Xterra Prachatice 2020: Jak si běžci střihli triatlon

To, že terénní triatlon Xterra není žádná legrace, jsme si zkusili už loni. Letos jsme si v barvách Paul Mitchell týmu s naším kamarádem Mírou střihli štafetu.

Co mají společného krásné vlasy a tak náročný závod? Hodně. Kadeřnická značka Paul Mitchell totiž vznikla na Hawaji a je tam jedním z hlavních partnerů tohoto náročného závodu. Věří totiž, že i sportovci mohou vypadat dobře. I tady PM nezahálel – na náměstí měl stánek s kadeřníky, kteří za symbolickou stovku triatlonisty ostříhali a tyto peníze pak putovaly na výsadbu vždy deseti nových stromů do kůrovcem poničeného prachatického lesa.

Prostě hezká myšlenka a super tým, který máme rádi, takže za tuto partu závodit byla velká radost. Jenže jak si štafetu letos rozdělit? Soňa se chtěla držet svého, takže běžela, Michal si zvolil kolo a o plavání jsme vyhlásili soutěž. Vyhrál ji Martin, ale ten onemocněl a tak volba padla na našeho zubaře a kamaráda Míru Okluského, který je v triatlonu jako doma, navíc je fakt hodně dobrý běžec.

Michal:

Jsou závody, které se zkrátka nepovedou, jako ten loni v Prachaticích. Tam jsem se nejvíce těšil na kolo, ale musel jsem skončit už po plavání. Měl jsem tedy s Prachaticemi nevyřízené účty. Proto jsem se pokusil o reparát jako člen naší štafety. Logicky jsem si vybral kolo.

Na to, že jsem letos seděl na kole jen párkrát a na biku ani jednou, to bylo docela troufalé, ale říká se, že jízda na kole se nezapomíná. Na radu trenéra a skvělého triatlonisty Karla Zadáka jsem si tentokrát vyladil výbavu: pořídil si novou pořádnou helmu R2, nové bikové tretry a dobré horské kolo si půjčil od kamaráda Martina Kopra Kopřivy. Zkrátka jsem nenechal žádný technický detail, aby mi na těžké trati udělal problém. Téměř žádný.

V sobotu ráno jsem se totiž ještě před odjezdem do Prachatic jel podívat na Run Czech Ready for restart, kde padl světový rekord na půlmaratonu v ryze ženském závodě. Cesta na start tedy byla poněkud dramatická. Na místo jsme dorazili na poslední chvíli. Rychle připravili kolo a vyrazit na start ke Křišťanovickému rybníku. Tady potkáváme Karla Zadáka a já se chlubím, že konečně jsem si vše pohlídal. Karel na to: “Tak co tu děláš s tím kolem? Už mělo být dávno připravené v depu!” Zatočí se mi hlava, zase blbě. Letím dát kolo do depa.

Jsem nervózní jak prvňáček před prvním školním dnem. Snažím se připomenout si trasu, jak mi ji loni ředitel závodu, Michal Piloušek mladší ukazoval. Nebude to lehké, nemít ho před sebou a jen stínovat to, co dělá.

Start. Míra se spolu s ostatními plavci vydává na svůj úsek, je dobrý plavec a i když štafety startovaly se zpožděním osmi minut, určitě doběhne chvíli za elitou. Čekají ho v plavání dvě kola. Jakmile má za sebou první, běžím do depa. Společně s Karlem Zadákem čekáme a sledujeme, jak vybíhá jeden závodník za druhým, fandíme jim. V tom přibíhá Tomáš Svoboda a Karel jde na kolo. Uběhne pár minut a je tady i Mirek. Beru si čip a běžím pro kolo. Vzpomínám si na rady od Karla: “Na kolo můžeš nasednout až za hranicí depa!” Ok. Běžím a už je tady čára ukončující depo. Naskakuji, zacvakávám boty a makám. Stoupám do lesa. První těžký úsek je hned na začátku – prudký sjezd kolmo dolů. Dělá problémy i hodně zkušeným závodníkům. Já jsem si ale tento úsek loni natrénoval. Jedu na první pohled těžkou trasou, ale vím, že jen na oko. Protože když věříš kolu, všechno vyjde. Je to tak. Jsem bez pádu dole, ale jezdec přede mnou spadl a já musím z kola. Nezbývá, než kopec po svých vyběhnout.

Dalších pár kilometrů a začínám doplácet na jedinou věc, kterou jsem podcenil – vodu. Sice jsem si vzal lahev, ale nestačil jsem ji před startem naplnit vodou. Začínám mít pekelnou žízeň. Snažím se to vydržet,  za chvíli musí přece být občerstvovačka. Snažím se makat do kopce, ale každou chvíli jde někdo přede mě. Cítím, že zapojuji jiné svaly než při běhu, ale zatím to zvládám. Při sjezdech nějaké místa získávám zpět. Užívám si to – nádherná příroda, technické sjezdy střídají vysilující stoupání. Konečně občerstovačka, už jsem myslel, že za chvíli budu vyschlý jako treska.

Další stoupání, další klesání. Šlapu po lesní pěšince, prudká zatáčka doprava, přejet mýtinu a zpět do lesa, v tom se přede mě postaví spadlý kmen. Chci ho přeskočit, ale nemám rychlost a zasekávám se zadním kolem. Nepadám, jen se ramenem opřu o strom, vycvaknu nohu, odrazím se a jedu dál. Uff, přece tady nespadnu!

Opět se střídají stoupání s klesáními. V jednom z nich vidím nešťastníka s prázdnou gumou. Zastavím u něj. Je to Francouz, má už druhý defekt, prosí mě o duši. Kontrolujeme, co má za kolo a bohužel má 27,5 já mám 29. To neklapne. Přeji mu štěstí, plácám po rameni a jedu. Mezitím mě stačil předjet jiný cyklista, kterého ani nenapadlo zastavit.

Polykám další kilometry a zjišťuji, že už mi ty sjezdy nejdou tak, jako na začátku. Brní mě ruce a nemám takovou kontrolu. Nevadí. Snažím se to překonat. Beru si jeden Carbosnack gel a snažím se na to nemyslet. Přichází stoupání. Jedu na lehký převod. Tím, že jsem letos málo jezdil a neudělal si „cyklistický mozol“, tak je mi jasné, že to bude zítra náročné a nebudu moct ani sedět. Nevadí. Šlapu. Najednou se zmírňuje kopec a vidím zatáčku. Jo tady – pozor, je třeba zrychlit a najet si velkým obloukem, jinak mě to vyhodí a budu muset tlačit. Zvyšuji kadenci, najíždím si, nepadám. Avšak v půlce dloubáku mi podjede kolo, špatně jsem se naklonil a ztratil trakci. Noha musí ven a tlačím. Jen co se kopec trochu srovná, naskakuji zpět. Slyším za sebou jiné kolo. Je to Míla Smutek. Skvělý triatlet, letos se připravoval hlavně na silniční dlouhé triatlony, ale ty mu zrušili. Takže se snaží prodat formu tady v Prachaticích.

Před vrcholem stoupání vidím další občerstvovačku. Už bylo na čase, lahev s jonťákem už mám skoro prázdnou. Předává mi ji Michal Piloušek starší – zakladatel české Xterry. Letos se svou ženou Lucií podporují závodníky přímo na trati. Hned se mi jede lépe.

Další výjezdy a sjezdy. A dokonce jeden silniční. Lehám si na řídítka a snažím se využít aerodynamický posed k odpočinku nohou. Doháním kluka v červeném, který mě předjel při snaze pomoct jinému závodníkovi.

Zbývá posledních pár kilometrů. Nemám skoro žádnou kontrolu nad kolem ve sjezdu. Začíná být jasné, že při tak těžkém závodě je potřeba nepodcenit trénink. Už nejedu tak agresivně. Volím defenzivní stopu a ulevuji si. Pomáhá to, vrací se mi jistota. Konečně předjíždím jezdce v červeném, evidentně přepálil, má mnohem méně sil než já. Dodává mi to energii. Naplno sjíždím poslední těžší sjezd do Prachatic. Prudkému sjezdu se raději vyhnu, ale hned za ním se postavím do pedálu a zrychluj. Prachatice. Pár hravých zatáček, které najíždím zpočátku příliš pomalu. Musím si nafackovat a další už jet rychleji, jinak spadnu.

Nájezd na silnici plnou rychlostí do depa. Je to tady, jsem na náměstí! Tady si pořadatelé vymysleli pár hravých dřevěných překážek, poslední je za mnou a už do depa. Nezapomenout seskočit ještě před ním, Sonička už čeká. Bere si čip a vybíhá. Mám dost. Ne, nejsem vysílený, ale vyčerpaný to ano. Totálně. Jsem šťastný, že je to za mnou, ale zajímá mě, jak bych asi teď zvládl běh. Příště musím dát konečně celý triatlon. Nezbývá, než pořádně potrénovat plavání, a řece jenom dát trochu i tomu kolu.

Soňa

To, že je běžecká trať plná kopečků, jsem věděla už z loňska. Jenže jsem zapomněla, že je to tu fakt hardcore. Celá půlka prvního okruhu je jen nahoru. Nejprve po silnici a pak v lese. Jsou tam i taková místa, kde se musíte chytit provazu, abyste se vůbec dostali nahoru. Srdce mi buší jako zvon, ale makám seč můžu. Než vběhnu do druhého kola, dodá mi energii jiná běžkyně ze štafety, se kterou běžíme kousek spolu a také fandění mého týmu a kamarádů.

Druhé kolo bolí víc, sil je méně, ale snažím se nepolevovat. Potím se jako kůň, je horko a ty kopce, to je fakt síla! Vychutnávám si pak ale seběhy, moje boty FKT Transalps parádně drží a tak si to metelím dolů a až do cíle, kde mě čekají oba kluci a také tým přátel z Paul Mitchell.

 

Naše resumé:

Xterra je celosvětový triatlonový fenomén. V Prachaticích se tradičně jezdí jeden z nejhezčích závodů, který závodníci milují a my se jim nedivíme. To, co tady letos pořadatelé a dobrovolníci ve ztížených podmínkách dokázali, to je naprosto neskutečné. Patří jím velký dík a pochvala. Děkujeme také Mírovi, který byl úplně úžasným společníkem a výborně náš tým doplnil a dal do plavání vše. Děkujeme celému našemu srdcového týmu Paul Mitchell a také všem Pilouškům, bez kterých by to tady nebylo ono. Už se těšíme na další ročník!

 

Napsat komentář