Bolest a vedro jako v peci: Runtour České Budějovice – jak jsem to málem vzdal

Tradičně jedny z nejteplejších závodů jsou ty v Českých Budějovicích. Letos se navíc přesunul závod Runtour z března na červenec, a tak bylo od začátku jasné, že nepůjde o procházku růžovou zahradou.

Cestu do Budějovic nám zpříjemnilo cestování ve voze od našeho partnera a partnera závodů RunTour –  Toyota ProAce City Verso, kam jsme si mohli v klidu naložit veškeré vybavení, co nás napadlo. Jenže jedna věc je možnost si vzít cokoliv a druhá je to opravdu udělat. Já bohužel na svoji výbavu zkrátka zapomněl. Nevzal jsem si jediný gel, nápoj ani magnesium. Desítka by mi ještě odpustila, že nemám gel – to nějak doklepu i bez něj. Jenže v třicetistupňovém horku je riziko křečí extrémní a nemít s sebou svůj oblíbený Magneslife, to je trestuhodná chyba. Navíc bez Isodrinku, na který jsem zvyklý, to také nebude žádný med.

Díky tomu, že jsem celý týden nijak nezvolnil v tréninku mi bylo jasné, že na osobák myslet nemůžu, ale chtěl jsem běžet spolu s Radkem Liškou, vodičem na 45, a oplatit mu jeho milou společnost na závodech v Mostě.

RunTour je tradičně ve znamení setkávání se s kamarády a s fanoušky. Tady čas do startu uteče opravdu rychle. Ještě jsme stihli zafandit v cíli pětky nadějným mladém běžcům Vojtovi Novákovi a Alence Tylšové, tkeří doběhli v top 5 a pak už jen kolečko vítání a povídání si až do našeho startu.

Stavím se dopředu po bok Radka. On s vlajkou 45minut a nažhavený i po odběhnutí pěti kilometrového zvodu jako vodič na 30 minut. Já, poněkud nervózní, navíc cítím ještě před startem, jak mám svaly v lýtkách napnuté. Možná pracuje podvědomí, a to že nemám hořčík se projevuje i když ještě neběžím.

Start. Vyrážíme svižně, abychom dohnali ztrátu od výstřelu, naštěstí není velká. Stačíme zdravit fanoušky kolem trati. První kilometr jde hladce, zdá se, že se rozbíhám a nohy drží, tempo mi sedí, zkrátka pohodička.

Přichází druhý kilometr. Mám sucho v puse a dělají se mi mžitky před očima. Musím si připomínat, že za chvíli je občerstvovačka a bude to OK. Jenže dalších 500 metrů a já cítím první bodnutí křeče. Přemáhám to a bojuji. Dobíhám k občerstvovačce. Voda, ionťák, snad to bude OK. Zrychluji. A to jsem neměl dělat. Pronikavá bolest se zakusuje do obou lýtek. Najednou skoro nedokážu udělat krok. Přestávám vnímat okolí a nutím se k běhu. Zvažuji co dál. Mám přejít do chůze? Pokusit se to přervat a věřit, že to přejde? Lehnout si tu na zem a vzdát to? V tom mě do tváře udeří studená voda od hasičů. Uff, najednou je to o trošičku lepší, hlava je zpět, ale nohy, ty jako by zůstaly na startu. Belhám se a ukrajuji metr za metrem. Předbíhá mě jeden běžec za druhým. Sotva se šinu. K bráně do dalšího kola dobíhám po 24 minutách. Zastavuji u kraje a přemýšlím, jestli to tady vzdát. „Skončím, teď hned. Nemá to smysl.“ Říkám si. V tom mi dojde, že přece neodejdu bez medaile. „Ale co, je to jedno. Mám toho dost, nechci se zničit.“ Mám křeče a nechci si ublížit. V tom kolem běží Sonička. Bere mě za ruku a já se jí svěřuji, ale podporuje mě a tak běžím s ní. Opět občerstvení. Nohy si polívám vodou. Do sebe házím jednu vodu za druhou, trochu ionťáku a pokračujeme teď už ruku v ruce.

Dostávám od Soničky Carbonex, zapíjím ho vodou a věřím, že to zabere. Opravdu po pár stech metrech se nohy trošku uvolní. Dokonce na chvíli zrychlím, poté co mě bolest donutí se trošku škádlit s jedním spoluběžcem a Sonče utíkám. Za chvíli ale na ni počkám, bolest ustupuje a pokračujeme opět spolu. Už ji v tom nenechám, taky toho má dneska dost. Další zásah studenou vodou – to už jsem plně při vědomí a celá bolest ze závodu jako by byla náhle zapomenutá. Být to ultra, tak mám za sebou krizi a začal bych dohánět čas. Tady mám smůlu. Kilometr do cíle, to už nic nedoženu. Jsem ale šťastný, že po takové době od svatby opět dobíháme do cíle ruku v ruce. Sice to byla nejpomalejší desítka za poslední roky, přesto jsem šťastný za to, že jsme to po vzájemné podpoře dokončili společně. Není vždy posvícení, prostě někdy všechno nesedne, ale ten pocit v cíli je stejně krásný tak jak tak. A navíc s tím, koho mám moc rád. A taky jsme potkali spoustu kamarádů, a to za to jednoznačně stojí. Už se těšíme na další RunTour, tyto závody svojí skvělou atmosférou i organizací nás prostě baví.

Za úvodní fotografii děkujeme milé běžkyni, kterou jsme na závodě moc rádi potkali i s její rodinkou, Radce Dudové.

Za podporu děkujeme partnerům Toyota Česká republika, Salming, Puma, Nutrend, RoyalBay, R2 a Runcat.

2 komentáře

  1. Moc pěkně vylíčený průběh závodu a zakončený krásnou pointou. Taťka V.

Leave a Reply