Závod Bucovina Ultra Rocks – jak se zdolává nejtěžší rumunské ultra

Nálož kilometrů jsme čekali, převýšení jsme čekali, ale že tu budou kopce nekonečně dlouhé a prudké tak, že bychom je bez hůlek lezli po čtyřech, tak to jsme jen koukali. Jak vypadal nejdrsnější závod, který jsme zatím běželi a pro stálo za to jet za závodem až do Rumunska 1200 kilometrů?

Zajímavých závodů je spousta a za mnohými není potřeba ani tak daleko jezdit. Tip na Bucovina Ultra Rocks jsme dostali od naší kamarádky – mistryně republiky v ultra trailu Martiny Dvořákové. Byla tady jistota, že se závod uskuteční a taky že za něho budou vysoké ITRA body. Za 48 km trať s převýšením 3200 m se tady dostávají 3 body a za 110 km trať s převýšením 6500 m tady dostanete 5 kvalifikačních bodů na UTMB.

Soňa
Mám ráda výzvy a zajímavá místa na závodů. Na Balkán nás to táhne (v Bosně jsme např. před časem běželi Jahorina Ultra-Trail) a v Rumunsku jsme ještě ani jeden nebyl. Trochu jsem si to představovala divoce a chudě, ale opak byl v této části země pravdou. Bukovina leží na severu Rumunska u ukrajinských hranic a svůj název získala podle bukovitých lesů.

Náročná cesta nám dala zabrat, ale čím více jsme se blížili k Bukovině, tím víc se krajina měnila na horskou a bylo jasné, že tady příroda bude dokonalá. Na místo, kde se závod koná, do městečka Campulung Moldovenesc dorážíme večer. Jsme vyřízení. Takže jen stíháme pozdravit se s organizátorem Paulem a nabrat energii na carbo loadingu.

Druhý den vyrážíme do centra, vyzvedáváme startovní balíčky a také se jdeme podívat na místo startu, které je v prudkém kopci nad městem. Moje nervy pracují. Před každým velkým závodem jsem tak nervózní!  Tady ale hraje do karet, že oba startujeme sice v jinou dobu, ale na stejném místě a také sem doběhneme.

Je brzo ráno. Šplhám se do kopce na start mého závodu 48 km dlouhého Lady’s Rocks s převýšním 3200 metrů, ale cítím, že sil budu mít dost. Vybíháme ve vlnách a já jen po očku sleduji městečko, jak se líně probouzí do sobotního dne, za ním kopce a prosvítající mlha přes slunce. Běží se dobře, snažím se nenechat se strhnout davem, ale pak stejně cesta vbíhá do lesa a zúžuje se na tenkou pěšinku, takže musíme jeden běžec za druhým.

Les voní svěžestí a ranním vlhkem. Boty drží na kamenech i v lese. Hodně piju vím, že bude tropický den a každou půl hodinu si zakousnu kousek ovocné tyčinky Fruit Energy, nesmí mi dojít cukry. První občerstvovačka je tady, vím to už z dálky, protože jde slyšet silné fandění. To dodává energii.

Běžíme po sjezdovce stále do kopce, jenže ta se pak začíná lámat a jde se do lesa. Jenže to není kopeček, ale kopec. Ufff, pěkně prudký. Dávám nohu před nohy, zapírám se o hůlky. Jsem jako stroj. Koukám pod nohy a před sebe. Ubíhá to a my se ocitáme na krásných pastvinách s výhledy na krajinu. Je to nádhera, míjím asi půl metru od sebe krávy a za chvíli jsem na vrcholu. Doplňuji vodu, dávám si banán a rajče. Hůlky dávám na vestu. Vím, že teď bude dlouhý seběh a já chci mít ruce volné. Běží se krásně, avšak vbíhám na kopec za jiným běžcem, ale je mi divné, že nevidím značení. Dole na mě jiní běžci volají, až se vrátím, že jsem špatně.

Jsem zpátky na trase. Děkuji jim. Pak vbíháme do koryta horského potoka, kterým teče jen čůrek vody. I přes kameny se běží dobře, avšak soustředím se, abych tady nešlápla špatně.

Cesta pak vede až další občerstvovačce, kde nám skenují číslo. Do lahve doplnit vodu a druhé ji namíchat s colou. Jím kyselé okurky ( Mňam! Proč nejsou někdy i u nás na závodech?!), rajčata, sýr – občerstvení je rady fakt úžasné. Je to skvělé si po těch sladkých tyčinkách dát něco slaného.

Organizátor mě posílá vpravo nahoru, dolů běží trasy 88 km a výše. Tady nasává peklo. Kopec se láme do mega prudkého. Uffff. Teče ze mě jako z koně. Sklon kopce je tak prudký, že bojím podívat se dolů, abych se neskulila. Opět strojové tempo. Zapíchnout hůlky, vzepřít se na nich, krok, krok. Připadám si jako na schodech. Začíná prosvítat slunce. Konec kopce? Tak to ani náhodou! Právě přichází další patro kopce. A opět tak prudkého. Je to nekonečné!

Konečně jsme mimo les, stoupáme borůvčím. Jiný běžec mi říká, že loni tady byly borůvky. Jak jdeme dál, opravdu tam jsou. Trhám je a házím si je do pusy, je to skvělé osvěžení a zaměstnává to i hlavu. Nezastavuji se, trhám v pohybu. Jsem u kříže na vrcholu, kde je další občerstvovačka. Píše mi Michal, že ho bolí žaludek, ale že pokračuje s jedním Čechem. Jsem ráda, že není sám. Běžím dolů a voláme si, podpora je důležitá. Dolů to jde úzkou cestičkou plnou kamení, kde hůlky pomáhají držet stabilitu. Pak zase nahoru. Moje svaly na nohou mají dost z tak prudkých stoupání a klesání.

Cítím, jak mi síly slábnou, snažím se běžet, kde to jde, ale často zvolním a šetřím síly. Pastviny a nádherné pohledy na krajinu – to je nádhera. Jsem na 40. kilometru, to už dám.

Dobíhám k potoku, kde je občerstvovačka. Slečna mi dává pití a říká mi, že už jen čtyři kilometry. Nahoru a dolů a jsem prý  tam. To, že má být na konci závodu kopec, jsem čekala, ale tohle ne! To není kopec, to je skoro pravoúhlá stěna. Opět přecházím do strojového stoupacího tempa. Předcházím jiné běžce, ti sedí a odpočívají. Je to tak náročné! Jeden mi radí, ať jdu prostřední částí, kde jsou kameny, že je to jako schody. Poslouchám ho a má pravdu. Vím, že mi zbývají jen 4 kilometry, jenže tady to vůbec neubíhá. Už si myslím, že jsem nahoře, ale znovu to začne stoupat. Opět je ze mě stroj. Nic jiného se dělat nedá.

Myslím na Míšu, jak to tady po těch sto kilometrech asi poleze. To bude šílené! Ti organizátoři se snad zbláznili. Jenže nic není věčné, ani moje utrpení a jsem nahoře, na poslední kontrole. Najednou jde kopec dolů. Moje stehna tak tak drží, jsou úplně vyšťavené stoupáním a teď mají držet tělo při seběhu? OMG! To je síla! Pomáhám si hůlkami, které drží stabilitu a pomáhají mi taky brzdit. Zabočit doleva a cílová rovinka. Je to krásné! Ten pocit, že jsem to dokázala. Vnitřně jsem velmi dojatá, ale tak unavená, že nemám na slzy emocí sílu. Jedno je mi ale jasné – bylo to náročné, ale šla bych do toho okamžitě zase!

Michal

Závody na Balkánském poloostrově mají své naprosto nezaměnitelné kouzlo. Narazíte tady na nespoutanou přírodu, parádní jídlo ale hlavně na opravdu přátelské lidi. Proto jsme se letos rozhodli vyrazit na závod Bucovina ultra rocks – nejtěžší 100km závod v Rumunsku.

K dopravě do Campulungu Moldovenesc jsme zvolili auto, i když není problém doletět do nedalekého Suceava letadlem. Přece jenom do auta můžeme naložit o něco větší výbavu. Třeba hůlky by nám do letadla nevzali.

Na místo jsme dorazili po 24 hodinách cesty i s přespáním v Malackách. Pak už to šlo ráz na ráz. Podívat se do zázemí, pasta párty, přespání, setkání s ostatními běžci z České republiky včetně Martiny „Mámy“ Dvořákové, čerstvé mistryně ČR v ultratrailu, vyzvednutí čísel, setkání s šéfem závodu Paulem Smereciucem a pak už rychle na start. Čas zkrátka letěl jako šílený.

Stojím na startu, vtipkuji s ostatními Čechy a jsem nervózní kdy to vypukne. Na své 110 km trati s převýšením 6500 m si tipuji čas někde kolem 20 hodin. Startuje se po vlnách. Přede mnou jdou tři vlny, pak konečně já. Vybíhám do tmy dvě minuty po půlnoci. Běží se mi krásně a po chvíli doháním předchozí vlnu. V seběhu korytem řeky se dostávám i před ně. Jenže pak přichází první kopec, 900 metrů výškových na sedmi kilometrech. Zjišťuji, že tohle bude o dost těžší, než jsem myslel. Naštěstí se mi jde dobře a vcelku držím krok s pětičlennou skupinkou, ve které se pravidelně střídáme v tom, kdo zrovna táhne. Takto se měníme až do svítání, jsem asi na třicáté pozici ze sto dvaceti.

Vychází slunce. Zrovna když přecházím úsekem s desítkami spadlých stromů, přelézám, podlézám, obíhám, schytávám desítky šrámu na nohách a rukou od polámaných ostrých větví. Pomalu se zvedá teplota. V seběhu začínám zaostávat. Mám křeče v žaludku a nedokážu zrychlit. Ať dělám, co dělám, předbíhá mě jeden běžec za druhým. Teď už musím být úplně poslední, přemítám a mám chuť vzdát. S každým běžcem, co mě předbíhá, se snažím chvíli držet krok. Nejde to. Až zahlídnu Dana, běžce z Česka. Dáváme se do řeči, jemu odešlo koleno a uvažuje, že skončí, stejně jako já. Domluvíme se tedy, že společně dojdeme na 60. kilometr, kde máme dropbagy a podle situace uvidíme. Dan má s sebou supporta Aleše a ten slibuje, že nás bude na místech, kde to půjde, kontrolovat.

Pomalu tedy pokračujeme vpřed. Nijak nespěcháme, prostě držíme snesitelné tempo a snažíme se oba přežít. Společný postup ale přináší své ovoce. Už nás nikdo nepředbíhá. I když jdeme pomalu, sbíráme jednoho běžce za druhým. Stoupáme na nejhorší kopec. Před námi je vertikální kilometr v rozpáleném dni. Takové teploty jsou tady jen jednou za pět až deset let. Přichází i zajímavá pasáž s přechodem úzké hráze bez zajištění a pak krátká lezecká vložka.

Díky vzájemné podpoře se oba dokážeme hýbat, konečně jsme na vrcholu. Ještě jedna skalka a bude to dolů. Vystoupáme na ni a… a je tu další skalka a další a ještě jedna. Teď už bude konec, už jen dolů a ne. Už nemáme žádnou vodu. Bereme si aspoň pár borůvek z keříků kolem cesty.

Krátký přeběh po hřebeni a ještě jedno a ještě další stoupání. Konečně se trasa svažuje. Teď kupodivu můžu běžet. Jdu tedy napřed, abych na občerstvovačce doplnil vodu a přeházel si gely z batohu do předních kapes.

Je poledne a největší vedro, vodu jsem spořádal během několika minut. Naštěstí je to teď dolů a tak to zvládám. Předbíhá nás Robert Hajnal, běží 88 km a vede s obrovským náskokem. Má to jako přípravu na UTMB, upozorňuje nás na něj Aleš. Od něj pak také víme, že mezi ženami na 100 km trase suverénně vede Martina. To mi zvedá náladu. Jo, náš tým tady určitě zanechá dobrý dojem, i když já nedopadnu nejlépe.

Dorážíme na check point s dropbagy. Doplňuji gely a dlouze diskutujeme, jestli má smysl v tomto stavu pokračovat. Telefonuje mi Sonička, která je už za větší polovinou trasy. Motivuje mě, abych pokračoval. Věřím, že až se ochladí, půjde to lépe. Díváme se s Danem na sebe a vidím mu v očích, že už se rozhodl pro pokračování. Najednou jsme oba zcela odhodláni a vyrážíme.

Před námi je další prudké stoupání, další vertikální kilometr, tentokrát ale skoro celý na slunci. Jen občas nás ochladí stín několika stromů. Hodně prudké pasáže se střídají s ještě prudšími. I když jdeme pomalu, dostáváme se zase před jednoho běžce za druhým.  Deset kilometrů za námi a před námi finálních dvě stě metrů výškových na další check point. Tady nám naštěstí skauti dovolí si na jejich chatě nabrat další vodu. Před námi je totiž kopec bez jediného místa, kam se schovat s 30% stoupáním – to je jako vystoupat do 70. patra. Konečně. Můžeme doplnit vodu, najíst se a pak už jen 40 kilometrů a jediný kopec. To už dáme. Trochu nás sráží, že ten poslední kopec je ten samý, na kterém právě jsme. Nevadí. Stejně dorazíme až za tmy.

Pořadatelé nám ukazují cestu a my pádíme. Jenže ne dlouho, musím zastavit a vytřepat boty. Mám je plné kamínků a jehličí. Každý krok v seběhu je pro mě utrpením. Vysypu boty a jdeme. Dolů je to stejně prudké jako nahoru. Chvílemi je těžké vůbec nějak postupovat. Hodně nám pomáhají hole. Konečně se dostáváme k běhatelné fázi. Jenže zase musím zastavit a vyčistit boty, co to je. Jako by mi do nich někdo schválně sypal kamínky.

Na další občerstvovačku jsme dorazili rekordně rychle. Tak tady rychle doplnit, co je třeba a hurá, teď už to přece musí jít poslední kopec a rozdělený ve stoupání běhatelnou fází a po něm další běhatelný kus. To prostě dáme za chvíli.

Zvesela stoupáme. Rozdělení kopce na dvě části je vlastně fajn, trochu si přitom odpočineme. Začíná se stmívat, těším se na ochlazení. Zrychlujeme a během chvíle jsme na zlomu kopce, před slibovaným zvlněním. V tu chvíli ale prozáří oblohu blesk. Okolo nás se valí husté mraky a zvedá se vítr. Během chvíle je tak silný, že se skoro nemůžeme pohybovat, oblíkáme nepromokavé bundy, skoro je nejde oblíknout. Je tma, že není vidět dále, než na dva kroky a díky mlze nepomáhají ani čelovky. Po boji se dostáváme do hustého lesíka. Tady musíme počkat, v bouřce je hustý nízký lesík nejbezpečnější. Volám Paulovi, jestli je bezpečno na dalším checkpointu na kopci, říká, že teď ne. Je potřeba počkat, až skončí bouře. Během hodiny se má rozhodnout, jestli se bude pokračovat v závodě nebo máme sejít na nejbližší checkpoint pod kopcem.

Přichází další dvojice a společně hledáme co nejbezpečnější úkryt. Nacházíme menší jeskyni nebo spíše skalní převis, kde si sedáme balíme se do termofolie. Čas ubíhá za zvuků praskajících větví a hřmotu bouře. Více než hodinu se choulíme na malém prostoru jeden vedle druhého než nám volají z checkpointu, že počasí se zlepšilo a je bezpečné pokračovat.

Opouštíme úkryt, stále zabalení v termofólii pomalu postupujeme k vrcholu. Na chvíli si sundávám brýle abych si je očistil, zasouvám je za nožičku do kapsičky. Než ale najdu kapesník, foukne prudný náraz větru a brýle mizí v nenávratnu. Zároveň se mi trhá termofolie a tak ji raději balím. Kromě silného větru mě rozhazuje také usínání. Pomalý postup je nejhorší, hlava by nejraději zalehla a počkala do rána. Nohy naštěstí fungují a tak dobýváme poslední vrchol.

Pořadatelé vytáhli vařič a my si tak můžeme dát dokonce kafe. Najednou jsem probuzený a bez dlouhého čekání mizíme. Jenže něco je špatně. Každý krok cítím jako bych šel po střepech. Vysypávám botu. Pomáhá to jen chvíli. Zatínám zuby a spěchám. Brečím bolestí, ale postupuji.

Dan se ptá, jestli nepopoběhneme, ale skupinka před námi nás dost brzdí. Souhlasím a běžíme. Zbývá kousek. Ve vlnách se mi střída touha spát, kdy vidím dvojmo a sotva pletu nohami, s bolestí tak velkou, že vidím opět dvojmo a sotva pletu nohami. Nevím, co je horší. Předposlední občerstvovačka. Tady na nás čeká Danův kamarád Ríša, který měl o něho strach a tak raději počkal, aby s námi dal finiš. Postupujeme celkem rychle, ale moje zastávky a vytřepávání bot nás vždy zbrzdí. Teď je to opravdu běhatelné, jen kdyby plosky mých noh a usínající hlava neprotestovala.

Počítám poslední kilometry 6… 5… 4… Kde je sakra ta poslední kontrola? Ještě kousek, poslední tři kilometry a je to tady. Kontrola a pak by se mělo jít prudce nahoru. Jenže kvůli počasí je změněna trasa. Vzdálenost i výškové metry budou stejné, jen to bude po tom, co jsme si zažili, snazší. Závěrečné stoupání je totiž v tuto chvíli naprosto neprůchozí. Necháváme si tedy vysvětlit trasu a jdeme. Po kilometru bezradně zastavujeme a čekáme na místní, jazyková bariéra. Raději ať jde před námi někdo, komu to vysvětlovali rodným jazykem.

Necháváme se vést poslední tři kilometry vzhůru a už vidíme cíl. Cílovou čáru protínáme společně. Gratulujeme si k dokončení. Tohle vážně stálo za to! Dvacet osm a tři čtvrtě hodiny na cestě, dvě hodiny čekání v bouři. Tohle je zážitek, na který se nezapomíná. Dostáváme medaile, guláš a další občerstvení. Je to za námi! Nemůžeme tomu uvěřit, že jsme to po těch všech problémech dovedli až do konce. Teď už jen po svých sejít do města a můžu si konečně odpočinout. To jenom má ale háček. Vytřepávání bot totiž nepomáhá a mě konečně dochází, že nejde o nepořádek. Botách co mě píchá, ale puchýře. Nic se nedá dělat, nejtěžší závod si vybral svoji daň. Ultra není zadarmo.

A naše resumé?

Tento závod je velkým zážitkem. Nádherná trasa v krajině, která se stále mění, kdy je neustále na co se dívat. Výborně značená trasa, skvělé občerstvovačky a perfektní organizace. Výzvy a překonávání sám sebe, avšak s neskutečnou podporou jak organizačního týmu, tak i dalších závodníků. Proto se sem vyplatí jet i takovou dálku. Je to zážitek, na který nikdy nezapomenete. Hned bychom sem jeli znova, protože Rumunsko a jeho část Bukovina nás uchvátili. Více informací o závodě získáte na www.bucovinaultra.rocks

P.S. A velká gratulace patří právě Marťě „Mámě“ Dvořákové – naší kamarádce, od které o závodě víme. Na trati 110 km vyhrála a udělala dokonce i traťový rekord!