Nassfeld Mountain SkyTrail: horské dobrodružství, trable se sněhem i velká potupa

Někdy jdou věci ráz na ráz. Dozvěděli jsme se, že jsme vyhráli pobyt rakouském Nassfeldu a že přesně v tom samém termínu se tu běží nový drsný horský závod. Co jsme udělali? No přece se okamžitě na něj přihlásili! Bylo to nádherné, ale díky čerstvě napadanému sněhu taky pěkný mazec! 

Michal:

Letošní rok byl plný překvapení: rušení závodů a přesunů na zcela jiné termíny, k tomu omezená možnost cestování – to vše nám udělalo obrovskou čáru přes rozpočet. Po zcela klidném jaru tak přišlo nabité léto. Intenzita se stupňovala a vyvrcholila na začátku podzimu. Právě když jsem objevoval nové cyklotrasy v Emilii Romagni v Itálii mi zavolala Sonička, že za pár dnů jedeme do rakouského Nassfeldu, kde se zrovna také koná SkyRunningový závod. Ona si dá SkyRace a já „samozřejmě“ SkyUltra.

Předpovědi před závodem nebyly právě příznivé, a tak jsem byl rád, že jsem úplnou povinnou výbavu seskládal opravdu pečlivě a dal jsem si záležet, aby mi nic nechybělo. Naštěstí se s blížícím se závodem předpověď lepšila, a tak začínalo být jasné, že výbava zůstane v batohu pro případ nouze, ale já poběžím nalehko.

Start v sedm ráno znamenal vstávat velmi brzy a z našeho ubytování v Tröpolachu jsme v 6:00 vyrazili na kopec. S přibývajícími výškovými metry se začala objevovat silná jinovatka. Začínal jsem být lehce nervózní, ale co, to přece není problém, mám dobré vybavení. Po dalších stovkách výškových metrů bylo jasné, že nejde o jinovatku. Sníh už byl i na cestě a poslední dva kilometry ke startu jsme tak tak doklouzali.

Rychle dooblíknout a na start. Jenže všude je nějak pusto a prázdno, úplné ticho. To je zvláštní. Otevíráme facebook a mail a zjišťujeme, že na trase napadlo mezi 15–30 centimetry sněhu. Pořadatelé nemůžou zásobovat občerstvovačky a část trasy se stává neschůdnou. Proto je závod zrušen a v 10 hodin se běží alespoň Funrun na 15 kikometrů s 1000 metrovým převýšením a vloženým tří kilometrovým závodem.

Čekáme tedy společně na start náhradního závodu. Pole je rozděleno na dvě skupinky: ma rychlou, kam se hlásím já a pomalejší, kterou zvolila Sonička. Stavím se na start hned vedle české špičky Tomáše Farníka s tátou Michalem a Anny Strakové. V takové společnosti se člověk hned cítí aspoň dvakrát rychlejší. Ředitel závodu Thomas Bosnjak zavelí k běhu a já se nechávám strhnout. První kopeček běžím bok po boku s Annou v první skupině. Dlouhý seběh mi dává naději, že se udržím a opravdu ještě na třetím kilometru zůstávám v těsném závěsu za těmi nejlepšími. Jenže přichází prudké stoupání a já se uklidňuji. Plánované tempo skupiny mělo být na 2 hodiny 30 minut při 15km vzdálenosti a převýšení cca 1000 metrů. Pokud bych držel nastavené tempo, jsme v cíli za hodinu a půl, a to v horském terénu a na sněhu rozhodně zkoušet nechci. Vytahuji své nové hole N&W Curve Skyrace a začínám stoupat. Stávám se lehkou kořistí pro ty, co zatím nepochopili, že tohle tempo s těmi nejlepšími nemá smysl držet moc dlouho. Po dalším kilometru potkávám kamarády Martinu s Pavlem, kteří mě mohutně povzbuzují. Ještě mě upozorní, že ti nejlepší tady běželi a já jen jdu. Jenže jdu tak rychle, že co pár kroků někoho předběhnu.

Konečně se kopec láme a já se pouštím do seběhu. Teď předbíhám ještě více. Roztahuji ruce a doslova plachtím. Užívám si každý metr. Sleduji zasněžené vrcholky okolních hor a vzdálenou korunu Alp. Kdybych věděl kam se dívat, asi odtud uvidím i Grossglockner.

Užívám si výhledy tak, že málem přeběhnu odbočku na malou stezku ve sněhu. Poprvé přecházím z běhu do klouzání. Hole používám jako při slalomu na lyžích. Dva kroky běh, jeden skluz a zatáčky a znovu a znovu. Jenže po zábavném seběhu se proti mně opět objevuje stěna kopce. Opět stoupání, ještě drsnější než prvně. Nijak mě to ale nevadí. Nabíjí mě překrásné okolí. Alpy – to je prostě nekonečný zdroj energie.

Kontroluji tempo. Pokud udržím aktuální rychlost, budu v cíli cca za 2 hodiny. Nějak mi to nesedí a cítím v kostech problémy. Teď už nestoupám po cestičce, ale po zmrzlé sjezdovce. Nadmořská výška už před chvílí překročila 2000 metrů. Tady není začátek podzimu, tady je regulérní zima. Tempo mám stále ukázkové a samotnému se mi nechce věřit, jak dobře mi to jde.

Překračuji hřeben a je přede mnou seběh. Tak ne, tohle není seběh. Drolící se suť v kombinaci se sněhem mi nedává šanci výrazně zrychlit, naopak. Tempo se dostává do výrazně červených čísel. I přesto jsem ale rychlejší, než většina běžců kolem mě. Konečně se dostávám na hřebenovou stezku. Skoro kilometr nespoutaného štěstí a běhu po hřebeni v křupajícím sněhu. Ty výhledy mě hypnotizují. Zažívám okamžiky absolutního štěstí a svobody. Vše trvá jen něco málo přes tři minuty. V pravý okamžik mě zastavuje kamenné pole s ledovou polevou. Tohle znám, na Grossglockneru nebo v Livignu jsem podobná místa už šel. Za sucha nebo deště mě něco takového naprosto nerozhodí. Jenže tady je led a sníh, pod kterým není vidět, který kámen je pevný a který je skrytá past. Do toho led, na kterém se neudrží žádné boty, snad jedině hřebovky by mi teď zachránily kůži, tak jako v zimě na Ještědu.

Teď přichází to pravé peklo. Téměř nepostupuji. Uklidňuje mě snad jen to, že ani nikdo jiný není výrazně rychlejší. Jen já, jedna běžkyně a jeden běžec jsme přibližně stejně rychlí. Je fajn vědět, že když se něco stane, je po ruce aspoň nějaká pomoc. V duchu si slibuji, že v zimě budu chodit trénovat na prokopské skály abych získal větší jistotu. Opět je tady seběh a opět to není seběh, ale technický terén se sklonem 40 %. Díky tajícímu sněhu se navíc cestička mění v bystřinu a my si připadáme jako ve zpomaleném filmu. Jsem šťastný, že klesání vystřídalo opět stoupání po kameno-ledovém poli.

Už vidím Thomase. Volá na nás: „Tady je start závodu!“ No to si snad dělá srandu, potřebuji se trochu vydýchat, jestli mám teď začít závodit. V nohách 12 kilometrů těžkým terénem a přede mnou bůh ví co jako závod. Nevadí. Stavím se na startovní čáru se zbylými dvěma a čekám, až řekne Thomas start.

„Start!“ Vybíhám jako třetí. První je děvče, pak druhý běžec a až pak já. Začínáme kopcem. Přebíháme hranice do Itálie a stoupáme. Po pár metrech se dostávám na druhé místo, ale děvče je k nepolapení. Až k vrcholu se za ni držím s drobným odstupem, jenže pak najednou mizí. Je lehoučká a v seběhu se zdá, že ji nic nemůže zastavit. Pouštím se do seběhu. Zcela beze strachu, ale má váha mi brání běžet efektivně. Sníh mi pod nohami odjíždí a já jsem rád, že držím směr. Někdo si mě dokonce natáčí, jak kloužu vpřed jako na lyžích.

Chvíle odpočinku. Přebíhám po cestě, ale hned na to přichází další fáze, ještě prudší sjezdovka s tajícím sněhem. Kloužu ještě více a jsem rád za své hole, díky nimž aspoň nějak kočíruji svůj pád. Dosedám na zadek a deset metrů sáňkuji. Bez zastavení skáču na nohy a zase běžím. Slibuji si, že zase zhubnu. Už vidím cílovou bránu. To mě nakopává a já bezhlavě zrychluji. Najednou se zlepšuje i má stabilita a já prosvištím cílovou čáru s rukami nad hlavou.

Je to za mnou. Byla to zábava, jakou jsem už dlouho nezažil. Cítím se jako malý kluk při prvním sněhu. Radost ze mě září na všechny strany. Teď už jenom počkat na Soničku, která nesnáší seběhly ve sněhu. Je mi jasné, jak se asi teď cítí. Vůbec ji to nezávidím. Jakkoliv miluje hory a pohyb v horském terén ji nedělá problém, tohle fakt nemá ráda.

Naštěstí mám livetrackinng a když zjišťuji, že je pár set metrů ode mě, jdu ji naproti. Poslední metry pak běžíme ruku v ruce, ale na očích ji vidím, že si prošla peklem, ale nevzdala to a dotáhla své trápení až do cíle. Tohle je ten největší výkon, nevzdat se, i když to není snadné, i když je to na hranici únosnosti. Na druhou stranu, přesně na tohle má natrénováno a dobře ví, jak se pohybovat, aby i takto těžký závod zvládla bezpečně.

Soňa

Jako by byly vyslyšeny naše prosby – odjet někam do hor a dát si tam pořádný trailový závod. Už jsem měla absťák. Několik dní předem jsem už byla pěkně nervózní – to jsem před velkými závody vždycky. Hlavou se mi honí otázky: Co mě čeká, jak bude závod drsný, jak vyjde počasí? Vybrala jsem si 25 km trasu s převýšením 2000 metrů a bylo mi jasné, že si máknu.

Po peripetiích s ranním zrušením závodu jsem stála na startu náhradní trasy. Výbavu jsem měla i na takové podmínky. Jediné, co jsem zapomněla, byly merino kompresní podkolenky, ty hřejí, i když namoknou. Naštěstí na stánku prodávali třívrstvé voděvzdorné ponožky, které jsem si dala přes kompresky. Stály majlant, ale věděla jsem, že budou potřeba.

S pomalejší skupinou stoupáme po cestě směrem k lanovce. Cesta vede pořád do kopce, ale je běhatelná a asfaltová. Hůlky zatím nepotřebuji a když slyším češtinu, prosím kluky, ať mi je dají dozadu do vesty. Lépe se mi s volnýma rukama běží. Kopec se láme a běžím dolů, pak cesta začíná prudce stoupat a být více terénní. Je to makačka. Tady vytahuji hůlky, dost mi pomáhají. Mám je úplně nové, jsou zalamovací, lehoučké a parádně se s nimi jde. Okolo výhledy na okolní hory, je stále na co koukat. Utíká to. Jsem v sedle na 9. kilometru. Už jen šest, no paráda, jak to odsýpá!

Jenže nechval dne před večerem. Nahoře mě čekají kamarádi, co s námi na hory jeli – Marťa a Pavel. Nesoutěží, ale dali si výlet, aby nás podpořili. Trasa jde velmi prudce dolů. Jedná se o klesání z velkých kamenů pokrytých sněhem. Musí se dávat obrovský pozor, kam se šlape. Jdeme jako had, ale stále mám pocit, že někoho brzdím. Jenže podpora přátel je skvělá a tak to utíká, hůlky také pomáhají.

Pak cesta začíná stoupat. Připadám si místy jako horolezkyně. Někde je těžké se vyškrábat nahoru, když je na kamanech uhlazený sníh, který podjíždí a nedá se nohou dobře zapřít. Je to těžké a já se musím velmi soustředit na cestu a nemám tak ani čas si nic zakousnout. Jenže pak mi začínají docházet síly – v těle mi klesá množství cukru, na které moje tělo „jede“. Musím proto zastavit a dát si tyčinku Voltage. Předchází nás skupinka. Začíná mi docházet, jak moc je to dnes v kombinaci se sněhem náročné.

Už jen tři kilometry, které budou jako závodní úsek. Jdi do toho a mákni, je to měřený úsek! Opouštím Martinu s Pavlem a běžím, jenže moc to nejde, jsem vyčerpaná. Zkouším co to dá, běžím do kopce, pak zase z kopce, ale všude je sníh a mokré kameny. Jenže netuším, že největší peklo teprve přijde. Trasa se láme na sjezdovku, která je pokrytá sněhem. Ten je kluzký a pod ním bláto s trávou. Podjíždí to jako blázen, neumím na tomto běhat. Zuřím, ale vím, že mi nic nezbývá, že to musím dát do konce. Za mnou nikdo. V dálce slyším bubny.

Začíná mi docházet to, čeho jsem se vždycky bála. Jsem poslední. Už vidím cíl a zvuk bubnů se zvyšuje. Bubnují mně, posledníčkovi. Nevím, jestli mám brečet, zuřit, vztekat se či radovat, že už mému trápení bude konec. Také mám chuť se stát neviditelnou, to aby mě takto nikdo v cíli neviděl. Naštěstí přibíhá Míša a tuto pro mne velmi potupnou situaci mi pomáhá zvládnout lépe. Slzy mi stékají po tvářích, ale nechci, aby mě takto někdo viděl a tak se snažím o křečovitý úsměv. Uffff. Do ruky dostávám tu nádhernou, obrovskou medaili. Dnes je fakt zasloužená.

Moje pocity jsou pak jako na houpačce. Na jednu stranu jsem na sebe hrdá. Závod byl velmi těžký, dala jsem to, nevzdala jsem to, doběhla jsem do cíle. Na druhou stranu se ale cítím zvláštně. Poprvé jsem v závodě doběhla jako poslední – toho jsem se tolik vždy bála! Jenže teď když nad tím tak přemýšlím, tak nelituji. Každý závod není posvícením a takto drsný závod mě učí mnohé o sobě. Umět sama se sebou pracovat i v těžkých situacích a nevzdát to. Sníh mě pěkně potrápil, neumím na něm v tak těžkém terénu běhat. Brzdí mě hlava, protože se bojím. Ale zážitek? Ten bude mít na celý život. Tohle stálo za to. Příští rok sem chci znovu a dám si pořádné repete! P.S. Prosím, jen ale ať už nesněží!

Naše resumé:

Už s velkou medailí na krku můžeme zhodnotit závod. Rozhodnutí zrušit původní distance bylo jednoznačně správné. Obtížnost trasy totiž se sněhem a ledem stoupla za neúnosnou mez. Bezpečí závodníků je na prvním místě. Trať tak byla mnohem kratší, mnohem rychlejší, ale nic ji to neubralo na absolutní kráse. Za rok se sem musíme podívat znovu a dát si plnou vzdálenost. Velký dík patří všem pořadatelům, protože zvládnout v těchto podmínkách za několik málo hodin připravit schůdnou trasu byl doslova zázrak.

I když byla trasa kratší, provedla nás krásnými místy s neskutečnými výhledy. Prudká stoupání střídaly rychlé seběhy a na skyracech oblíbené překonávání kamenných polí střídaly extrémně technické sestupy. To vše je naprosto geniální mix skutečně skvělého, ale těžkého alpského závodu, které můžeme doporučit, ale jednoznačně po dobrém tréninku a přípravě v horském terénu. Ne nadarmo je účast podmíněna předchozí účastí na dostatečně obtížném alpském závodě.

Se šéfem závodu Thomasem Bosnjakem

Naše výbava:

Soňa:

Boty: Columbia Montrail F.K.T. Trans Alps

Bunda: Columbia Montrail Outdry Ex Lightweight Shell

Batoh: Columbia Montrail  Trans Alps 7L vest

Legíny: Columbia Montrail

Hole: LEKI MCT Vario TA Women

Michal

Boty, triko, kraťasy, kalhoty, bunda: Columbia Montrail F.K.T

Batoh: Columbia Montrail  Trans Alps 7L vest

Kalhoty a kraťasy: Columbia Montrail

Ponožky: RoyalBay

Brýle: R2

Hole: N&W Curve SkyRace

Foto: Sibylle Feichtinger

 

Napsat komentář