Poslední dobou jsme se hodně trápil s motivací. Závody pro mě byly hlavně místem setkání s kamarády a běhal jsem si jen tak pro radost. Nebylo to špatné, ale chyběla tomu jiskra. Naštěstí se to v posledních dnech změnilo a jí už se zase těším, až budu stát na startovní čáře a do tréninku zase dávám maximum. Jak to?
Návrat ke sportu po zranění je vždy těžký a když se do něj navíc vloží vánoční přežírání, novoroční přežírání, tří králové přežírání, cestovní přežírání, velikonoční přežírání, najednou je těžké zase běhat rychle, trénovat a dostat se zpět do formy. Absolvoval jsem několik závodů jen tak jako proběhnutí. Sem tam mi dokonce někdo vynadal, že bych závodit neměl, když to jen tak flákám. Jenže mě na závodech baví ta atmosféra, i když nejdu makat naplno. Dokonce jsem slyšel: „Když jdeš na závod na lačno, děláš si selfíčka, to pak vypadá, že to nebyl těžký závod!“
Posledních čtrnáct dní už ale trénuji naplno. Forma jde nahoru a váha dolů. Ta změna byla radikální a proběhla ani ne za měsíc. Nejprve jsem s Tomášem Lindnerem, vodičem na 1:50, zaběhl Pražský půlmaraton v reálném čase 1:50, tedy čipově 1:46 a k tomu jsme celou trasu prokecali a profandili. Následoval Ještěd SkyRace, kam jsem se šel doslova jen projít. Procházka to byla pěkná a chvilkama se mi dařilo i celkem slušně běžet, po doběhu jsem si řekl, no nebylo to tak zlé. Jenže jsem se tam ještě potkal s borci jako jsou Tomáš a Michal Farníkovi, Pavel Kysela, v tu chvíli už mi začalo připadat, že to závodění je vlastně fajn a pomalu začal více trénovat. Poslední závodní kapkou bylo Proběhni.se v Krčáku, kde jsem stál na startu s Tomášem Svobodou a Přemkem Vidou, Pavlem Ulbrichem a Honzou Hnízdilem v první řadě. Po startu jsem najednou měl zase rudo před očima. Prvních sto metrů jsme šli současně s Přemkem, pak jsem se za něj zařadil a dva kilometry jsme se hnali ve trojici ještě s Tomem Svobodou. Najednou se mi zase běželo lehce, a i když jsem před prvním kopcem zvolnil, a nechal kluky soupeřit mezi sebou, už to tam bylo. Už jsme zase chtěl předbíhat a makat.
Poslední kapkou byly nové boty Deviate Nitro Elite. To nejlepší, co dnes Puma pro závody nabízí. Čistý karbon ve spojení s minimem materiálu a super lehkou pěnou. Díky nim jsem při intervalových trénincích zažil odpich, jako už dlouho ne. Najednou jsem se zase začal těšit na dvoufázové tréninky. Znovu jsem našel tu jiskru.
Nemůžu se dočkat, jak si se Soničkou užijeme další závody, třeba v Rakousku letní Stubai Ultra, nebo některý z Běhej Lesy/Behaj Lesmi, Night Run či Runtůru. A jak se na začátku sezóny cítíte vy? Kde bude váš vrchol sezóny? Dejte nám vědět na Facebooku nebo tady pod článkem.