Nestává se často, že bychom na závodech nebyli spolu. Tento víkend jsme se ale rozdělili. Michal byl na 24 hodinovce na Ještědu a já se na poslední chvíli taky pro závod rozhodla. Charitativní, krátký, ale intenzivní. A stálo to za to!
Plán na víkend jsem měla jasný – musím hodně psát a taky si chci jít samozřejmě zaběhat. Byla jsem ráda, že po velmi dlouhé době budu taky někdy doma. Jenže v pátek, po tom, co jsem náš víkendový program dala na sítě, jsem dostala na instagramu zprávu od našeho kamaráda, taky běžce, Marka Jiskry: „Nechceš se přijít v podívat v sobotu Run For Help?
První mi v hlavě probleskla myšlenka, že určitě ne, že přece musím fakt makat. Jenže pak jsem se podívala na stránky závodu a hned jsem byla „ztracená“. Je to charitativní závod , který pomáhá lidem s handicapem, aby zase mohli sportovat. Běží se až v pět, takže celý den budu mít k dispozici. Nevydržím stejně pracovat tak dlouho, večer už mívám hlavu jako balón. Takže bylo rozhodnuto.
Je tropická sobota a je mi jasné, že dneska to v takové výhni nebude zadarmo. V duchu myslím na Míšu a na všechny na Ještědu, tak se sápou v těchto podmínkách nahoru. No nic, bude se prostě bojovat. Počasí – nepočasí. Ještě v pondělí na tréninku, když jsme běhali v Jdu běhat rychlé dvoustovkové intervaly jsem se dozvěděla: „Měla bys teď zkusit nějaký rychlý závod, jsi v dobré formě.“ Řekla mi trenérka Týnka. No netušila jsem, že to bude opravdu tak brzo.
Jsem na Letenské pláni a slunce žhne. Potkávám se s Markem a dalšími kamarády. Startuje krátká, 4 kilometrová trasa. Fandíme a čekáme, až všichni doběhnou. Jde vidět, jak horko zmáhá, ale atmosféra je tu skvělá. Potkávám s tolika známýma a kamarády. Fotíme se, vykládáme, čas raketově utíká. Musím se připravit na start – připnout si číslo, připravit sluchátka, zavázat čip na tkaničku, a stihnout záchod.
Stojím v prvních řadách a zdravím se s Jirkou Ježkem a s jeho ženou Soničkou. Oba jsou hrdými patrony toho závodu, okol nás jsou i mladí sportovci s protézama. Klobouk dolů a mají můj velký respekt. Já jsem dnes rozhodnutá do toho dát všechno. Dávám si rychlou hudbu do sluchátek, ta podpoří rychlost a dodá energii. Běžíme místy, kde často trénuju. Znám „bolest“ a kousnutí se na těchto dlouhých rovinkách, mám je naběhané jako nikdy.
V parku je to pod stromy fajn, ale na rozpálené pláni je to náročné: jsem překvapená, že běžím téměř sama, ne v žádném davu. Jedno kolo, probíhám stratem a všichni fandí. Nabíjí mě to, Beru si vodu a nalívám si ji na hlavu. Tak ještě jednou. V puse chroupám jednu tabletu carbonexu. Dodá sílu, díky němu nebudu zbytečně zpomalovat. Bolí to, ale vím, že nesmím zvolnit. Ubíhá to. Připojuje se ke mně jeden běžec a běžíme kus spolu. Nevadí mi to, běží vedle mě a ne krok přede mnou. To nemám ráda, protože mi to bere energii.
Snažím se dát do finiše všechny síly. Uf! Jsem tam! To horko mě teda zmohlo! Liju do sebe vodu. Na chvíli lehám do stínu a nabírám síly. Mám ale skvělý pocit a nechám se překvapit, která budu. A je to stříbro! Jsem nadšená, protože kategorie byla 30-50 let. Gratuluji holkám na bedně a dělá mi velkou radost, že ceny dává i Jirka Ježek a Martin Koukal. Byl to krásný den. Nečekaný, se spoustou přátel. Marečkovi děkuji, že mě do toho „navezl“. A škoda, že toho nemohl být i Míša.
Velké díky patří organizátorům a všem dobrovolníkům, kteří v tak tropických podmíkách připravili tak krásný závod a ještě pro dobrou věc.
