Konečně je to zase tady: závodíme! Stále nás to táhne do hor a do přírody a tak jsme nemohli chybět na krásném trailovém závodě, kde se zdolává Ještěd – jedenáctý nejvyšší vrchol Česka. Byl to náš první start po karanténě. Jak to dopadlo?
Soňa:
Vždycky jsem si myslela, že nejsem závodní typ. Avšak až do doby, kdy jsem začala běhat a kdy jsem se poprvé postavila na start a doběhla do cíle. Atmosféru závodů prostě miluji a tak mi dost chyběly.
Ještěd mě vždycky lákal – zdolávala jsem tu skokanský můstek a také krátkou trať v zimě. Teď jsem ale chtěla něco dlouhého a náročného, což 21 kilometrové se 1000 metrovým stoupáním slibovalo. Bylo obrovské horko, tak jsem přemýšlela nad výbavou. Brát si vestu a vodu? Co hůlky? Nakonec jsem usoudila, že bez vody to nepůjde, navíc budu mít kam dát i tyčinky a připnout kam hůlky, když mi budou vadit.
Start a vybíháme. Vím, že to půjde do kopce a tak mám hůlky v ruce, připadlo mi zbytečné začínat s nimi na batohu a zase je sundávat. Mám je ráda, v prudkých kopcích pomůžou a také uleví nohám i při sebězích. Jenže tady zjisťuji je pořád nějak nepotřebuji. Spíš mi jsou na obtíž. Mnoho pasáží je běhatelných a jedna ruka mi prostě při pohybu chybí. Jenže sundat batoh a hůlky na něj přichytit – to prostě nějaký čas zabere a tak zatím nedělám nic. Příroda je nádherná, jsem ráda, že zase závodím, ale mám pocit, že mi to nejde tak, jak bych si přestavovala. Mému běhu chybí lehkost, jde to nějak ztěžka.
Mám pocit, že musím být poslední, ale neulívám se. Jakmile se stoupání zlomí v seběh a jsem po první občerstvovačce, pak nastupují běhatelné úseky, usuzuji, že hůlky půjdou na batoh. Sice mám možnost je nechat u pořadatelů, ale připadalo by škoda, tahat je s sebou takový kus a pak je nahoru na Ješted nevyužít. Ukotvení jich na batoh znamená sice malé zdržení, ale pak se ukáže, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Ruce mám najednou volné a také mi lépe sedí batoh, který tím, že byl tentokrát prázdný, mi lítal a dobře neseděl. Dozadu si dávám i jednu soft flašku s pitím.
Najednou je to jiné kafe – volné ruce nebrání v pohybu, batoh díky hůlkám sedí jako přibitý a já si připadám jako pták. Potkávám zajímavé běžce, třeba se stále míjíme s paní, která běží se psem nebo vidím běžce v obleku. Zajímavé. Dozvídám se, že stoupání na Ještěd začne okolo 13. kilometru a je to fakt. Tady už zase hůlky sundávám a šlapu známou cestu, kterou znám z výletů. Horko mě ubíjí. Prudké kopce mám ráda, ale dnes to jde ztěžka a trápím se. Povzbuzují mě běžci, kteří už se vrací z vrcholu, to pomáhá. Prokličkovávám se turisty. Je jich tu hodně.
Připadám si jako na Sahaře. Jsem nahoře a dostávám na číslo samolepku, která je potvrzením, že jsem na Ještědu byla. Tady dávám hůlky na batoh a pádím dolů. Nejprve dost prudce – dávám si pozor, kam šlapu. Trasa je plná kamení, které se smýká, do toho opět turisté a běžci, kteří se škrábou ( stejně jako před chvílí já) nahoru. Dělám to, co mi pomohlo, povzbuzuji zase je.
Na trati potkávám Františka, se kterým jsme se na trati často míjeli a povzbuzovali. Je to běžec, který má o dost víc křížků, než já, ale energie na rozdávání. Prohodíme pár slov o trati, zda jsme správně a do cíle běžíme spolu. František to metelí a já mám co dělat, abych mu stíhala. On tvrdí, že je tady na závodech na Ještědu inventářem, avšak prostě k závodu patří a je fakt skvělý, jak to zvládá. Do cíle vbíháme společně a zvoníme na zvonec. Míša nás fotí a my jsme šťastní, že jsme to zvládli.
Moje resumé?
Závod byl krásný, ale také náročný. Horko a tentokrát nevhodně zvolená strategie výbavy mě potrápila. Příště bych to dala bez hůlek, více mi v tomto závodě vadily, než pomohly. Trasa byla běhatelná, s krásnou přírodou, fantastická byla i organizace v čele s Honzou Dušánkem, který tyto závody pořádá. Překvapení bylo pak i v cíli. Poslední jsem opravdu nebyla, ze 31 žen na dlouhé trati jsem byla patnáctá.
Michal
Konečně zase závodím – řekl jsem si před startem pod Ještědem. Skoro se tomu ani nechce věřit, jak dlouho to je, co jsem stál naposledy závodil. Teď konečně znovu připravený vyrazit a užít si atmosféru spolu se stovkou dalších milovníků Ještědu.
Stojím vedle Soničky a kamaráda Adama, se kterým jsem v zimě společně šel Noc tuleních pásů. Jsem docela nervózní, nevím, co bude dělat tělo. Čtrnáct dní jsem moc neběhal, potřeboval jsem si odpočinout po náročných týdnech, kdy tělo mi dalo najevo, že potřebuje pauzu. Čtrnáct dní sbírání síly a pomalého rozbíhání, přemýšlím, jestli to pomohlo.
Ředitel závodu Honza Dušánek nás přesně v poledne vypouští do závodu. Masa běžců se začíná hrnout vzhůru a já se pomaličku prodírám vpřed. Hlídám si tempo, abych nepřepálil, dokud se ale stoupání příliš nepřiostří, nepřecházím do chůze. Pomáhá k tomu i mohutné povzbuzování fanoušků a dobrovolníků kolem trati.
První kilometry za mnou a já si gratuluji k rozhodnutí vzít si jednu láhev vody a nespoléhat, že 8 kilometrů mezi občerstvovačkami zvládnu v pohodě bez vody. Závodní pole se roztahuje a já stále pomaličku postupuji startovním polem. Sem tam mě někdo předežene, ale většinou jsem rychlejší já. Strategie startovat z konce pole byla fajn, alespoň mám pocit, že se hýbu, obráceně by to bylo horší.
Konečně překonáváme nejvyšší bod prvního stoupání a teď rychle dolů. Nejde mi to tak rychle, jak bych chtěl. Nedaří se mi rozhýbat nohy do frekvence, kterou bych potřeboval. Přesto tady získávám pěkných pár pozic. Dobíhám k vlakovému přejezdu a slyším, jak duní koleje, vlak se kvapem blíží, ale vidím daleko, a tak ještě bezpečně přebíhám, volám ale za sebe pro ostatní, že vlak je opravdu blízko.
První občerstvovačka na nádraží. Hážu do sebe rychle jonťák do vlastního kelímku a kousek melounu. Rychle pokračuji dál, žádné zdržování. Tady přichází hodně běhatelná část, jen hned za občerstvovačkou nás ještě čeká prudší stoupání, příliš brzy po melounu. Trochu se mi dělá zle. Naštěstí se žaludek rychle srovná a já se pokouším získat pár minut k dobru, oproti plánu.
Těsně před finálním stoupáním na Ještěd mi hodinky ukazují náskok 9 minut oproti odhadu. Fajn, tak teď se trošku pošetřit. K finálnímu stoupání přistupuji obezřetně. Chci mít dost síly na seběh, bude dlouhý a tam nechci ztrácet. Stoupá se celkem pohodlnou cestou, oproti skyrace je to nebe a dudy. Nenastudoval jsem si trať a přemýšlím, jestli přijde něco těžšího. Krotím se a užívám si nádhernou přírodu. Než se naděju, jsem u poslední občerstvovačky. Už doslova cítím finální stoupání.
Od občerstvovačky vyrážím po asfaltu. I když stoupám, připadám si, že letím. Jde to nějak moc lehce, asi jsem se příliš šetřil. Sbíhám z cesty a začíná „konečně“ pořádný kopec. Vysílač se zvětšuje a proti mně běží do cíle jeden rychlejší běžec za druhým. Poslední metry prudkou pěšinou a já se snažím nezabírat příliš místa pro sbíhající. Konečně vrchol! Nechávám si nalepit kontrolní nálepku a rychle dolů.
Stále mi nejdou roztočit nohy, jak bych chtěl. Navíc je to tady samý kámen a kořen, a tak musím dávat hodně pozor. Cestička se umoudřuje a já zrychluji. Předběhnu pár dalších běžců a nejednou jsem úplně sám. Trochu mi chybí motivace, nemám s kým soutěžit. Kdybych tak věděl, jestli mám ještě šanci někoho dohnat. Nutím se držet tempo. Stále dolů, dlouhé minuty krásně v lese. Pořád je na co koukat, ale já se jen soustředím, aby tempo nebylo horší než 4:50. „Zrychli! Zrychli!“ Musím si pořád připomínat. Vbíhám na asfaltku to už musím být skoro v cíli. Nakonec ještě další dva kilometry a je to tady. Vbíhám do cíle, zvoním na zvonec zavěšený v cílové bráně. Je to za mnou. 2:26 – o patnáct minut rychleji, než byl plán, ale pocitově tak o 5-10 minut pomaleji, než bych mohl. Jsem na sebe naštvaný, náladu mi lepší až pohled na Stravu. Seběh z Ještědu jsem měl 8. nejrychlejší, předehnali mě většinou místňáci, kteří to tu dobře znají.
Moje resumé:
Tahle trasa se mi líbila, v poslední době jsem běhal hlavně dlouhé trasy s prudkými stoupáky a krkolomnými seběhy. Tahle trasa byla po hodně dlouhé době zase jednou svižný trail. Takových běhů by mělo být více. Mám rád i extrémy skyrace a miluji ultra, jenže dát si sem tam zákusek v podobě svižného trailu v krásné přírodě, to mi občas v nabitém programu chybí. Za skvělou přípravu si zaslouží pochvalu jak Honza, tak celý tým dobrovolníků a pomocníků, bez kterých by ty ještědské závody nebyly takovou peckou.
Fotky ze závodu najdete v galeriích:
https://www.zonerama.com/Shiro-Fotograf/Album/6350600
https://www.zonerama.com/MilanKabes/Album/6351506
https://www.zonerama.com/PetrknovotnY/Album/6353643
https://www.zonerama.com/JESTEDSKYRACE/Album/6349789
Další doplníme.
