Vyrazit na 24 hodin do sněhu a mrazu, a ještě při tom šplhat po zledovatělých kamenech na Ještěd – to prostě může jen totální blázen. Jenže takových bláznů se sešlo v Liberci 250. U něčeho takového jsem jednoduše na závodě Ještěd 24 nemohl chybět.
V pátek odpoledne jsem tedy dorazil pod Ještěd a začal pomáhat s přípravami na to šílenství. Zbytek týmu tady začal makat už ve středu, aby bylo vše pro závodníky připraveno. Já se staral s Tomášem Linderem o vlajky a další práce pro „silné a blbé.“ Už tady začala pěkná zábava.
Sobotní ráno bylo v duchu posledních příprav a pak už se jen postavit na start spolu s takovými borci a kamarády, jako je Titus Ablorh, Martina Dvořáková, Tomáš Štverák a spousta dalších skvělých běžců a bláznů. Vybíháme. Mám radost, že jsem po dlouhé době zase na startu závodu, a tak prvních pár metrů vyrazím jako střela. Jenže to mi nesmí vydržet dlouho, přece jen stále pracuji na odstranění mého problému s kolenem, takže zpomaluji a nechávám všechny rychlíky, ať si běží, a já se připojuji k té nejveselejší skupince k Tomášovi, se kterým jsem připravoval závod a Romanovi z Horské služby v Krkonoších. Jdeme sice pomalu, ale zato se skvěle bavíme. Ostatní běžce musíme asi pěkně štvát, protože pokud chvíli nemluví jeden, převezme štafetu druhý nebo třetí.
První dvě kola takhle prosvištíme, ani nevíme jak. Sice žádná super rychlost, zato nám to uteklo, jako bychom šli na bednu. Ve třetím kole trochu ztrácím dech. Projevuje se výpadek tréninku z posledních týdnů, a tak nechávám v půlce kola kluky, ať běží sami a já se chystám dodržet svůj plán a nepřetěžovat koleno. Do cíle třetího kola dojdu úplně na pohodu a dávám si pauzu.
„Dvacet čtyřka“ – to je jeden velký mejdan. V hlavním stanu to jen vře a já využívám času na odpočinek, abych se pobavil aspoň chvíli s každým kamarádem, na kterého narazím, a že jich tu nebylo málo! Před půlnocí vyrazím ještě na jedno kolo. Nechápu, jak je možné, že mi to jde tak skvěle, dokonce před koncem doháním Martinu z našeho Columbia Montrail týmu. Chvíli ji doprovázím, ale do kopce ji prostě nemám šanci stíhat. Nevadí, čeká mě posledních pár metrů stoupání, pak seběh a jsme v cíli dalšího kola. Stíhám to před půlnocí. To si ještě stihnu chvíli užít párty, než se přesunu dát si dvacet.
Probouzím se po dvou hodinách a přemýšlím, jestli jít hned na jedno kolo, nebo počkat na východ slunce. Dávám si brzkou snídani (v půl třetí) kafíčko s kamarádem Filipem, který se akorát chystá jít spát a pak si začínám promýšlet strategii na zbytek času. Můžu dát maximálně dvě kola, abych koleno zbytečně nepřetěžoval, ale stačí mi i jen jedno. Rozhoduji se tedy, že počkám na Tomáše a zatím si budu dále užívat nonstop párty.
V půl osmé nakonec vyrážíme na poslední kolo. Přidává se k nám i Filip. Východ slunce stíháme těsně pod Ještědem. Necháváme profíka Filipa, ať vše dokumentuje. Dělá nádherné fotky a my se můžeme soustředit na stoupání. Na Ještědu využíváme další dvě možnosti se nechat vyfotit. Pak teprve začínáme sbíhat. Překvapuje nás, jak svižně běžíme. Během chvíle jsme na Pláních a tady se s Tomem domlouváme, že zkusíme stihnout ještě jedno kolo. Znamená to zabrat, a tak necháváme Filipa, který už hodlá skončit s jiným běžcem, kterého jsme cestou dohnali, a my vyrážíme ještě svižněji vpřed. I přes výrazné zrychlení nepřestáváme ani jeden mlít pantem. Občas když se k někomu přiblížíme, tak se nám směje, že jsme jak diskuzní klub.
Cíl kola, přesně 9:30 – zbývají dvě a půl hodiny. To bychom měli stíhat i pohodovým tempem. Tak jen shodíme část oblečení. Přece jen se otepluje a startujeme na poslední okruh. Nespěcháme, přesto se nedá říct, že bychom se flákali, žž na pokračování diskuzního klubu.
V cíli jsme necelou půl hodinu před polednem a máme splněno, já svých šest okruhů a Tomáš první stovku.
Jaké to bylo? No přece parádní! Velký dík patří celému realizačnímu týmu z Ještědu v čele s Honzou Dušánkem. Zorganizovat takovou akci není žádná legrace, ale na ní jsme si ji užili plnými doušky. Díky tedy všem organizátorům a dobrovolníkům, ale také všem závodníkům, kteří se postarali o skvělou náladu po celých 24 hodin.
Úvodní foto: Filip Brož
Ahoj Michale,
rád bych ti s odstupem řekl, že mi bylo ctí a národním svátkem s tebou absolvovat tento závod/společenskou událost/party a nevím co ještě. Úžasné na těchto dlouhých závodech je, jak skvělé lidi tady můžeš potkat a vlastně i dobře poznat :-), kolik užitečných informací se dozvíš, kolik zážitku můžeš s někým sdílet a kolik času můžeš strávit s elitními závodníky na tratí (když tě několikrát předběhnou:-), nebo v depu, když si spolu sušíte smradlavé „hady“ – to se ti na silničním, nebo horském 1/2 maratonu nepoštěstí. A hlavně ten skvělý pocit, že jste všichni jedna velká rodina přátel, kamarádů a běžců/běhen, kteří to mají v hlavě a v srdci nastaveno hodně podobně. Rovněž se připojuji s velkým poděkováním, které patří hlavně Honzovi Dušánkovi a Jěštěd SkyRace Týmu.
No a doufám, že s tebou se Michale uvidím co nejdříve na startu dalšího závodu. Pocit po absolvování 100km je návykový a budu si ho chtít co nejdříve zopakovat. Doufám, že co nejdříve doléčíš bolavé koleno a probereme zbytek témat, na které pod Ještědem nezbyl čas, přece jenom 24 hodin není tak dlouhá doba.
Měj se krásně a ať se ti daří.
Tvůj parťák 😉
Bylo mi ctí s Tebou běžet! Jojo, vlastně více než 24 když vezmu i to jak jsem se ti pokoušel kladivem trefit prsty. Těším se na další setkání.