Po třech letech jsme se konečně postavili na start našeho srdcového závodu: tady jsme se seznámili i měli svatbu. Letos jsme si užili extrémně nízké teploty, ale i emoce. Osobáčky sice nepadaly, ale někdy to není jen o nich, ale také o lidech okolo nás, které máme rádi.
Soňa
Že v sobotu bude pořádná zima mě sice překvapilo (byla jsem většinou zvyklá běhat za slunce a v kraťasech), ale jsem na běhání v zimě a extrémních teplotách zvyklá. Nevadí mi to. Spíš jsem věděla, že teď nemůžu jet naplno, protože celý minulý týden, kdy jsme byli na dovolené na Fuerteventuře, jsem byla dost nachlazená a teprve teď mi bylo konečně úplně dobře. Říkala jsem si, že budu poslouchat své tělo a poběžím podle toho, jak se budu cítit.
Jenže některé věci se nedějí jen tak a před startem jsem potkala kamarádku Mariku, která běžela poprvé a ještě ráno přemýšlela, zda jít nebo ne. Když jsem si vyslechla její obavy, hned jsem věděla, že poběžím s ní a pomůžu jí. Budu ji hlídat tempo, nenechám ji to na začátku přepálit a no a taky spolu trochu „zabavíme“ hlavu. Ta bývá u prvního půlmaratonu tím největším problémem. Věděla jsem, že má natrénováno, jen že prostě musí jít nervy stranou. A ve dvou se lépe táhne.
Jsme v koridoru až u právnické fakulty. Padnul už sice výstřel a hraje Vltava, ale my víme, že to pár minut bude ještě ke startu trvat. Odhazujeme starou mikinu a odpadkový pytel – obojí sloužilo k zahřátí a vyrážíme. Okolo nás davy lidí a ta atmosféra je nepopsatelná. Dáváme si pozor, abychom nezakoply o koleje nebo dlažební kostku. Tempo na začátek příjemné a už začínáme povídat. Pusy nám jen jedou. Kontroluji tempo a také u občerstvovaček pití, k tomu vždy kousek energy tyčinky. Maričino maximum je 22 kilometrů, takže vím, že to zvládne. Vše ubíhá. Běžíme okolo letenských schodů, místa, kde jsme s Míšou měli před čtyřmi lety svatbu. Ach, moje srdce se chvěje. Na 14. kilometru nás míjí běžkyně a říká: „Už jste dovařily?“ „Ehm, co prosím?“ „No jestli jste si už řekly všechny ty recepty, že pořád tak kecáte.“ Smějeme se, no asi ne každý oceňuje náš běžecko – diskuzní kroužek. Zima je pořádná, na začátku ji cítíme, ale pak je nám fajn, spíš je někdy nepříjemný vítr a také se špatně na občerstvovačkách pije tak ledové pití. Ale vše se dá.
Probíháme Husákovým tichem, pak zahýbáme okolo Úřadu vlády. Víme, že cíl dáme. Po mostu začínáme zrychlovat a do cíle vbíháme ruku v ruce, čas je 2.11.01. Ty emoce jsou krásné a já gratuluji Marice k jejímu prvnímu půlmaratonu. Někdy je fajn odložit svoje ego a výkony a mít radost, když se něco krásného podaří někomu jinému.
Jdeme za Míšou, který už na nás čeká, přece jenom přiběhl o dvacet minut dříve. Zdravíme se s kamarády a užíváme si tu také náš čas, připomínáme si obě výročí. I když se dva roky běhat závod nedalo, teď si všichni znovu vychutnávali tu nezaměnitelnou atmosféru. Děkujeme RunCzech opět za skvělou organizaci, všem dobrovolníkům za jejich práci a všem co doběhli gratulujeme. Nemusíte stát na stupních vítězů – každý prožívá i svoje malé, vnitřní.
Michal
Konečně! Po dvouleté pauze je tady pražský půlmaraton. Běžecký svátek, který pro mě/nás znamená strašně moc. Tady jsme se poznali, tady jsme měli svatbu. Letos jsem slíbil kamarádovi Tomášovi, s kterým jsem běžel Ještěd 24, že poběžím s ním. Protože dělá vodiče na 1:50 bylo jasné, že hlavně půjde o podporu ostatních běžců a striktní hlídání tempa.
Je to pro mě úleva, nemusím závodit, proto mě zcela míjí předstartovní nervozita. Naopak se těším, až potkám kamarády a společně vyrazíme.
Na místo dorážíme s hodinovým předstihem a dobře děláme. Potkáváme spoustu kamarádů a s každým prohodíme aspoň pár slov. Hodina uběhne jako voda a já už stojím v koridoru vedle Toma a Františka, vodičů na 1:50. Ozývá se Vltava a my zapínáme stopky. To je totiž to hlavní, co vodič potřebuje.
Vybíháme. První kilometr je hodně pomalý, přece jenom, než se rozběhne 11 000 běžců, chvíli to trvá. Takže bude třeba trochu dohánět. Usilovně počítáme, o kolik rychleji musíme běžet, aby nebyl začátek moc rychlý a stihli jsme vše do konce přesně na čas.
Povídáme si, v sebězích a na občerstvovačkách radíme, co dělat. Držíme tempo, občas se někdo zeptá, ať už na čas nebo na co si dát pozor a my se snažíme každému pomoct. V tom uvidím Gábinu Novou a hned ji připomínám, ať používá více ruce. Málem leknutím upadne, ale zvládá to a drží tempo.
Začíná se oteplovat. Nejen tím, že se zahříváme, ale skutečně je o dva stupně více, než ráno. Sledujeme Keňany, jak se ženou do cíle a já se musím na chvíli zastavit. Jsem pod kyvadlem. Povinné selfí na místě svatby. Schovat mobil a rychle dohnat skupinku.
Přichází závěrečná fáze. Dlouhá rovinka. Kontrola času. Všichni tři znovu a znovu přepočítáváme, že je vše OK. Ani se tomu nechce věřit, běžíme naprosto přesně. Zbývá posledních pár kilometrů kolem Strakovy akademie. Tady už všechny popoháníme, ať nás předběhnou a makají do cíle. Neustále je ženeme vpřed. Další a další, my si držíme stabilní tempo a jsme také v cíli. Plácám si s klukama.
Ještě dát krátký rozhovor, a pak rychle do tepla. Přece jenom 2 stupně nejsou žádná výhra.
Byla to nádhera, po dvou letech znovu na startu pražské půlky, organizátoři a dobrovolníci udělali obrovský kus práce, vše o to složitější, že letos se smíchali přihlášení ze tří let a muselo tak být pro organizátory strašně těžké vše zvládnout. Děkujeme a už se těšíme na další výročí, ale také na další RunCzech regionální závody.
