Sonina Ultra výzva: PVLH nanečisto

Prominentní vrcholy Lužických hor. Proč je všichni chtějí zdolat a proč se této 24 hodinové výzvy účastní stále více běžců? Proč nedají spát mému manželovi, který už je běžel dvakrát a určitě ne naposled? Společně s kamarádkou Marťou jsem se to jaly vyzkoušet.

Předcházel tomu náš rozhovor: „Můj Pavel bude zanedlouho dělat v Lužičkách vodiče kamarádovi. Na stovku se ještě necítím, ale říkala jsem si, že bych si mohla zkusit půlku.“ Řekla mi nedávno Marťa, se kterou často běháme. Její přítel Pavel Fenyk je známý ultraběžec a Míša s ním už dvakrát PVLH zdárně zdolal. Obě jsme si už zkusily, že není snadné klukům dělat jen support. Obě běháme a tak se nám honilo hlavou, jaké to bylo běžet taky. Když jsem se dozvěděla, že do toho Marťa půjde, hned mi v hlavě začala blikat červená kontrolka a zajímalo mě, s kým do toho jde. „Zatím s nikým.“ A bylo vymalováno!

Míša mě v mém nápadu podpořil, zvlášť když se mu naskytla další šance zkusit PVLH potřetí a sám. Tentokrát jsme nemuseli spát v autě, ale hezky v penzionu v Mařenicích. Tady stovkaři začínali svoji trasu. V pátek večer jsme si všichni zavezli po trati občerstvovačky. V sobotu jsme se v klidu vyspaly a dojely autem do Chřibské, která je v půli trasy a odtud jsme se vydaly zpět do Mařenic.

Čekalo nás devět vrcholů a podle plánu okolo padesáti kilometrů. Podobnou vzdálenost jsem už dala loni v Polsku, takže mi malinko bylo jasné, co nás asi bude čekat. Ale tady jsem věděla, že to moc rovinky nebudou a že to bude stále nahoru a dolů. Šplháme na první kopec – Chřibský vrch. Teče z nás jak z koní, je obrovské vedro, takové tropy snad ještě letos nebyly. Se stoupáním vytahujeme hůlky, jenže ty od Marti nejdou vyšroubovat. Potkáváme další partičku kluků, která Vrcholy zdolává, ale v opačném směru. S hůlkami nepohne ani několik chlapů, tak s nepořízenou stoupáme až na vrchol.

Pak se vystřídají Javor a Studenec. Jde to překvapivě dobře, hodně nám pomáhají hůlky, i když Martě jen částečně povytažené. Najednou zjišťujeme, že nám oběma dochází voda. V tom vedru pijeme jako duhy a tak prosíme u jednoho domu mladý pár, jestli nám ji nenatočí do soft flašek. Dostáváme velkou láhev a jsme zachráněné.  Vydáváme se směr Střední vrch a máme první občerstvovačku, která je schovaná pod kapradím a víme o ní jen my. Kolik čeho můžu vypít, aby zbylo na ostatní? Kdyby bylo na mně, najednou bych vylokala celou láhev.

Vydáváme se dál, Marťa navádí. Je skvělá, trať má v hodinkách, i v mobilu. Obdivuji každého, kdo se v tomto orientuje. Já bych se ztratila kdekoliv i s mapou v ruce. Jenže tady je trasa již daná od kluků, kteří ji nedávno běželi. Je plná zkratek a „kozích stezek“ – takových, kde maximálně projde pár srnek. Na Středním vrchu si vychutnáváme panoramata a dolů nám to jde s hůlkami snadno. Skvěle podrží i na méně schůdných místech.

I když se obě dopujeme jídlem a energetickými tyčinkami, hlad se hlásí o slovo. Pauza a já si dávám knedlíky plněné uzeným a se zelím. Pro někoho stopka, pro mě důležitá energie na dlouho. Mám toto jídlo vyzkoušené, že i po něm zvládnu běhat.

Pokračujeme dále, ale stále se začíná více zatahovat a slyšíme hřmění. Jsme uprostřed lesa. Jak se chovat v bouřce, když se nemáme kam schovat? Počítáme čas mezi zablesknutím a zahřměním. Naštěstí to ještě není u nás. Stoupáme na další vrcholy a jako zázrakem se nám déšť vyhýbá. Čas letí.

Bouřka ustává. Ufff. Před námi jsou ještě tři vrcholy, my se přímo nahoru škrábeme na Velký buk. Pomalu se začíná smrákat a mně dochází, že asi poběžíme za tmy. Přichází pomalu krize. Na hodinkách mám 45 kilometrů, ale je jasné, že to bude do cíle víc, než „jen“ padesát kilometrů. Dávám echo Štěpánce – naší fanynce, se kterou jsem byla domluvená, že se ozvu, až  se budeme blížit k poslednímu vrcholu, ke Klíči, u kterého blízko bydlí.

Tma padá čím dál tím víc. Běžíme z kopce, ale přehlídneme odbočku a trochu bloudíme. Není to nic příjemného, samy v tmavém lese. Pak vidíme, jak k nám míří dvě běžící siluety – Štěpánka se svým manželem Rudou. Hned se situace obrací –  je veselo, doprovázejí nás a je o nás královsky postaráno. Máme čerstvě usmažené, ještě teplé řízky, banány, pití….jdou s námi až nahoru. Kdyby tu nebyli, bylo by to strašně náročné, hlavně psychicky. Kopec prudce stoupá nahoru po cestičce plné velkých kamenů. My si ale vykládáme a tak cesta na Klíč a pak dolů ubíhá jako nic. Dozvídáme se, že se viděli s Míšou a jeho partou a taky se postarali i o jejich občerstvovačku. Obdivuhodné!

Na rozcestí se loučíme. Děkujeme a vidíme, jak Štěpánka s Rudou mizí jako kamzíci dolů. Mají to tu naběhané a nebojí se prudkých seběhů. Jsme zase samy. Ve tmě, na kamenité cestě, která přechází do lesa. Temného tak, že nejde vidět nic, jen dva kužely světla z našich čelovek. Sem tam kouknu na strany, jestli někde nesvítí oči. Slyšíme divné zvuky. Lesem pádíme jako divé, abychom už byly v civilizaci, ve Svoru.

O lese už ani nechceme slyšet, tak si trasu upravujeme po cestách a cyklostezkách. Jenže to je delší, čeká nás ještě deset kilometrů. Přes den parádní vzdálenost, ale ne, když už máte za sebou padesátku. Je to běh na morál. Hlava stávkuje. Jen tma. Běžíme jako stroje, minuty se vlečou a trasa neubíhá. Mám krizi. Velkou. Zapínám autopilota. Nohy se střídají a já myslím jen na to, ať už vidím konečně nějaké světýlko civilizace. Hlava stávkuje čím dál tím víc. Až najednou se otevírá pohled na osvětlený kostel v Mařenicích. Už jen kousek!

Jsme v cíli. Na hodinkách máme přes 60 kilometrů a převýšení 2049 metrů. Dokázaly jsme to! Bylo to krásné i těžké, kvůli vedru a bouřkám okolo. Jenže ten opojný pocit je tu! Krize i bolest je zapomenuta. Je to přesně to, proč tady trpíte rádi. Tady je to boj o vás samých. O tom, co všechno dokáže vaše tělo a hlavně mysl. Tady poznáváte sami sebe. Lužické hory jsou magické, učarovaly i nám. Na stovku si s Marťou zatím netroufáme a smekáme před všemi, kdo ji tady dali. Každopádně se nám PVLH vryly pod kůži a víme, že tady nejsme naposledy.

Napsat komentář