu, kterou jsem já svou nezkušeností nedokázal přetavit v lepší výsledek a pořadatelům za skvěle připravený závod i v tak obtížných sněhových podmínkách.

Neděle: Testování trasy půlmaratonu na mosteckém autodromu

Běžet tam, kde se prohánějí rychlá auta, motorky nebo dokonce Formule 1 pro nás není ničím novým. Před čtyřmi lety jsme takový závod běželi na trati maďarského Hungaroringu, proto jsme na nabídku, být ambasadory originálního půlmaratonu na mosteckém okruhu hned kývli a co nevidět jsme si tam museli zajet trať vyzkoušet, ať víme, co nás pak v únoru bude čekat.

V Mostě jsem byla jednou na jakési vernisáži a moc si toto město nepamatuji. Autodrom jsem si představovala vložený mezi průmyslovou zónou a samé stavby. Jenže on je těsné blízkosti lesa a je z něho vidět celé město, okolní kopce i hrad Hněvín, takže je na co se dívat.

Závod se skládá ze tří kol o délce okolo sedmi kilometrů, ale neběží se jen klasické kolo, ale i část okolo něho a zpět, což právě dohromady nasčítá tuto vzdálenost. A tak jsme si vše proběhli s fajn běžci z Rozběháme Most v čele s Mirkou a nechyběli také Šnečci v běhu a plno dalších. Trať startuje u hlavní tribuny a budou tu také předávky tříčlenných štafet.

Trať je rychlá a je na ní jen velmi malé stoupání, takže je jistě ideální pro zaběhnutí rekordů. Nás bavila. Není to nuda a je pořád na co koukat v okolí. Byli jsme prostě nadšení. Míša poběží jako vodič na dvě hodiny spolu s naším kamarádem, motocyklovým závodníkem Kubou Smržem a Soňa si bude stavět štafetu ze fanoušků našeho blogu, i když pořád přemýšlí, zda si jen nestřihnout trasu celou.

Zajímavé závody nás baví a tento bude jedním z nich. Má i hezké datum: 22.2.2020. A zimy se není třeba bát. Teplé zázemí a rychlá trasa nenechá nikoho zmrznout! Těšíme se na vás!

Tyto krásné keramické trofeje z chráněné dílny jsou pro vítěze

 

 

Napsat komentář