Otestovali jsme hřebovky ICEBUG Oribi – konečně se ledu a zimy bát nemusíte

Blíží se první sníh a s ním dlouhé přemýšlení, v čem vyrazit na běh do přírody a do kopců. Sněhový a hlavně zledovatělý povrch dá pěkně zabrat i hodně zkušeným běžcům. Proto jsem sáhl po botách, které už mají v samotném názevu slovo „led“ a nejenom s ním si poradí v chladných měsících hravě.

Zimní běhání v náročných podmínkách jsme dlouho řešili nesmeky, jenže když si je nasadíte, změní se chování boty a nasazovat je vždy, až když je to nezbytné, nemusí dopadnout dobře. Nejen, že jejich nasazování zdržuje a můžete při něm nachladnout, navíc to nemusíte udělat včas a nepříjemný pád je za dveřmi.

Proto jsem se už dlouho poohlížel po hřebových botách, ale nějak jsem neměl odvahu si je pořídit. Teprve před ještědskou 24 hodinovkou na ně přišla řada – na model Icebug Oribi. Půjčili jsme si je z icebugrunning.cz pro celý tým a vyrazili brousit Ještěd celý den a noc.

Pro test ideální trasa kombinující suchý asfalt, rozbahněnou cestičku, která během noci ztuhla v ledové kluziště, obávané milované i zatracované kamenné pole, prudké výběhy, rovinky i ostré technické seběhy. V tom všem jsem na Ještědu uběhl maraton a zbytek týmu dalších 100 km. Zbytek zimy jsem nevynechal příležitost vyběhnout na zledovatělý nebo zasněžený povrch, abych si tu zábavu pořádně užil.

K prvnímu proběhnutí v botách jsem přistupoval s pořádným respektem. Ano, slyšel jsem o technologii ICEBUGu, díky které hřeby na tvrdém povrchu zajedou do podešve, navíc jsem si vybral model Oribi, který je dobře tlumený a je tak vhodný pro dlouhé běhy. Jenže jedna věc je si o tom číst, a druhá je zkusit si to v praxi.

Na první proběhnutí došlo až na samotném Ještědu večer před startem závodu. Prvních pár set metrů po asfaltu, pak rychle do sněhu a ledu a bylo jasno. Boty jsem si zamiloval. Chovaly se nezáludně. Strach ze zasekávání, který jsem měl, byl neoprávněný a na asfaltu opravdu nebylo slyšet žádné přílišné klapání hřebů. Slyšet samozřejmě byly, ale nebyl to žádný problém.

Jenže když se jen tak probíhám, tak můžu mít z boty pocit dobrý, avšak závod, to je ale zcela jiný běh. Musím vědět, co si můžu dovolit, vědět, kdy mě bota ještě podrží a kdy už budu mít problém.

Hned v prvním kole se rozplynuly i mé poslední obavy. Lehký ledový povlak na silnici jsem vůbec nevnímal. Čím agresivněji jsem běžel, tím lépe se boty zakusovaly do ledu a umožňovaly mi jistý odraz. V bahně se pak projevil šípový vzor mezipodešve a když hroty narazily na tvrdší povrch, zasekly se do něj. To byla věc, kterou jsem nečekal. Nejen sníh a led, ale i bláto je povrch, který ty boty doslova milují. V půlce kola vždy přišlo obávané kamenné pole, tady jsem měl v minulých bězích na sněhu velké problémy. Kameny jsou vratké, navíc pokud jsou zapadané sněhem a zledovatělé, je těžké odhadnout, kam dát nohu, aby měla noha solidní oporu. V Orbi jsem si připadal jako v létě. Opět skvěle zafungovalo zajíždění hrotů, díky tomu dosedne při došlapu podešev na kámen. Hroty prorazily led a zabodly se do drobných nerovností kamene, získal jsem tak solidní oporu a vůbec nevnímal, že jsou kameny kluzké, dokud jsem se jich nepokusil přichytit rukama, které po nich sjely jako po másle.

Zbýval už jen seběh. Nejprve zledovatělý asfalt se sněhovou posypkou, pak lesní cesty s kořeny a kameny. To vše jsem prolítl bez zaváhání. Botám jsem začal maximálně věřit a vyplatilo se. Tam, kde jiní pomalu sestupovali bokem krůček po krůčku, já použil svou tradiční seběhovou techniku a sbíral jednoho běžce za druhým. V závěru trasy přišla nenáviděná dřevěná cestička. Mokré zledovatělé dřevo klouže v každých botách a kdykoliv to jen trochu jde, běhám vedle ní. Jenže tady to nešlo. Se strachem jsem tedy vběhl na poskládané klády a nestačil se divit. Připadal jsem si jako na tartanu. Dřevo příjemně pružilo, ale odraz jsem měl jistý a ani jednou jsem nepodklouzl.

Často slýchám, že hřebové boty nejsou vhodné do českých podmínek, nebo že se v nich dříve zabijete, než poznáte jejich výhody. Já mám ale zcela jinou zkušenost. Určitě nemůžu mluvit za všechny modely, protože minimalistické závodky se mohou chovat zcela jinak. Jenže přiměřeně tlumené Oribi s velmi agresivním vzorkem byly přesně to, co mi v mém botníku chybělo. Jediné, co bych mohl botám vytknout, je použití Goretexu ve svršku. Je to věc názoru, já ho ale v botách rád nemám. Jakmile mám boty s membránou, strašně se přehřívám. Na druhou stranu boty do extrémních podmínek si ho zaslouží a pokud je vezmete do rozbředlého sněhu, odvede membrána skvělou práci.

Po tom, co jsem s těmito „broučky“ zažil, se není co divit, že v posledních dnech každé ráno natěšeně vyhlížím z okna, kdy už konečně přijde první sníh a se slzou v oku lituji, že při naší cestě do Nassfeldu jsem si je nechal doma.