Jako milovníci delších tratí se na městské „desítky“ se až tak moc nespecializujeme. Ale když už, tak už – večerní Praha má své kouzlo, k tomu super atmosféra a hlavně plno skvělých lidí a kamarádů okolo. Co víc si přát, když nám to oběma ještě navíc parádně šlo?
„A nějaký běžecký závod nezkusíš? Teď jsem v televizi viděl pražský maraton a tam teda byla atmosféra!“ zeptal se mě před několika lety můj taťka, který jako kluk taky běhával a závodil. Na to jsem mu odvětila, že já přece běhám pro radost a že vůbec nejsem soutěžní typ.
Jenže to jsem se spletla a když začaly v běžeckém klubu chodit na závody všechny mé kamarádky, řekla jsem si, že to teda také zkusím – a mým prvním závodem v životě byl právě Night Run na Letné. Líbilo se mi, že nemusím nikam cestovat ( to se mi líbí pořád) a že jsem trať dobře znala z tréninků. To platí taky.
Navíc se na závod přihlásilo spousta sportovců z našeho Nutrend týmu, tak to byla další věc, proč jsme sem chtěli jít. Určitě to znáte – když máte něco „za rohem“, tak vyrážíte na poslední chvíli. Tak tak jsme přiletěli na Letenskou pláň. Rychle vyzvednout čísla, se všemi se pozdravit a u stánku Nutrend se potkat s velmi milým párem – Soňkou a Jirkou Ježkovými, se kterými jsme skvěle zvládli rozcvičku pro všechny běžce na krátku traťů. Za hodinu po tom jsme rozcvičili i závodníky na desítku. Všude potkáváme známé a fanoušky, ale je čas chystat se na závod. Dávám si kousek tyčinky Voltage, rychle vystát frontu na záchod a jít na start.
Stojíme na startu, na obličeji roušky. Tentokrát nejdeme dozadu, ale stavíme se dopředu. Chceme rychle vystřelit. Roušky dolů, výstřel a běžíme. Je to paráda! Být v prvních liniích se ukázalo jako dobrá volba, protože neběžím v takovém velkém chumlu, který na úzkých cestičkách vždycky dost brzdil. Běží se dobře, ale za otočkou musím dávat pozor pod nohy. Je tady neosvětlená část, který je plná výmolů a zvlněného asfaltu od kořenů stromů a i když mám čelovku, není to moc vidět.
Všichni víme, jaká jsem specialistka na pády a počtvrté mít rozbitá kolena a dlaně už jsem letos fakt nechtěla. Maličko mě to zpomaluje, ale jakmile naběhnu zase na lepší povrch, zrychluji. Pádím si to z kopce a makám do dlouhého, táhlého kopečka, který mi na mám prvním závodě dal pořádně zabrat. Rovinky se běží dobře, a tak nabíhám do druhého okruhu. Energii si dodávám Carbonexem, ten mi vyhovuje a funguje na kratších tratích. Druhé kolo odsýpá rychleji a běžím podle pocitu. Vůbec se dnes nedívám na hodinky. V cílové rovince makám.
Ufff, doběhla jsem! Ještě se ani nestihnu vydýchat, a už je u mně Míša s kamarády, vzájemně si blahopřejeme. Míša má nádherný čas – deset kiláků za 46 minut. Je nadšený a vrátila se mu chuť závodit. Viky, Kačka, Alenka a další kamarádi – s těmi je radost trávit čas. A jak jsem dopadla? Vyťukáváme do monitoru naše stratovní čísla a zjišťujeme, že jsem třetí! Oooo, to je paráda, jsem nadšená!
Na stupních vítězů je to nádherný pocit, který by mě nenapadl, že tady za pár let zažiji. Že se z prvního závodu se vyklube vášeň, že tu budu jako ve svém živlu – s kamarády, milovaným manželem, se svým Nutrend týmem ( ten si odváží tři bronzy: já beru jeden, Jirka Ježek druhý a třetí úžasná Andula v běhu ) by mne tenkrát nenapadlo. Domů odjíždíme šťastní. Bylo to fakt krásné!
