Už se vám někdy stalo, že jste stáli na vrcholu sjezdovky a přemýšleli, jaké by to bylo sundat lyže a pustit se střemhlav dolů jen po svých? Pokud ano, pak to pravé, co si musíte zkusit, je extrémní běžecký závod SkySnow. My ho otestovali o víkendu v italském horském městečku, rodišti olympijských hvězd – Gressoney Saint- Jean.
Při naší návštěvě Valle d’Aosta jsem se ubytovali v hotelu Lyshouse v Gressoney st. Jean a tam mají sportovce a speciálně běžce rádi. Když jsme se bavili o naší lásce k běhu, hned nás upozornili na závod, který se tady koná poprvé: SkySnow WeissRunner. Má parametry SkyRunnigu, ale celý se běží na sněhu. Pěkně po sjezdovce, pět kiláků nahoru a pět dolů. Jdeme do toho.
Stojíme na startu. Slíbil jsem Soničce, že poběžím s ní, nemá běh na sněhu a ledu ráda a také úplně neholduje běhání za tmy sama. Jenže si vůbec neuvědomila, že tenhle závod spojuje vše, co by jindy jinak ráda vynechala. Blíží se start. Koukáme, že všichni mají pořádné řetízkové nesmeky, jen my jsme v hřbebovkách. Nevadí dobré hřebovky by měly být účinnější než sebelepší nesmeky.
Vybíháme nahoru. Sonička dost žene, já byl včera na skialpech, na třítisícovce Alta Luce. Ještě cítím nohy, takže mám co dělat, abych jí stíhal. Hodně mi pomáhají dlouhé skialpové hůlky. Jsme na kopci a teď se chci rozběhnout. Kvůli chybějícímu sněhu se na začátku běží krátká smyčka, než poběžíme na vrchol sjezdovky. Jenže Sonička zjišťuje, že nedokáže běžet. Zkrátka led a sníh není nic pro ni. Pomalu se nějak suneme dolů, ona v očích naprosto zděšený výraz. Před posledním seběhem mě posílá samotného dál. Rozbíhám se ještě před otočkou zpět do kopce a doháním závěr hlavního pole.
Stoupám. Pomalu pěkně krok za krokem, každých pár set metrů někoho předejdu. Nespěchám, chci si užít seběh a tak nesmím příliš přepínat už tak zničené nohy.Překračuji 2000 mnm a blížím se k otočce, ještě pár výškových. Občerstvovačka. Dávám si rychle čaj a teď seběh.
Začíná festival v předbíhání! Nikdo mému tempu nestíhá, kopec se naklání ještě více, ale sníh je krásně urolbovaný a pevný, je to jako sprintovat po tartanové dráze. Jenže místo pár set metrů běžím několik kilometrů. Cítím, že mám rozvázanou tkaničku. Nevšímám si toho, jak jen dlouho to jde. Musím zastavit. Ztrácím sice pár vteřin, ale nikdo mě nepředbíhá. Znovu se rozbíhám. Letím, ještě pár běžců předbíhám a už vidím cíl. Snažím se doběhnout další dva běžce. Když si mě všimnou, zrychlí. Jsou daleko, zatím co se mi rozvazuje druhá tkanička. Zvláštní. Mají být nerozvazatelné, a ještě se mi to u nich nikdy nestalo. Snažím se toho nevšímat, ale zrychlit už více nemůžu. Poslední metry a je tu cíl.
To byl paráda! Pět kilometrů v plné rychlosti a já si připadám jako po superdlouhém sprintu. Plný euforie přicházím k Soničce. Ta už se srovnala s tím, že musela vzdát. Někdy je lepší závod ukončit, než riskovat zranění a ničit si nervy. Nakonec se oba radujeme z toho, že jsme to zvládli, aniž by se nám něco stalo. Já se už těším, až si to někdy zase zopakuji. Škoda, že naše skiareály něco takového nedovolí, byla by to pecka!
Více o závodě najdete na https://www.monterosaww.com/skysnow
