Závodů je hodně, ale některé máme obzvlášť rádi, protože jsou v Praze, mají tradici a taky moc fajn organizaci. Kbelská desítka navíc ukáže, co kdo dělal v zimě. Jak jsme o víkendu dopadli?
Michal:
Už tradičně se stavím první březnovou sobotu na start Kbelské 10. Letos opět společně, po loňském Soniččině vynechání, kdy byla v Itálii. Letos by pro mě start tak trochu testem ladění formy směrem k blížícím se půlmaratonům a následně Wings for Life a jarním ultra.
Rozhodl jsem se proto, vyběhnout v klidu zezadu a postupně se posouvat vřed podle toho, jak se budu cítit. Bylo zvláštní, že i když jsem nechtěl závodit, byl jsem od rána hodně nervózní, až podrážděný. To překvapilo i našeho milého kamaráda Viktora s rodinou, když jsem v kavárně „učil“ místní baristky připravit kávu. Naštěstí to ze mě spadlo v okamžiku, kdy jsme se postavili do koridoru. Spolu s námi také kamarádky Nikolka a Anička.
Drobné zdržení díky čekání na průjezd vlaku a je tu start. Čekal jsem, že budu mít trochu více místa na předbíhání, a tak se první kilometr trošku zdržuji, než předběhnu vodiče na 50 minut. Ten na 45 se mi už stačil pořádně vzdálit. Nepokouším se ho dohnat. Snažím se držet si své tempo, při kterém se cítím příjemně a vím, že nebudu potřebovat doplňovat energii.
Dohání mě kamarád Jirka, chce si dát osobák, a tak to docela drtí, ale stejně jako já startoval příliš zezadu. Chvíli běžím s ním, jenže na třetím kilometru začínám cítit, že se blíží křeče. Dávám si magneslife a nechávám Jirku pomalu utíkat vpřed. Nohy se trošku uvolňují, ale na zrychlení to není, vítr mi bere spousty energie.
Konečně Vinoř. Občerstvovačku míjím bez povšimnutí a už se těším zpět do Kbel. Teď ale přijde nejhorší část. Po krátkém seběhu začíná táhlé stoupání. Nemám ho rád, a i když chci běžet na pohodu, tady to prostě musí bolet, abych neztratil příliš tempo. Jenže až k letišti to zkrátka není nic moc. Přidávám druhý magneslife a konečně se nohy uvolňují a já si připadám jak politý živou vodou. Do kopce kolem letiště předbíhám jednoho běžce za druhým. Běží to úplně samo. Už cítím cíl. Odbočuji přes přejezd a na klesání k cíli. Teď už zase letím. Cítím cíl a veškeré trápení s větrem a kopcem je zapomenuto. Ještě pár set metrů. Průběh tunelem a je tu cíl. Osobák to zdaleka není, ani na ten kbelský, na ten ztrácím 10 sekund. Jenže takhle pohodově jsem se v cíli snad ještě necítil. Čekám už jen na doběh Soničky. Moc času mi nedává, zhruba dvě minuty po mě je tady. Vyčerpaná, ale krásná, jak to po doběhu umí jen ona.
Jako každý rok je to závod, který není lehký, ale není nudný. Navíc ho pořadatelé vždy perfektně připraví, a to i letos ve výrazně ztížených podmínkách. Moc děkujeme organizátorce a skvělé běžkyni Petře Heřman, která nám udělala perfektní support.
Soňa:
Před dvěma lety jsem tu běžela poprvé a zaběhla jsem si svůj osobák na desítku, který jsem ale loni v létě vylepšila. I když nejsem přímo milovník těchto kratších tratí, tady to mám ráda. Líbí se mi organizace, trať a vždy tu potkáme i spoustu známých. I když v sobotu zprvu počasí moc nepřálo, těšila jsem se, že tady zkusím ze sebe vydat vše a překonat svůj nejlepší čas.
Běželo se mi od začátku skvěle, počáteční tempo jsem nepřehnala a zvolila si pro sebe dobrou rychlost, frekvenci kroků a rychlost mi určovala rychlá hudba ve sluchátkách. Hodně mi pomáhá a dodává energii. Pomáhalo, že trať už jsem znala, věděla jsem tedy, kde mám přidat a kde mám zvolnit. Vše rychle utíkalo a tak nějak jsem zvládala i dlouhý táhlý kopec, kde foukalo. Připomínalo mi to polskou Lemkowynu a půlmaraton v Mostě, kde proti tomu byl větříček jen minimální. Ale i on dal zabrat. Nejvíce energie mi vzalo stoupání ve Vinoři, ale zase se mi moc líbil přeběh letištěm. Věděla jsem, že nesmím zpomalit, že se cíl blíží. Vbíhala jsem do Kbel, poslední seběh jsem metelila, co to dalo. Čas nebyl 47.47 špatný, ale svůj letní osobáček jsem o pouhých 10 vteřin nepřekonala. V cíli jsem měla dost a nejprve jsem cítila, že se mi obrací žaludek, naštěstí to tělo ale ustálo. Vše jsen musela vydýchat, takže jsem věděla, že jsem tomu dala, co jsem mohla.
Celkově jsem ze závodu měla skvělý pocit, škoda jen, že nebylo lepší počasí, protože bychom si pak více užili kamarádů v cíli. Každopádně děkujeme za tak hezký závod a těšíme se na další rok!
