PVLH24 počtvrté: nejen bahnité peklo

Běhat stále dokola jednu a tu samou trasu může někomu přijít jako nuda a ano, pokud je to stále kolem domu deset koláků, tak to bude pravda. Ne tak pokud se jedá o výzvu, jako jsou Prominentní vrcholy Lužických hor. Proč jsem těchto 18 kopců a trasu dlouhou přes 100 kilometrů běžel letos už počtvté? 

Je to sotva pár dní, co jsem seděl na zubařském křesle a můj zubař se mě zeptal, jestli bych mu nedělal doprovod na jeho první stovce. Že by rád zkusil PVLH24. Když nad vámi stojí dvoumetrový chlap a za sebou má mučící nástroje v podobě zubní vrtačky a bůh ví čeho ještě, je těžké říci ne. Jen jsem sebral odvahu a prohlásil, že nejdříve za dva týdny po závodě Ultra Lemkowyna, na který jsme se se Soňou chystali a měl to být můj vrchol sezóny.

Jenže člověk míní a… no však to znáte. Závod nám zrušili před týdnem a já tedy zavolal Mírovi, že do toho jdeme hned. Situaci nám komplikovalo několik drobností: zákaz ubytovacích služeb, můj posunutý tréninkový plán, protože závod se měl běžet až o den později a v případě 100 km ve spojení s intenzívním tréninkem je načasování extrémně důležité. K tomu moje psychická nepohoda v pondělí, kdy na mě dopadlo zrušení závodu a já si dal jeden z nejtěžších tréninků (tvrdila to Strava) letošního roku.

Nezbývalo, než řešit vše, co šlo, a se zbytkem věřit, že se tělo nějak srovná. Naštěstí nám vyšli vstříc v Toyotě Česká republika, která je našim partnerem pro dopravu na závody a na víkend nám půjčili Toyotu ProAce City Verso, která se po vyndání třetí řady sedaček proměnila v improvizovaný hotel na kolech a velitelský stan v jednom.

Krátký čas na přípravu znamenal být maximálně efektivní, naštěstí mi poradil Martin Nytra, nač si dát tentokrát pozor. Poupravil jsem tedy podle doporučení a jeho rad trasu, včetně zaznamenání kontrolních bodů (vrcholů) a občerstvovacích stanic.

V pátek odpoledne jsme tedy vyrazili vstříc dobrodružství. Objeli občerstvovací stanice, poschovávali na nich jídlo a pití a pak už jen finální předstartovní porada s Martinem Bláhou – organizátorem PVLH24.

Plán startu 1:00 v sobotu ráno jsme kvůli předpovědi počasí posunuli až na 2:05 a opravdu pár minut před druhou ustal déšť a my mohli vyrazit.

Prvních pár set metrů se spíše probouzíme a hledáme správný rytmus. Jen co ho najdeme, se objeví první problém. Padla mlha hustá jako mlíko. Tady to naštěstí znám, běžím po paměti, nechávám Míru, ať se mě drží a udávám směr. Občas zahnu někam do mlhy, kde nic není a najednou se tam zjeví cesta. Postupujeme rychle a na Popově skále jsme s drobným předstihem. Sestup jde hladce, kloužeme po kamenech jako po zledovatělé sjezdovce. Naštěstí jsme za chvíli z nejhoršího a můžeme pokračovat na Hvozd. I teď to jde skvěle, dokud se nedostaneme těsně pod kopec. Tady nastávají další problémy. Opět houstne mlha a my jdeme mimo cesty, sotva vidíme kudy to jde a kudy ne. Snažíme se držet směr podle hodinek, ale postupujeme extrémně pomalu. V tom počasí to ale jinak nejde. Rychlejší postup je skoro nemožný. Začíná mi být vedro a zvažuji, že si sundám větrovku. Posledních pár metrů a jsme nahoře. Najednou se mi do obličeje začnou zabodávat drobné mrazivé krystalky – sníh. Ještě že jsem si nesundal bundu, asi bych umrzl.

Rychle mizíme z vrcholu a běžíme dále. Z Hvozdu jsem běžel pokaždé jinou cestou, teď navíc nic nevidím, a tak dvakrát lehce zabloudíme, nic moc jen pár metrů, ale nepotěšilo mě to. Míra je v klidu. Vypadá jako by teprve vyběhl a nic ho nerozhází. Jakmile se dostaneme na správnou cestu, už je to hračka, zbývá jen doufat, že se přímo před námi nezjeví strom nebo nějaký sráz.

Plešivec jsme doslova přelítli, na Luž doslova sprintujeme a dolů z kopce po kamení, jako kdyby tam byla asfaltka, jenže pod Pěnkavčím nastává peklo. Cesty jsou rozježděné od těžební techniky. Díky dešťům z posledních dní navíc zalité hustým, černým, mazlavým bahnem. Vždy, když zapadne noha, hrozí, že se vynoří bez boty. V kombinací s mlhou to byla smrtící past. Co nejrychleji jsme uhnuli z cesty a opět pokračovali střemhlav k vrcholu. Vzhledem k mlze jsme aplikovali jednoduchou techniku: sleduj čáru na mapě a neuhýbej, dokud neuvidíš strom, kterému se musíš vyhnout. Mnohem složitější pak bylo najít samotný vrcholový kámen. Mlha naprosto znemožňovala orientaci. I když jsem si přepnul čelovku z hlavy na batoh, moc to nepomáhalo. Mlha byla tak hustá, že dále, než na dva metry, jsme viděli jen stíny.

Dolů jsme postupovali stejně. Kde je cesta jsme ani netušili, a tak bylo jediné štěstí, že na podzim už je vegetace řidší a my mohli běžet poslepu. Mlha nám připravila další problém. Na Stožeckém sedle připravená občerstvovačka prostě nebyla k nalezení. Všechny pokácené stromy vypadaly stejně a naše skrýše byly asi až moc dobré. Po pár minutách se povedlo a my mohli pokračovat.

Seběh ze sedla po silnici byl o chlup rychlejší, než by bylo vhodné, tempo atakovalo hodnotu 4:10. Naštěstí jen kousek a zbytek cesty na Jedlovou jsme běželi zlehka. Perfektně trefená zkratka na Jedlovou a svítání. Škoda, že jsme si ho přes to mlíko nemohli užívat.

Opět přeřazení na maximální rychlost a přesně dle rad Lenky Berrouche, abychom si seběh z Jedlové užili, jsme vyrazili plnou rychlostí dolů. Po třech kilometrech jsem musel poprosit Míru ať zvolníme, protože nejdu v tempu, které by bylo dlouhodobě pro mé nohy komfortní. Takže jsme z 4:30 přešli na přijatelnější 5:10 a pokračovali v něm až k Plešivci. Ten jsme, stejně jako Široký vrch, doslova přelítli a už se těšili, jak skvěle nám to jde.

Jenže cestou na Chřibský vrch nás opět doslova zastavily rozježděné cesty a všude spousta nepořádku po těžařích. Postup byl doslova utrpení. Ještě, že jsme dolů šli po kamenitém svahu. Když jsem z něj sešplhal, hlásil jsme Mírovi: „Tak nejhorší máme za sebou a můžeme běžet!“ To byla chyba. Sotva jsem udělal dva kroky, došlápl jsem na hromadu větví. Jedna větev mi skřípla nohu, já dostal křeč a už jsem se řítil k zemi. Instinktivně jsem se natočil na bok, abych zmírnil pád. Jedna větev mi tak protrhla větrovku a rozdrhla ránu na lokti, druhá mě trefila přímo do žebra a třetí se zapíchla asi centimetr do stehna.

Chvíli jsem se kontroloval, jestli je to vše a jestli budu schopen pokračovat. Naštěstí se rána na noze okamžitě zalila krví, která rychle uschla, stejně tak na lokti, no a bolest od naraženého žebra se holt musí nějak vydržet.

Spěcháme na další vrcholy. Javor a přeběh na Studený vrch – opět boj s naprosto zničeným lesem, bahnem a bez ladu a skladu ležícími stromy a větvemi.

Samotný výstup na Studený vrch s jeho „dlážděním“ nebyl tak hrozný, jako následný seběh. Mokré kameny byly hotová skluzavka. Ještě štěstí, že jinde raději žádné stezky nejsou.

Na Středním vrchu se Míra ukázal jako zdatný žák a už sám navrhoval vhodnou zkratku. Pomohlo nám to vyhnout se dalším problémům s bahnem.

Když jsem za Středním vrchem vím, že teď už to jde v rychlém sledu: jakoby se najednou zrychlil čas kopec střídá kopec. Problémy se řeší za pochodu a když to nejde, tak se musí zatnout zuby a makat.

Chvílemi mi bolest na žebrech vhání slzy do očí, ale vlastně je to fajn, protože nemusím myslet na to, jak jsem si odrovnal nohy při seběhu Jedlové a ty teď odmítají poslušnost. Naštěstí mě Míra nenechává vychladnout a stále dle naší dohody udává tempo, zatímco já se starám o navigaci. Daří se nám tak správně trefovat i složitější zkratky, a přitom neztrácet až příliš času.

Pod Klíčem se na chvíli rozdělíme: já volím cestu přímo, Míra po turistické. Docházíme jen s minimálním rozdílem, nechceme se tu moc zdržovat. Je tu spousta lidí, ale hned několik nám zafandí a popřeje štěstí do zbytku trasy.

Je to potřeba, zbývá 20 kilometrů po „zvlněné rovině“ na Sokol a pak seběh do cíle v Petrovicích.

Dolů už jdeme oba po turistické. Svižně do Svoru. Tady se občerstvíme a máme vyrazit dál. Jenže najednou cítím, jakoby nohy nebyly moje. Prostě neposlouchají. Nevadí, nějak je donutím. Po pár stech metrech už zase běžíme. Začíná se stmívat, už je jasné, že to opět nestihnu za světla. Nevadí, hlavní cíl byl dostat Míru do cíle a teď už bychom to klidně došli. Před Mařenicemi nás dojíždí auto a opět nám fandí. Neuvěřitelné, jaká je kolem PVLH komunita.

U Malevilu velím změnu trasy. Půjdeme přes hřiště. Míra se tomu diví, vždyť je to dále. Jenže já vím, co dělám. Cesta okolo je hodně zarostlá a trefit ji správně není hlavní problém, tím je, že člověka zbytečně vysílí a zpomalí. Míjíme několik hráčů, kteří už za šera dokončují kolo, naštěstí puttují na poslední jamce, a tak se nemusíme bát o své zdraví.

K Sokolu většina chodí oklikou. Já mám vymyšlenou stezku podle Pavla Palonce. Znamená to jít prostě lesem a věřit, že ten kopec zkrátka trefím. Teď se opravdu raduji, že mám s sebou hole Ergocurwe, protože tohle stoupání po 97 kilometrech už bych bez nich absolvovat nechtěl. Povedlo se. Poslední kopec za námi a my můžeme spěchat do cíle. V Petrovicích zastavujeme hodinky s časem 17:28. Míra je tak dalším členem klubu PVLH24. Navíc dokončil svoji první stovku v čase, za který se s ohledem na podmínky rozhodně nemusí stydět.

 Jaká byla ta moje výbava?

Oblečení Columbia Montrail z řady F.K.T.: tričko, větrovka a kraťasy.

V batohu Columbia Montrail pak dlouhé kalhoty ze stejné řady, tričko s dlouhým rukávem a OutDry nepromokavá bunda.

Boty Columbia Montrail F.K.T. Transalps

Kompresní návleky RoyalBay

Hole Ergocurve Black edition – speciální závodní edice zahnutých holí

Čelovka Fenix HM61R Amber

Photochromatické brýle R2 Racer

Za podporu děkujeme našim partnerům, kteří nám umožnili tento pokus rychle zvládnout:

Toyota Česká republika za zapůjčení ProAce City Verso, Nutrend za výživu na trasu, Columbia za oblečení a boty, Ergocurve.de za zahnuté závodní hole, Kronium za čelovky Fenix, R2 za brýle. RedBull CZ za energii na cestu a po doběhu, RoyalBay za kompresní návleky, Hance a Michalovi z Cardiolabu, kteří mi pomohli s finalizací přípravy.

Pokud se chystáte také na PVLH24, těšte se na článek, jak se připravit, na co si dát pozor na trase a proč používám zrovna tuto výbavu.