PVLH potřetí: S blesky nejen v zádech

Občas se něco člověku dostane tak pod kůži, že to musí zkoušet zas a znovu. Tak to mám s Prominentními vrcholy Lužických hor 24. Jenže tentokrát to bylo neplánované. Jednou se mě zkrátka Soňa zeptala: „Nechceš jet do Lužiček? Že by sis dal zase PVLH a já bych si zaběhla s Martinou půlku…“

No to přece nešlo odmítnout, a tak jsem se rozhodl, že si naplánuji co nejkratší trasu a půjdu ji bez supportu od svítání do západu slunce. Výsledný plán byl 96 km a 3900m převýšení. Parametry ideální na to, trasu zaběhnout pod 17 hodin.

Je pravda, že jsem nikdy neběžel nic tak dlouhého úplně sám bez zajištění, a navíc s nutností orientovat se v terénu na vlastní pěst. Na druhou stranu za poslední dva měsíce mám Lužické hory několikrát proběhané, a tak by to pro mě neměl být tak velký problém.

V sobotu ráno jsem tak stál kousek od penzionu připraven vyběhnout, s mapou v hodinkách a v hlavě a na několika místech připravenou vodu.

5:03 zapínám garminy a vybíhám. Ve stejnou chvíli trochu jinou trasou vybíhá také Ondra, který si čirou náhodou zvolil stejný penzion, stejný směr běhu a stejný čas startu jako já. Začátek po silnici se trošku brzdím, abych nepřepálil. Cítím, jak už takto brzy ráno teplota začíná připomínat tropy. Navíc právě skončil déšť, a tak je pěkně dusno. Zjišťuji, že realita je v těchto místech oproti mapě asi o dvacet metrů posunutá. Nevadí. Vím, kam běžím a za světla to půjde. Okolo golfového hřiště a během chvíle už před sebou tuším první kopec Sokol. Tady mám v plánu jít po zkratce Pavla Paloncýho. Vlítnu tedy do lesa a celkem to jde. Jenže po seběhu přichází stoupání, že je prudké nevadí, jenže je to totální houštinou. Jak to tady jen Medvěd Palonc prošel? Nevadí, mám také solidní prodíravost a cestičky si hledám, jak to jen jde. Jsem odřený. Kompresky doznaly první šrámy, ale jsem na vrcholu. Až chvíli po mě se objevuje Ondra, trošku udivený, kde se tam beru. Dolů sbíháme společně. Pěkně zostra, tempem kolem 4:30. V Petrovicích ho ale nechávám držet si své tempo a sám lehce ubírám.

Na Popovu skálu docházím, když on už se vrací.

Přichází ale minule vyzkoušená zkratka ke Hvozdu a moje vlastní zkratka na vrchol. I když měl doteď Ondra náskok, na Hvozdu ho doháním. Dalších několik vrcholů se různě potkáváme. Já vždycky odněkud vyběhnu ze křoví a on běží po cestě.

Před Luží mi bohužel dochází voda. Měl jsme si připravit jednu láhev v Krompachu nebo si vzít o půl litru více. Musím tak dva kopce asi 10 kilometrů s pořádnou porcí převýšení zvládnout bez vody. Navíc v parnu, které brzy ráno nepříjemně připomíná indické léto.

Dobíhám pod Pěnkavčí, kam jsem si dal vodu a kolu. „Ouha, spletl jsem se a koupil zero. To je zlý sen! Obracím ji do sebe jako placebo a do soft flaskyy si připravím Isodrink a lahev od koly naplněný zbytkem vody přibaluji pod sponu na vestě.

Opět využívám zkratku na Jedlovou, šetřím spoustu času. Jenže objednávka kofoly znamená naopak půl hodiny ztráty, neumí ji tady natočit a já musím čekat.

Další kilometry jdou jako po másle, cestou potkávám skupinu Dušana Koutníka, který tady pomáhá několika běžcům zvládnout výzvu v limitu. Za nimi se snaží sebrat síly kamarád Vasil, vyrazil s Dušanem, ale jeho tempo mu nesedělo. Vypadá dost zničeně, ale přesně jak ho znám se nevzdává, ať se děje, co se děje.

Dozvídám se, že skupinka, co vyrážela, o dvě hodiny přede mnou, je už na dosah a opravdu na dalším kopci je potkávám, když sestupují a po seběhu už jsem u nich.

Dostávám se před ně. Pomalu odeznívá krize z přehřátí a začínám zrychlovat. Jenže v lese slyším zlověstné šumění v korunách stromů, spojené s hřměním.

Na Studenci už na mě padají první kapky, ale věřím že se tomu vyhnu a za chvíli bude po problému. Nevyhnul jsme se. Začal slejvák. Hřmění zesiluje a po chvíli se objeví i blesky přímo přede mnou.

Sleduji záblesk a počítám raz…dva…tři a bum. Kilometr! Bouřka je přesně, kam běžím. Rozhoduji se ji oběhnout. Vyrážím tedy obloukem a zdá se, že to vychází. Běžím rychle, nesmím jít. Země se může vždy dotýkat jen jedna noha, to je nejbezpečnější. Nesmím používat hůlky, ty se nesmí dotýkat země vůbec. Dostávám se ke svému dalšímu checkpointu a věřím, že jsem z nejhoršího venku. Chyba. Bouřka v tu chvíli udeří přímo na mě. Popadnu balíček chipsů a běžím k nejbližší chalupě. Zasouvám se do přístřešku před dveře, hůlky nechávám asi dva metry od sebe a čekám. Čas utíká. Najednou bouřka ustává. Už jen prší. „OK jdu!“ Znovu vyrážím. Přicházím k rozcestí, odkud se dá stoupat na Střední vrch. V tom uvidím něco děsivého. Přímo do Středního vrchu v krátkém sledu za sebou mlátí jeden blesk za druhým, navíc zesílí déšť. Naštěstí je hned vedle pěkný přístřešek. Jdu pod něj a čekám. Po hodině dochází druhá skupinka: Pavel jako zkušený vůdce a Jarmila s Petrem, kteří běží PVLH24 poprvé.

Čekáme dalších pár minut. Už hezkou chvíli zvažuji, že se na to vykašlu, ale nemá pro mě, kdo přijet. Soňa ještě běží svoji trasu, a tak stejně musím po svých, takže se pouze loučím s představou samostatného pokusu a domlouváme se společně. Pavel prohlašuje: „Pokud do pěti minut neskončí bouřka, balíme to a jdeme přímo na penzion.“ Sotva to dořekl, jako když utne. Přestalo pršet, skončilo blýskání a obloha se začala vyjasňovat. Jdeme. V tom se z auta hned vedle nás vyhrne dvojice: „Ahoj Michale! Viděli jsme na livetrakingu, že jsi někde v okolí, ale neviděli jsme tě.“ Manželé Štěpánka s Rudou, naši skvělí fanoušci mě přišli podpořit. Poslal jsem ostatní napřed a chvíli jsme si povídali. To mi zvedlo náladu. Během chvilky jsem ostatní doběhl a společně jsme zdolali Střední vrch. Dole na nás čekalo překvapení. Naše skvělá dvojice mám připravila občerstvovačku. Najednou bylo veseleji všem.

Dále postupujeme pomaleji, ale tak, aby Jarmila s Petrem dokončili v limitu. Občas se je snažím povzbudit: „Tenhle kopec je zadarmo, ten se ani nepočítá.“ Nebo „Těšte se na konec, jak budeme za Klíčem, už je to jen 8 kilometrů z kopce!“

Zdá se, že to funguje. Sice slyším nevýrazné mručení a občas nějakou nadávku, ale postupujeme a zdoláváme poslední vrcholy.

Konečně Klíč. Stoupání je nekonečné. Kamenitý povrch a prudká klikatící se cestička bere poslední zbytky sil. Jenže pár metrů pod vrcholem nás něco překvapí. Nahoře někdo je, a už vidí i oni nás a fandí nám. Jsou to zase oni – Štěpánka s Rudou. Přinesli nám další občerstvení, mimo jiné řízky. Asi nejlepší řízky, co jsme kdy jedl.

To se nám to pak jde dolů! Za chvíli jsme ve Svoru. Jarmila mě prosí: „Michale, já myslím že je šance dát to pod 23 hodin, pojď poběžíme, dovedeš mě do cíle?“ „Jasně, tak pojďme!“ Sice mě bolí chodidla, která mám totálně promočená a prodřená od kamínků, které už hezkou chvíli nevytřepával, ale co při běhu se bolest ztratí.

Vybíháme. Musím Jarmilu trochu krotit. Zdá se mi, že nemá odhad, jak dlouho dokáže držet tempo po takové dávce kilometrů. „Vždyť je to  z kopce, tak to tempo udržíme ne?“ „No víš, z kopce…Jak se to vezme, ještě je tam pár těžších pasáží.“ V tom se dostáváme k louce s trávou a plevelem až k pasu. To nás silně zbrzdí, v jednu chvíli vyplašíme srnku asi půl metru od nás. Jarmila se lekne tak, že ji mám málem na zádech. Za loukou ještě krátký seběh, a pak kopec nahoru. „Neříkal si, že už jen z kopce?“ „No jasně, vždyť jo, tohle není proti tomu, co máš za sebou, žádný kopec, to je prostě seběh.“ Takových seběhů se skutečnými seběhy přišlo ještě několik. Nakonec ale dorážíme do cíle. Jarmila zvládá v čase 23:24 a stává se členem PVLH, stejně jako Petr, dorážející dalších 13 minut po nás. Abych nezapomněl, Ondra dokončil v čase 16:48 a celá Dušanova parta včetně Vasila dokončila také v limitu. Zkrátka pěkná úroda nových členů, ke které jsme nakonec také přispěl.

PS: Soňa se přiznala, že by nakonec někdy ráda také běžela celou trasu. Jen ne hned, ale až poté co si zkusí i druhou část. Takže Lužičky těšte se.

1 komentář

  1. Ahoj Michale,

    ještě jednou velikánská poklona a gratulace všem za neuvěřitelný výkon! Takové podmínky jaké jste ten den měli nebyly vůbec příznivé pro jakoukoliv výzvu, natož takovou, jakou jste absolvovali.
    Pro nás bylo velkou ctí a radostí vás poznat a alespoň trochu podpořit.
    Moc nás těší, že jsme mohli trochu pomoci a zpříjemnit vám i poslední úsek cesty.

    Jste všichni úžasní a už se moc těšíme až se znovu u nás v Lužičkách, nebo jinde potkáme.
    Pozdravuj Soňu a všechny které jsme také rádi poznali.

    Mějte se fajn, opatrujte se a pokračujte v tom co děláte, protože to děláte sakra dobře!

    Ahoj Ruda a Štěpánka

Napsat komentář k Rudolf Jaroš Zrušit odpověď na komentář