Půl hodiny spánku je tak akorát. Vidím čelovky, tak teď rychle – ještě nemám nachystaný Isodrink. Naštěstí i Titus si potřebuje doplnit zásoby, takže nezdržuji a po pár minutách vybíháme směr Klínovec. Druhá etapa našeho dobrodružství začíná.
Na rozcestí U Bludné zakládáme další tábor. Verča vytahuje jídlo. Já připravuji vše potřebné, aby se mohl Titus vyspat v autě. Pak už jen čekáme. Konečně vidíme Marťu s Titem, jak stoupají k nám. Rychlá večeře a spát. Necháváme Tita v autě a my se domlouváme na dalším postupu. Následujících 11 kilometrů poběží Verča. U Božidarského rašeliniště ji vystřídám a dalších 42km přes noc budu zajišťovat společnost já.
Je čas. Dvě a půl hodiny spánku, kdy naši „Ghanskou střelu“ ( jak se Titusovi často přezdívá) vzbudit. Trochu se vzteká, měl slíbené tři hodiny, ale už se ošíval a nespal.
Nažhavená Verča vybíhá (jenže na druhou stranu), tak to rychle napravuje a už jsou na cestě. Balíme a hurá do Božího Daru. Tady si ustílám na zastávce já a jdu si užít svou půlhodinku.
Druhá etapa z Božího daru na Cínovec začíná. Naše zpoždění je asi 12 hodin, pokud odečteme posunutý spánek, je to jen 6, takže stále jdeme podle harmonogramu. Nahoru na Klínovec sice ve tmě přecházíme jednu odbočku na sjezdovce, ale velmi rychle se dostáváme zpět na správnou trasu. Jsem překvapený, jak mi to i bez hůlek jde. I když je pozdě v noci, je mi děsivé vedro. Sundáváme větrovky. Pokud udržíme tempo, rozhodně nám nebude dneska zima.
Na Klínovci už jsou děvčata a my jen doplníme vodu, rychle do sebe hodíme nějaké jídlo a mažeme dolů přímo po sjezdovce. Tady jsem v zime jezdil na skialpech, v té tmě a létě to vypadá všechno jinak. Trochu se předbíháme, rozhodně to není nuda. Proč si na tuhle etapu všichni stěžují? Že prý samý asfalt.
Bohužel dobíháme pod sjezdovku a začíná asfaltové peklo. Ještě že je noc, ve dne by to byla výheň a měli bychom co dělat tohle zvládat. Asfalt střídá asfalt, tak nás to uspává, až zase přehlížíme odbočku. Prohlížíme si itinerář a mapu. No tohle není zase taková hrůza a aspoň chvíli nepoběžíme po tvrdém. Dokonce díky tomu zrychlujeme, jak se v nás zvedá adrenalin.
Jenže dlouho nám to nevydrží a po pár kilometrech zase se nám chce spát znovu. I když držíme solidní tempo, vnímám, že občas pří běhu usínám. Teď jsem rád, že je tu zase asfalt. Na něm se dá běžet v polospánku a v noci nehrozí moc aut. Bohužel v Horní Halži mě chytá krize. Nejsem schopný se udržet na nohou. Sedám si na patník a na pár chvil zavírám oči. Je to jen záblesk. Na chvíli mám vypnuto, ale téměř okamžitě mě mozek opět probouzí. Najednou se cítím, jako bych spal několik hodin, přitom to byly sotva minuty. Podívám se na Tita. Vypadá naprosto čerstvě. Jak to ten chlap dělá? Copak má nějakou speciální tajnou zásobárnu odpočinku, kterou v nestřežených chvílích šlukuje nebo co? Další kilometry ale jdou jako po másle. Cítím, že tělo přeplo do jiného režimu, vím, že jsem za posledních 48 hodin spal celkem dvě hodiny, přesto se necítím ospalý. Ne dokud nezastavím. Když zastavím, tělo vypíná. Téměř okamžitě a bez varování. Nezastavujeme. Postupujeme rovnoměrným, nijak závratným, ale ani pomalým tempem.
Těsně před Horou Svatého Šebestiána začíná svítat. Opět ten okamžik, pro který stojí za to vyběhnout uprostřed noci. Svítá a my dorážíme za děvčaty na benzínku v Hoře Svatého Šebestiána. Beru karimatku a v ten moment usínám hned vedle auta. Pár minut klidu a probouzí mě hlad. Společně s Titem jdeme na kafe na čerpací stanici, já doplním ještě o párek v rohlíku a opět usínáme tentokrát přímo na sedačkách.
Opět ale sotva pár minut. Je čas pokračovat. Já s holkama autem na další občerstvovačku, Titus pěkně po svých. Děvčata už mají plné zuby koupání v říčkách a tak je beru do Chomutova na Kamencové jezero. Parádní relax. Pár minut koupání, ale hlavně pořádná sprcha čistou vodou.
Po ranní hygieně míříme na česko-německou hranici do Mníšku. Tady domlouváme u jedněch milých Němců koupání i pro Tita. Pravda venku a jen ve větším lavoru, jenže čistá voda je čistá voda a kdo by chtěl pouštět někoho, kdo se dva dny nemyl do svého domu, tak jim to raději ani nenavrhujeme.
Jemu to evidentně nevadí. Po řádné koupeli ještě rychle na pořádný oběd do blízké restaurace a pak přichází logistický oříšek. Tita necháváme napospas 50 kilometrů bez podpory a my jedeme vyměnit auta. Vyzvednout naši Rav4, přeložit vše potřebné na další cestu. Nic nezapomenout. Rozloučit se s děvčaty a upalovat na Cínovec, kde bych měl tak akorát stihnout připravit Titovi večeři.
Jde to hladce, jen kousek před Děčínem musím předat řízení Martině, abych si na chvíli odpočinul a následně zvládl další provoz.
Stíhám to tak akorát. Ještě nakoupím nějaké dobroty na večeři. Včas parkuji na rozcestí na Cínovci a běžím Titovi naproti. Po dvou kilometrech se potkáváme. Společně doběhneme k autu. Připravené občerstvení, včetně nealko piva si nemůže vynachválit.
Domlouváme se, že využijem pohostinnosti Trail Angelů. Přímo na Cínovci jsou dvě holky. Jedna – Vendy – měla naštěstí čas a tak se v devět večer sprchujeme nejen čistou, ale také teplou vodou. Nádherný konec divokého dne, který uzavíráme s 223km na Titově kontě s pocitem, že můžeme v poklidu usnout na celé tři hodiny v bezpeční naší Toyoty.
Konec druhého dílu…
Za podporu děkujeme partnerům projektu:
Columbia Montrail – Oblečení a boty
R2.cz – Týmové brýle
Aftershokz – sluchátka a komunikace
Kronium.cz – svítilny Fenix