O běhu koluje spousta předsudků a nepravd. I my jsme některým z nich podlehli a těžce zjišťovali, jak je to doopravdy:
SOŇA
Překvapení č.1: Když jsi začátečník, není ostudou běh proložit „indiánem“
Vždycky jsem si myslela, že když se běží, tak se běží. Nezastavuje se, nezpomaluje se a že se do toho musí dát vše, co to jde. Proto jsem tak běhání ve škole nenáviděla. Hned ze začátku jsem to napálila, takže mě po pár chvílích začalo píchat v boku, nemohla jsem popadnout dech a stejně jsem pak musela přejít do chůze nebo se vydýchat, protože jsem už prostě nemohla. Když jsem před sedmi lety začala běhat, trenérka mi řekla, ať běžím pomalu. Tak, abych mohla mluvit a že když nebudu moct, ať přejdu do chůze a pak se zase rozběhnu, že prý se tomu říká „indiánský běh“ a že to na začátečníky funguje. A ono taky že jo. Běžela jsem, nic mě nebolelo, netrápilo, měla jsem radost a když už jsem nemohla, tak jsem svižně šla a zase se pak rozběhla. Postupně jsem to trénovala a pak už mezi běháním ani chodit nepotřebovala. Tělo si na nový pohyb prostě začalo zvykat.
Překvapení č.2: Kopec není tvůj nepřítel
Když dnes běhávám ve Stromovce jeden malý kopeček, který vede směrem ke Hvězdárně, musím se smát. Kdysi to byl pro mne „obrovský“ a velmi těžký kopec, kterého jsem se dost obávala. Dneska mi připadá jako nahnutá rovinka a mám ho ráda. Jenže začátky byly krušné a já při běhání začínala mít nervy vždycky, když rovná cesta začala mírně stoupat. Kopce mě naučil mít rád Míša – vzal mě do terénu (kde to bez kopců zkrátka nejde) a ukázal mi jak na to. Že mám dělat menší krůčky, zpomalit, tělo naklonit směrem ke kopci a používat více ruce. Hodně mi pomohla i hlava. „Přepnula“ jsem si to v ní, že kopec není strašák, ale že to výzva a radost a že nahoře vždy uvidím něco krásného. U těžkých kopců mi také vždy pomáhá nedívat se nahoru, kolik toho před sebou ještě mám, ale pod nohy. Lépe to utíká a já se pak ani nestačím divit, že už jsem vlastně nahoře.
Překvapení č.3: I když je zima, nebuď při běhu totálně navlečená
Začínala jsem běhat na konci února a na svůj první běh jsem se oblékla jako horskou túru. Samozřejmě mi bylo šílené vedro, a tak jsem šla pro svou první výbavu do běžeckého obchodu, kde mi skvělý prodavač Radim poradil, co na sebe. Pořídila jsem si tenkrát jen tři věci: zateplené legíny, termo triko a lehkou šusťákovou bundu. Byla jsem překvapená – myslela jsem, že ponesu tašky oblečení, ale ono ne. Pořád jsem nemohla věřit, že toto mi bude stačit, ale fakt že jo. Než jsem se rozběhla, tak mi byla zima, ale pak se tělo běháním rozehřálo a už mi bylo skvěle, ba dokonce někdy až vedro. Zrovna začínalo jaro, takže jsem později vyměnila teplé legíny za normální a termo triko za tričko s krátkým rukávem. I když někdy tápu, co na sebe v daný den, vždy se mi vyplatí se oblékat spíše méně, než více. Když je mi velké horko, můj běh pak většinou nestojí za nic.
MICHAL
Překvapení č.4: Zastavení znamená problém
Než jsem začal běhat ultra, ani mě nenapadlo, že po několika desítkách kilometrů nastane velký problém, když zastavím. Jakmile totiž tělo spálí veškerý glykogen, má problém se zahřát, když se nepohybuje. Je to jeden z důvodů, proč musí mít běžec na dlouhých závodech obsáhlou povinnou výbavu včetně bundy a termofolie. Pokud se vám něco stane a vy už nemůžete běžet, musíte na sebe okamžité obléknout vše, co je po ruce. Jinak během několika minut dostanete zimnici a už neuděláte vůbec nic. Někdy to odezní a pomůže rychlý gel, jindy je ale tělo tak vyčerpané, že může upadnut do mdlob nebo šoku.
Překvapení č.5: Déšť při běhu nevadí
Z počátku jsem se snažil najít tu nejlepší nepromokavou bundu na běh, ale zjistil jsem, že čím nepromokavější bunda je, tím více jsem mokrý, protože se potím. Zkrátka když běžím v dešti, stačí mi naprosto lehká větrovka – čím lehčí, tím lepší. Po dešti totiž rychleji uschne a chrání mě před větrem. Membránovou bundu nosím v batohu jen pro případ opravdu děsivého počasí, kdy na horách přijde vichřice s lijákem a kroupami. Přibaluji k ní ještě ultralehkou větrovku – doslova a do písmene utkanou z pavučin, kterou používám proti větru na vrcholech kopců.
Překvapení č.6: Nevěděl jsem, že můžu zpomalit
Když jsem začínal běhat, běžel jsem vždy naplno. Zkrátka jsem vyběhl, co mi síly stačily a buď to vyšlo nebo ne. Zjistil jsem, že někdy je lepší zpomalit a pošetřit síly. Hlavně v trailu jsou pasáže, kde maximální rychlost neznamená žádnou výhodu. Jsou to hlavně prudké kopce. Naopak je třeba pošetřit síly a maximálně se opřít do seběhu nebo mít nohy připravené na těžké technické pasáže.