Dvacet čtyři hodin kroužení na Ještědu v zimě miluju. I teď, v tropických červnových podmínkách jsem se pokusil dát co nejvíce jedenácti kilometrových koleček se sedmi set metrovým převýšením. Je to super výzva, kde se sejde skvělá parta, která běžecky propaří celý víkend. Jak jsem si vedl?
Úvodní Foto: Milan Kabeš
Jako vždy jsem dorazil už v pátek a pustil se do příprav. Montáž vybavení zázemí. Plnění občerstvovačky. Hotovo jsme měli po osmé. Rychle na večeři, abychom byli po desáté v „posteli“ – rozumějte na nafukovací matraci. Budíček je domluvený na půl pátou ráno. Když zjistím, že všichni ostatní ještě spí zalehnu také, v tom se ozve náčelník (Honza Dušánek) Vstávat, co se tu válíš, makáme!“ Mrknu na hodinky a ono už je šest. Vyskočím a frčím stavět nafukovací brány a dolaďovat poslední detaily.
Začínají přicházet první závodníci. Střídáme se s kamarádem Kyslíkem u kontroly povinné výbavy, čas letí. Půl hodiny do startu. Teď už se musím nachystat i já. Tak tak se stihnu postavit na start, pěkně s vlajkou Ještěd skyrace. Start! Vybíhám na čele hned za Kyslíkem s dýmovnicí. V půlce kopce ale zpomaluji, přece jen, čeká mě 24 hodin nemusím se zničit hned v prvním kole.
Pěkně chůzí nahoru po důvěrně známé trase, jen místo sněhu je tu teď suchý prach a jemné kamínky. Kamenné pole pod vrcholem je sice těžké, ale vlastně strašně zábavné. První Ještěd dobyt, teď fofrem dolů. Předbíhám jednoho soupeře za druhým. Dochází mi, že zbíhám moc rychle. Kamínky v botě mě dřou a mě začínají už teď pálit paty. To není dobré znamení. V poslední seběhu z Plání do Liberce to ale i přesto pořádně napálím. Ještě jedno stoupání a první kolo finišuji za hodinu a 27 minut. Jenže cítím, že paty nejsou OK. Trošku protáhnu pauzu až mě musí Kyslík vyhánět zpět na trať. Druhé kolo cítím paty o poznání více a jsem rád za čas 1:40. V cíli si nechávám zalepit paty a vyrážím znovu. No zalepení trošku pomohlo, ale ke konci kola už jsem začínal trpět. V prostoru depa už je párty v plném proudu, ale já co nejdříve vyrážím na trať. Zpomaluji, jednak se projevuje únava a pak ta příšerná bolest chodidel.
Dávám si voraz. Chvíli poležím, jenže spát při závodě, to není pro mě. Zapojuji se do párty a skoro dvě hodiny propařím. Je čas vyrazit. Poslední kolo dne. Dokončuji ho těsně před půlnocí. Závěr si vzájemně pomáháme s Adélou. Pamatuji si ji z kontroly výbavy, její růžové vlasy se nedají přehlédnout. Další depo a další zábava, s náčelníkem vymýšlíme blbosti, aby se tu nikdo nenudil.
Další kolo mě opravdu bolí, naštěstí jde také Adéla, které není nejlíp, a tak si kecáním o tom, jak bojovat s bolestí, strachy a únavou dost pomáháme. V cíli nastává těžké rozhodování, jít dál nebo ne? Bolesti v sestupech (o sebězích nemůže být řeč) jsou nesnesitelné tak, že mnou projíždí bolest od paty a vystřeluje až k uším, úplně cítím, jak mě při každém kroku bolest nadzvedne čepici dva metry vysoko. Utínám rozhodování a jdu zase. Tentokrát už bolestí ztrácím rovnováhu a do cíle se doslova dobelhám. Zbývají čtyři hodiny, asi bych dokázal dát i s těmi bolestmi ještě jedno kolo, ale ne. Končím. Sedm kol musí stačit. Příště si vezmu návleky a včas zalepím paty. Zbylé čtyři hodiny už se jen bavím s ostatními závodníky a dobrovolníky, kteří tady opět odvádějí neskutečnou práci. 24 hodin vytrvalého supportu je prostě obdivuhodné.
Je to za mnou, ani jsem se moc nenadřel. Přesto mám problém s chůzí, je mi jasné, že si Sonička zase pěkně užije propichování puchýřů, které na mých chodidlech s hroší kůží tak „miluje.“ No a já se těším na další povedenou akci pod Ještědem.
