Cestování, trailové běhání a objevování nových míst – to všechno milujeme. Když jsme před časem zjistili, že úspěšná série závodů Běhej lesy má na Slovensku své nové tři bratříčky, neváhali jsme a vydali jsme se na jeden z nich – zazávodit si do nádherné přírody přímo v národního parku Velká Fatra.
Na Slovensku se oba cítíme vždycky moc dobře. Máme rádi zdejší lidi, kulturu, jídlo a hlavně nás tu táhne krásná příroda. Poznat více Velkou Fatru díky závodu a proběhnout si to tady, tak to jsme byli nadšení.
Naštěstí nám podmínky pro vstup přes hranice přály a tak nic nebránilo vyjet. Trasu jsme zvolili tu nejdelší, 18ti kilometrovou. V pátek jsme po dlouhém cestování dorazili do hotelu, který byl od zázemí závodu a lanovky, která nás vyvezla nahoru, na Malino Brdo, jen pár minut pěšky.
Počasí svými předpovědmi sice strašilo deštěm a bouřkami, ale pokud nemetají blesky, tak nám to nevadí. Spíš jsme si říkali, že by byla škoda přijít o ty krásné výhledy na Nízké Tatry, které závod sliboval.
V sobotu dopoledne jsme museli projít covid kontrolou, vyzvedli jsme si startovní balíček s eko skládacím kelímkem (tady pití dostanete jen do něho, takže se pak v přírodě neválí spousta použitých kelímků a není zbytečný odpad) a pak už se jen stačilo vyvézt se lanovkou nahoru, na Malino Brdo. Nádherné místo, kde nám spadla brada. Start lemovaly prudké kopce, skály, ale i výhledy na hory. Nádhera! Ještě zbývalo pozdravit se s kamarády a vystartovat.
Had z běžců se sune z kopce dolů, udělá smyčku a vrací se směrem nahoru okolo startu. Běží se teď zase loukou dolů. I když se snažím udržet si svoje tempo a rozložit si na celou trasu síly, přece jen běžím rychleji, než bych chtěla. Hlavně nepřepálit počáteční tempo, že? Opakuji si. Jenže cestičky jsou úzké a tak mi stále někdo dýchá na záda.
Snažím se to nevnímat a užít si seběh až do malebné vesničky Vlkolínec, která je zapsaná v seznamu Unesco. Běžím z kopce a tak musím dávat pozor pod nohy, přesto se snažím ty rozkošné chaloupky, kroje, zpívající lidi a také zdejší folklór co nejvíce vnímat a užít si tu nezapomenutelnou atmosféru.
Stoupáme ke kostelíku a ocitáme se pak zase v přírodě. Nejkrásnější jsou tu úzké cestičky přímo v lese, je to jako v pohádce. Úzká trasa se klikatí a běžci se už krásně rozprostřou. I když je velká část trasy z kopce, tak stejně tělo pořádně jede, nezastavuje se a v dusnu je to celkem makačka. Přestože jsou na trati tři občerstvovačky, jsem ráda, že mám vestu a v ní vodu. Sice mám zátěž navíc, ale je to důležité.
Nejvíc mi z celé trasy mi dává zabrat velmi prudký seběh až k parkovišti, blízko vodní nádrže Hrabovo. Řítím se lesem jako sněhová koule, snad dole zabrzdím. Na boty se ale můžu spolehnout. Zbytek cesty ubíhá a počasí je jako na apríla: ostré slunce se střídá s mraky, chvíli i jemně prší.
Vnímám výhledy nejen na hory, ale také na Ružomberok. Potkávám Míšu, který se vrací smyčkou okolo mě. Zdravíme se a plácáme si, což nám oběma dodává novou energii. Ani se nenaděju a cesta se zlomí dolů. Vím, že mě čeká poslední část a tak to metelím. V patách je mi jiná běžkyně a já se jí nechci nechat předběhnout.
Jsem v cíli! Tak tohle stálo za to! Osmnáct kilometrů přírodní krásy a také velké zábavy pro běžce. Jsem unavená, zpocená, ale šťastná. Objímám se s Míšou a blahopřejeme si i s kamarády – se sympatickou Katkou a s Ivem ze slovenského dua Behame spolu, s našimi Šnečky v běhu s Luckou a s Ondrou, s Miškou a Marťou z organizačního týmu Behaj lesmi. Děkujeme za skvělý a krásný závod, který stál za to. Můžeme ho vřele doporučit a tak u třetího a posledního závodu ze série závodů Behaj lesmi Štiavnické vrchy se jistě bude zase na co těšit!
Foto: Running2 a Behajlesmi.sk