Závodů je spousta a kromě těch velkých nás také baví ty malé, lokální, které připravuje pár nadšenců a jsou dělané opravdu od srdce. Nejsou tu žádné koridory a čipy, zato skvělá nálada a super lidi. Jeden takový jsme si v nádherném Posázaví o víkendu zaběhli. Bylo to ale trošku dramatické – málem jsem ho totiž nedokončila.
Tomáš a Lucka jsou manželé, sportovci a dobrodruzi, kteří procestovali kus světa, teda vlastně celý svět kolem dokola a velkou část po svých nebo na kole. Milují přírodu, hory a nyní s malou Olívií žijí v Jeseníkách. Mají internetový obchod se sportovním oblečením a také už 5 let připravují v rodišti Tomáše, v Nespekách nedaleko Benešova – závod Nespecký běh. První ročník ho běžel Michal a nemohl si vynachválit. Letos se konal čtvrtý ročník, protože jeden rok museli Lucka s Tomášem vynechat, jelikož byli na své cestě kolem světa.
Je to sice „jen“ něco přes 13 kilometrů, ale hezky v terénu a některé kopečky tu jsou opravdu výživné, zvlášť když lije, jako tomu bylo letos. My ale běháme za každého počasí. Samozřejmě že hlava má často myšlenky na to, že se nám nechce, zvlášť, když jste krásně suší a musíte se namočit. Jenže toto počasí je na běhání lepší, než tropy, které berou spoustu energie.
Start a běžíme. Nejprve probíháme Nespeky a pak se cesta stočí do lesa a začíná stoupat. Kopce jsou ale běhatelné. Dávám pozor pod nohy, je bahno a na kamenech a větvích to podkluzuje. Příroda je ale díky dešti svěží, krásně voní a vše má sytou barvu. Trasa je opravdu krásná a objevují se i výhledy na okolní krajinu v okolí řeky Sázavy. Uvědomuji si však, že nevýhodou malých závodů je riziko, že pokud se budete ulívat, budete poslední. Makám proto ze všech sil.
Prudký seběh v lese mi dává zabrat. Mokré kořeny kloužou a já raději sbíhám opatrně, až tak, že mě pár lidí předbíhá. Vůbec netuším, kolik běžců za mnou ještě je, nikoho nevidím. Na rovinkách to ženu, ale občas nevím, kudy trasa vede, zvlášť když přes ní dřevorubci naschvál pokácejí stromy a tak nevidím značení. Nenechávám se ale rozhodit a vychutnávám si pak nádherné lesní pěšinky, louky, kde se pasou koně, vnímám tekoucí řeku, to když běžíme okolo Sázavy. A i když prší, je to tu tak krásné, že kilometry ubíhají jako po másle.
Už mi zbývá do cíle jen pár kilometrů. Cesta se nečekaně velmi prudce stáčí nahoru, zase do toho extrémně strmého kopce, který jsem na začátku sbíhala. Svým sklonem mi připomíná Hrádek na Velké Kunratické nebo skokanský můstek na RedBull400. Musím téměř po čtyřech. Funím jako lokomotiva.
Jenže ouvej. Najednou cítím, jak se mi rozdvojuje vidění. Přesně vím, co se děje. Moje tělo má dost a dává mi to najevo – dvojité vidění je totiž tzv.„aura“, což je předzvěst migrény. Stává se mi to, když jsem hodně unavená, vyčerpaná nebo když mám velký stres. Na závodě to ale fakt nechceš, zvlášť v těžkém a mokrém terénu. Tentokrát to asi způsobila kombinace velkého fyzického vypětí a náhlé změny počasí – den předem byly tropické třicítky a v den závodu jen déšť a 13 stupňů.
Co mám dělat? No nic. Když zastavím, prochladnu a stejně mi to nepomůže, takže musím doběhnout do cíle. Je to příšerné – rozdvojené vidění, lesknoucí se mokrá zem, sbíhání a plno bahna. Nikdo přede mnou není, takže se musím obvzlášť soustředit, abych viděla fáborky, značící cestu. Tři kilometry, ale velmi těžké kilometry. Dobíhám s vypětím všech sil do cíle, kde mě čeká Míša a Tomáš s medailemi.
Dávám si okamžitě prášek od bolesti hlavy, převlíkám se v autě do suchého a odpočívám. Lék tentokrát zabírá velmi rychle, až jsem překvapená. Migréna se naštěstí nerozjede a my hned nemusíme domů. Takže jsem pak schopná si vychutnat konečnou atmosféru závodu a tombolu, kde vyhrávám krabici plnou kremrolí, které zbožňuji. Konec dobrý, všechno dobré.
Nespecký běh je sice minizávod, pokud jde o účast, ale pokud jde o srdce, které do něj Lucka s Tomášem dávají, je to super akce. Okolí Sázavy mají milovníci přírody v oblibě odjakživa. Je to kousek za Prahou a přitom je tady naprostý klid. I když tady není časomíra a čas se měří stopkami, stejně dostane každý účastník krásnou medaili a letos dokonce dvě. Jednu dřevěnou na památku a jednu pečenou na posilnění a pro radost.
