Série RunCzech závodů patří mezi naše oblíbené, vždyť jsme se před pár lety tu poprvé potkali a taky jsme se tu i vzali. Stále více nás to ale táhne z města do přírody a tak jsme si dali tu nejdelší trialovou trasu. Proč tu Míša házel salta a s čím bojovala Soňa?
Třetí víkend za sebou v Liberci, tak už značí velkou lásku k tomuto místu! Na Nature Runu, tedy závodu ze série RunCzech, ale v přírodě, jsme byli už dvakrát. Vždycky jsme však běželi jen krátkou trasu. Teď jsme kvůli blížícímu se dlouhému závodu v Polsku potřebovali ještě nabírat kilometry a také jsme z trasy chtěli vidět víc. Delší tratě nás prostě baví.
Počasí bylo jako malované. Nebylo horko a tak byly ideální podzimní podmínky na takový závod. Dav za zvuku Smetanovy Vltavy vybíhá. Vím, že to skoro až k „obávanému“ a nejtěžšímu místu (což je prudký kopec okolo lomu) bude trasa stejná, jako ta krátká, 12ti kilometrová, kterou dobře známe. Začátek vede po silnici, ale pak vím, že bude i terén, proto volím boty Salomon Ultra Glide, který si poradí s obojím.
Běží se fajn, ale ze začátku cítím únavu z dostatečného nevyspání, protože jsme se až v noci vrátili z Mikulova. Jakmile však vběhneme do lesa, jsem ve svém živlu a potkávám u Lesního koupaliště v Lidových sadech Honzu Dušánka, pořadatele Ještěd Skyrace, který fandí a smějící se volá na mě, že ho Míša, jako valící se stroj, málem povalil. Směju se mířím si to k lomu.
Na rozdíl od dvou předchozích ročníků se mi prudký kopec zdolává lépe, ale běh střídám s rychlou chůzí. Vyběhla bych ho, ale zase bych přitom ztratila dost energie, která se bude ještě dost hodit. Běží se hezky, ale stále nahoru, příroda je tu fakt nádherná a po lesních cestičkách je radost běžet. Kdykoliv je nějaké „nebezpečnější“ místo, jsou tam i dobrovolníci s První pomocí, na trase je opravdu dost, což je fakt super. Přece jen každý nemusí být na přírodní povrch zvyklý.
Na trase nám několikrát fandí Dušan Zapalač, náš insta kamarád, jehož profil @zipacek rádi sledujeme. Pomáhá to. Když ho vidím potřetí (vždycky přejede na různá místa zkratkama na kole), tak říká, že toto je nejvyšší bod a že pak už je to jen dolů. To mi dodává energii a já letím. Boty výborně drží i v seběhu na kamenech a kořenech a tak se není čeho bát.
Výběh z lesa okolo ZOO značí, že to bude do cíle už kousek. Energii mám, takže už se těším až do cíle, kde mě čeká Míša a náš kamarád Enrico. Cíl se letos neobíhá a nevede do kopce, takže je fakt skvělé. Jet zase do Liberce stálo to za to. Míša si ale odsud neodváží jenom dobrou náladu a medaili, ale také odřený obličej a rameno. Když jako střela letěl tempem 3.30 z kopce, podjela mu noha a on se svalil naštěstí do trávy vedle lesní cesty. Padat docela umí, takže až na pár šrámů, které se brzy zahojí, je v pořádku.
Naše resumé:
Liberec máme moc rási a jak je u závodů RunCzech obvyklé, tak organizace i atmosféra byla na jedničku. I přesto, že to nebyl městský závod, tak 23 kilometrová trať s převýšením přes 700 metrů byla zábavná a moc hezká, a my, jako milovníci trailu, jsme si ji moc užili. I když někteří poznali lesní cestičky i velmi, velmi zblízka 🙂
Pokud si chcete užít poslední letošní RunCzech závod přihlaste se na Mattoni 1/2 maraton České Budějivice. Bude to stát za to!
