Vojenský prostor Brdy byl největším vojenským cvičištěm už od dob První republiky. Po jeho otevření se tady už po čtvrté běží závod ze série Běhej lesy – Brdy. Běh místy, kam se dlouhá léta (od roku 1926) nikdo kromě vojáků nedostal, jsme běželi už při prvním ročníku. Letos jsme se rozhodli si tu zábavu zopakovat.
Dlouhá trasa byla jasná volba. Téměř 22 kilometrů s 500m stoupání, to vše po lesních cestách, po kterých se ještě nedávno proháněly tanky. Na místo nás dováží kamarád Adam, takže i přes brzké vstávání nejsem unavený. Jen celý týden trvající lehké žaludeční problémy mě trošku trápí. Dalo by se říct, že se cítím nadmíru dobře.
Čas před startem nám zkracuje setkání s kamarády a s našimi fanoušky, takže si zapomínám v hodinkách nastavit trasu a cílové tempo. Ještě si povídáme, když se ozve „start“. Okamžitě přepínám do závodního módu a úvodní seběh předbíhám jednoho běžce za druhým. Trošku si nadávám, že jsem start lehce promeškal. Měl jsme se víc soustředit. Naštěstí se mi daří držet solidní tempo. Cíl je doběhnout pod dvě hodiny. Přece jen, čeká mě ještě nedělní rychlá pětka na letišti.
První stoupání a já lituji, že Brdy nemají moc pořádných kopců. Stoupání jsou táhlá a tak akorát prudká, aby člověk musel neustále běžet. Žádný odpočinek při chůzi, pěkně zdrobit krok a makat a makat.
Lehce ztrácím tempo a když si chci zkontrolovat, jak si stojím proti plánu, zjišťuji, že jsem si ho v hodinkách neaktivoval. Zpětně už to nejde, a tak jen spouštím trasu, abych věděl, jak jsem na tom se stoupáním a klesáním. Tempo holt budu muset počítat z hlavy, aspoň ji nějak zabavím.
Tempo mi pomáhají držet dobrovolníci kolem trasy, i když některé jejich rady: „Pozor klouže to!“ Mě místo povzbuzení trošičku vytáčejí. Chápu, ale že pro běžce bez zkušeností s terénem to může být důležité.
Had závodníků se slušně protahuje a na trase potkáváme docela dost cyklistů, jeden se rozhodne jet z mírného kopečka přímo proti mně. Běžím po kraji a očekávám, že mě objede. Ne. Zkrátka neuhne. Vidí, že jsem v závodě, všude kolem spousta místa, jede bez šlapání pomalu z kopce, ale zatočit řídítky je pro něj strašně těžká práce. Vytáčí mě. Něco peprného ze sebe vyštěknu. Adrenalin proráží záklopku maxima a já cítím brnění v celém těle. Zrychluji a předbíhám asi dvacet běžců. Najednou se mi běží lehce. Všechno šlape až k poslednímu seběhu. Běžím jemném v transu. Zatáčka doleva do křoví a bum – najednou je přede mnou záchranářská čtyřkolka. Uskakuji přímo do křoví, tak tak mě míjí. Vrací mě to do reality.
Zbývá poslední kopeček do cíle. Mé žaludeční problémy se začínají znovu ozývat a já musím v půlce kopce přejít do chůze, abych vůbec mohl dokončit. Po chvíli se naštěstí tělo opět srovnává a já sprintuji do cíle. Jsem spokojený, 1:56 beru všemi deseti. V cíli bohužel nemůžu čekat na Soničku, ale letím řešit problém se žaludkem.
Běhej lesy jsou skvělou variantou pro silniční běžce, když si chtějí zkusit běh v přírodě a připravit se na trailové běhy. Vždy perfektně zorganizované v krásném prostředí. To vše je prostě úžasný mix. Když se k tomu přidá i ta trocha výjimečnosti místa, která je u Běhej lesy samozřejmostí, je jasné, že každý jejich závod stojí za to.¨
