Traily, to je naše, ale RunCzech – je naše srdcovka. Když se potom tyhle dvě naše lásky spojí, je jasné, že na novém závodě na trati biatlonových závodů nemůžeme chybět.
Po opravdu perném týdnu jsem byl hodně rád, že se v Novém Městě na Moravě běží až v podvečer a můžu se tak trochu prospat. Díky skvělé dálnici světové úrovně – přeloženo středoafrické úrovně, se na místo, ač vyrážíme včas, dostáváme až krátce před startem. Rychle tedy vyzvedáváme čísla, popovídáme s pár přáteli. Mezi nimi i Mírou Lencem, naším oblíbeným moderátorem. Stihneme ještě zhlédnout motoshow a už pádíme na start.
Chvíli přemýšlím, jestli vůbec mám běžet, začíná se mi chtít spát. Naštěstí nemám na podobné úvahy dost času. Michal Šlesingr startuje závod a já se pouštím do ukrajování prvních metrů. Tempo není nijak zběsilé, ale trať se po malé chvílí naklání a my musíme šlapat pěkně do kopce. Jdu svižně, pomalu se dostávám před jednoho běžce za druhým. Najednou cítím, jak se mi uvolňuje bota a něco mě bouchá do druhého kotníku. Tkanička. Málo jsme si je dotáhl. Zastavuji a předbíhají mě skoro všichni. Co se dá dělat. Zabírám a pomalu se zase propracovávám vpřed. Běžíme kolem rybníku, skoro bych si zaplaval. Trasa není složitá, ale i tak jsem rád za trailové boty.
Po kilometru téměř roviny se kopec opět zvedá a najednou se mi uvolňuje druhá noha. Tak to snad ne. Dneska prostě neumím vázat tkaničky, povolila i druhá bota. Zastavuji, rychle vážu a opět musím dohánět ztrátu. Navíc se mi začíná zase chtít spát. Přesto běžím i do kopce a na rovinkách a v sebězích získávám zase nějaké pozice.
Jsem za půlkou. Je pěkně vedro. Přemýšlím, kam že to byla plánovaná občerstvovačka? Další seběh a znovu uvolněná bota. Běžec za mnou mě na to upozorňuje. Jen prohodím, že vím a pádím dále. Konečně občerstvovačka, beru jonťák, zavazuji tkaničku a pokračuji ve stíhací jízdě.
Rychlý seběh si vybírá svou daň, rozhýbané zažívání mě značně zpomaluje. Musím omezit otřesy na naprosté minimum. Navíc si ani nemůžu pomoct zpevněním středu. Trápím se, začíná zábavná finální pasáž a já více než s tratí bojuji sám se sebou. Prudce nahoru svižnou chůzí, seběh dolů dost nemotorným stylem omezujícím otřesy a zase a ještě jednou. I přesto, jak se trápím si užívám dost zábavy. Být tak v pohodě, tak si s touto pasáží opravdu pohraji. Nic se nedá dělat. Už slyším Míru Lence, jak fandí, blížím se ke stadionu. Náběh ke střelnici a je to tady. Poslední zatáčka a mám to za sebou. Ještě počkat na Soničku a můžu letět vyřešit své problémy.
Úžasná trať, která předčila mé očekávání. Že jsou na Vysočině i tak prudké kopce, by mě nenapadlo. Škoda jen, že jsem svou vlastní vinou nemohl běžet o něco rychleji, ale což, příště to bude lepší. Velký dík patří organizátorům, že i přes všechna omezení a problémy zvládli připravit skutečně špičkový závod.
