Stubai Ultratrail 2022 – jak jsme pokořili ledovec

Na známém rakouském ledovci si nepřicházejí na své jen milovníci zimních sportů, ale každoročně se tu v létě koná také originální závod pro všechny nadšené trailové běžce – Stubai Ultratrail. Vybírat si tu můžete z různých vzdáleností, většina však končí ve výšce okolo 3000 metrů. Rozhodli jsme se Stubai Glacier zdolat po svých také. Jaké to bylo?

Michal: Stubai Ultratrail K68

Stojím v Neustiftu na zastávce a čekám na autobus na start. S mnou asi dvě stě dalších běžců. Všichni už jsou také nervózní před startem 68 kilometrů dlouhé štreky s převýšením 5000 metrů. Potkávám tady dalších několik Čechů a tvoříme skupinku. Čas nám tak lépe utíká, ani se nenadějeme a jsme na startu v Innsbrucku. Všechno jde strašně rychle, že si ani nestíhám zajít na záchod a už je to tu: Start!

Foto: Michael Gstrein
Foto: Andi Frank, Stubai UltraTrail 2022

Nejprve rovinka centrem města. Pěkně v tempu. Místní i turisté nám, byť je hodina po půlnoci, intenzivně fandí. Začínáme stoupat. Zatím stále ve městě, myslel jsem, že teď už přejdu do chůze, ale běží se mi skvěle. Držím se strategie co nejvíce toho uběhnout v noci.

Vbíháme do lesa. Na chvíli zastavuji, abych si konečně odskočil. Bohužel se přeze mě převalí velká část startovního pole a protože začíná singletrail. Nemám kde předbíhat a běžím, spíše jdu hodně pomalu. Kdykoliv to jen trochu jde, předbíhám a zrychluji. U dráhy rakouského autoklubu se naštěstí cesta rozšiřuje a já konečně zrychluji. Pomalu jdu přes jednoho soupeře za druhým a dobíhám dva Čechy – otce se synem. Chvíli si povídáme. Na občerstovačce je ale nechávám za sebou.

Foto: Andi Frank, Stubai UltraTrail 2022

Další dlouhé kilometry v noci solidním tempem mě přivádí pod první pořádný kopec. Tady už to není tak rychlé, ale pořád stoupám mnohem rychleji, než byl plán. Je vidět, že i když byl kemp v Cortině teprve před týdnem a já si pořádně neodpočinul, přesto přinesl své výsledky.

Po čtyřech hodinách vychází slunce a já konečně vidím tu nádheru. Všichni zastavujeme a fotíme východ. Je to něco naprosto neskutečného. Tak pro tohle to stojí za to dělat – vstát a utíkat do kopce, abych na traverzu pod vrcholem Burgstallu viděl ranní paprsky slunce nad mraky zataženým údolím.

Chtěl bych traverz běžet, ale oči mi přeskakují z místa na místo a já prostě musím jít pomalu. Tady si to prostě vychutnávám. Na občerstvovačku se tak dostávám zároveň s českou dvojičkou. Vyklepu boty, dám dva kelímky coly a rychle dolů. Technické klesání si užívám. Na prvních třech stech metrech předháním asi dvacet běžců a pak už mám úplně volno. Letím dolů, co mi technická trať dovolí. Se mnou další dva běžci. Střídáme se. Pokaždé vede chvíli někdo jiný, ale když někoho dobíháme, nestačí se divit, jak ten seběh letíme.

Foto: Andi Frank, Stubai UltraTrail 2022

Třináct set výškových dáváme za třičtvrtě hodiny. Dole si plácáme a vyměňujeme i komplimenty, vzájemně jsme si hodně pomohli. Posílám virtuální pozdrav Soničce, která by měla vstávat kousek ode mně a pouštím se do běhatelné části v Neustiftu. Mírné kopečky nahoru dolů běžím a opět se nestačím divit, jak to skvěle mi to utíká. Bum! Najednou je přede mnou zeď. Nejprudší část. Naštěstí v lese, takže sice jdu pomalu a kdekdo mě předchází, ale stále rychleji, než jsem si naplánoval. Je mi jasné, že musím zase shodit pár kilo.

Podle mapy měl tady přijít zase celkem běhatelný úsek. Pletu se. Je to hodně prudce nahoru dolů až k občerstvovačce. Těsně před ní přichází i nejtechničtější seběh, ale tady zase pár běžců stáhnu. Nezdržuji se a jdu dále. Kousek nahoru a pak seběh, až ke spojení s dvaceti kilometrovou trasou Stubai 20K. V seběhu mi běžci z dvacítky nestačí, i když právě začali. Na rovině jdu zároveň s nimi. Užívám si nádhery pohádkových lesů s mechem. Nevěřím vlastním očím, ale tady se pasou krávy uprostřed hustého lesa.

Přichází krásný vodopád, kde nám obrovsky fandí turisti a pak už jen kousek a je to tady, přichází peklo. Jsem pod lanovkou. Po rychlé zdravotní kontrole, která se odbyl tím, že jsme schopen zodpovědět jednoduché dotazy jsem puštěn na finální výstup na Stubai.

Říkám si – začíná Highway to Hell! Polední slunce, na odkrytém kopci. Zkouším jít co nejrychleji. Bohužel se ukazuje, že jsem se nešetřil a nohy mají dost, ne že bych neměl sílu, ale křeče jsou nesnesitelné. Pokud jen trochu přidám na síle, musím zastavit. Nastavuji tedy maximální možné stabilní tempo a jdu. Navíc musím pouštět běžce na devíti kilometrové trase,  kteří právě vystartovali. Jdu, pečlivě šetřím vodou. Zdá se, že to funguje. V půlce kopce dorážím na Dresden hűtte. Poslední občerstovačka. Dostat do sebe kus melounu a vzhůru. Posledních šest set výškových merů. Tady už nejde o vzdálenost, ale jen o to, jak vysoko se dostaneme. Pomalu přestávám litovat, že nejdeme až na vrcholek. To ještě nevíme, co se děje na Marmoladě, ledovce jsou letos kvůli teplu ve velmi špatném stavu a pohyb po nich může být na mnoha místech extrémně nebezpečný.

Už vidím cíl, zrychluji. Tak přece jen sto metrů po ledovci běžíme. Poslední stoupání a je tady cíl! Nádhera, nemám slov. Nejsem schopen skoro mluvit a tak se stavím do řady na trhanec Kaisersmarrn, sedám si na lavičku a mlčky čekám, až dorazí Sonička. Občas pozdravím nějakého kamaráda. Ptám se jich jako praštěný pořád na ty samé věci, není se co divit. Bylo to těžké, hlavně závěr v poledním vedru jsem šel místo plánovaných dvou a čtvrt hodiny hodiny tři a tři čtvrtě. Nevadí, jsem v cíli a to je hlavní. Konečně dobíhá Sonička. Sbírám poslední síly a do cíle vbíhám s ní.

Soňa: Stubai K32

Jakou vzdálenost si vybrat? „Nejdelší trasa má 68 kilometrů, to už jsem běžela víc, takže bych to mohla zvládnout!“ zvolala jsem nadšeně, to když jsme se s Michalem podívali na propozice k závodu. Jenže pak mi řekl i převýšení – pět tisíc metrů. Tururumdum. Tak to asi ne, jdu se kouknout na kratší trasu. Vybrala jsem si tedy trasu Stubai 32K – 32 kilometrů, kde bylo převýšení 3500 metrů. Hmm, tak to bude pěkná makačka i tak.

Stubai znám dobře z lyžování. Byla jsem tu už třikrát a vždycky jsem byla nadšená. Dá se tu jezdit až téměř na vrcholu a to je velká nádhera – vrcholky okolním hor jsou jako na dlani a ty výhledy na majestátní velikány! Věděla jsem, že na takový závod bude určitě dlouho vzpomínat. Hory a výzvy, to je prostě moje!

Na náročné závody jezdíme moc rádi dva dny předem, abychom si po dlouhé cestě odpočinuli a aklimatizovali se. Ve čtvrtek večer jsme stihli ještě vyzvednout startovní balíčky s čísly a zafandit trase Vertical, která startuje v Neustiftu. Propršený pátek jsme si užili v hotelovém wellness a nabírali síly.

A je to tu. Den D – sobota. Míša už je od jedné v noci na trase z Innsbrucku. Před závodem jsem nervózní jako vždycky, ale zároveň vím, že jsem připravena – trailový kemp v Cortině mi totiž skvěle nastavil hlavu, síly i díky němu jsem natrénovala i těžké technické úseky. Snad mě tedy nic nepřekvapí.

Startuji ráno od kostela v Neustiftu. Přestože to sem mám od hotelu pouhé čtyři minuty, musím tu být o třičtvrtě hodiny dříve, jelikož tu každému, než ho vpustí do startovního koridoru, kontrolují povinnou výbavu. Dlouhé kalhoty, nepromokavá bunda, fólie, lékárnička, kelímek, jeden litr pití, čepice, rukavice…Táhnu toho s sebou dost  (ale vím, že je to důležité a že to může i zachránit život), k tomu hůlky a také energetické tyčinky – bez nich tyto náročné běhy nedám. Poprvé tady vidím, že věci v plastu ( třeba právě ty tyčinky) popíšou startovním číslem. Je to kvůli ekologii, abyste tu neodhazovali odpadky. Pokud vyhodíte, ví se, kdo to byl 🙂

Foto: Michael Gstrein

Startujeme a hraje nám písnička od AC/DC – Highway to Hell. Hmm, proč asi? Probíháme centrem městečka a dostáváme se do lesa, kde trasa začíná stoupat. Z pásu vytahuji hůlky, avšak zanedlouho se úzká pěšinka v lese narovnává a je krásně běhatelná. Mám hůlky složit a mít volné ruce? Běží se skvěle a spíš mi vadí. Takže jdou zase do pásu. Příroda je nádherná – úzká cestička v lese je lemovaná svěže zeleným mechem a kapradím, vypadá to jako v pohádce. Pak sbíháme a běžíme po silnici, než se trasa prudce zlomí do lesa. Pak už jsou hůlky ale potřeba. Stoupáme prudce, malá pěšinka se klikatí tam a zpět. Jelikož den předem hodně pršelo, hlína je mokrá, stejně tak jako mokré kořeny kloužou. Musím dávat pozor. Následuje seběh pastvinou k první občerstvovačce.

Dál od ní stoupáme nahoru. Trasa je čím dál náročnější. Dává mi zabrat, všude je bahno, zapadám do něho a myslím na Lemkowynu – závod v Polsku, který je jím proslulý. Moje boty chytají nejen patinu, ale také se mi voda dostává až do nich. Je ale horko, a tak pak rychle i s merino ponožkami zase uschnou. Pak mě trošku potrápí pěkně technický seběh, ale ani se nenadám a už jsem na druhém check pointu.

Od něho se běží krásně. Až moc řekla bych, okolo vodopádů a pod stanici lanovky pod ledovcem. Tady je nejenom občerstvení, ale také medical check – zdravotníci kontrolují, to aby nahoru nešel někdo ve špatném stavu. Mám za sebou 23 kilometrů. Jenže nemám vyhráno – čeká mě to nejtěžší. Sedm kilometrů nahoru se stoupáním přes 1200 metrů. Je dobře, že příliš nepřemýšlím, co mě dál čeká. Trasa vede už jen prudce nahoru, není ničím krytá, takže je na prudkém slunci a je plná kamení. Musím dávat pozor na každý krok. Šlapu jako stroj. Cik, cak, cestička se klikatí. Můj mozek zaměstnává sledování kam šlapu, pravidelné dýchání a nastavení tempa, které se nemění. Přes velké kameny mi pomáhají vyhoupnout se nahoru hůlky.

Hlavu zaměstnává také překrásné okolí – vrcholky jsou čím dál tím blíže, k tomu nádherný horský potok, krajina jako dlani. V tom mi pípne sms od Michala, který už je v cíli: „Pojď, pojď!“ Tak to mě teda vytáčí. Vím, že mě chce asi povzbudit, ale co si myslí, že asi tak dělám? Snad se tu flákám nebo co? Durdím se v duchu. To ale způsobuje to, že ten kopec na ledovec je fakt prudký a člověk už to chce mít za sebou.

I když mám s sebou v batohu raději i nesmeky, tak vím, že dnes to po sněhu moc nebude, trasa byla kvůli roztátému sněhu a kamení zkrácená. Stejně mi ale i ten konec ke stanici lanovky dává zabrat a v hlavě mi pořád hraje dokola písnička ze startu – Highway to Hell. Teď už naprosto přesně vím, proč ji vybrali. Za mnou jde jeden Polák a vypadá, jako byl v „posledním tažení“. Ptám se ho lámanou polštinou, jestli nechce energetickou tyčinku. Kýve a vidím, že mu fakt přichází opravdu vhod.

Zatínám zuby a makám, co to jde. Už  to musím dát, už to musím vydržet. Najednou vidím, že se cíl blíží a zeshora mi mává malá postava. Míša na mě křičí a povzbuzuje mě. Poslední metry bolí, nechci teď zpomalit – přichází i malá část po mokrém sněhu, který pod každým krokem pěkně klouže. Míša přibíhá za mnou a do cíle běžíme ruku v ruce.

Ach! Dala jsem to. Najednou se emoce hrnou na povrch. Objímáme se a mě se po tvářích kutálí slzy jako hrachy. Na krk dostávám zaslouženou medaili a jen si užívám ty dokonalé chvilky po závodě. Slunce září, štíty hor spolu se zbytky sněhu na ledovci se lesknou a vše je tak krásné. Ten pocit po výkonu je nepopsatelný a návykový. Proto to dělám, navíc to umocňují panoramata jako z reklamy.

Odměna je sladká – trhanec Kaisersmarnn ale raději po sladkých tyčinkách vyměním za pořádný řízek s rakouským bramborovým salátem.

Když pak jedeme lanovkou dolů, jen kroutíme hlavou, co všechno jsme to zdolali. Jestli chcete zažít to nejkrásnější ze Stubaiských Alp a překonat ledovec, doporučujeme tento závod nenechat si ujít. Nás tady okolí nadchlo tak, že jsme tu pak ještě týden zůstali a já viděla i kus Michalovy dlouhé trasy. Jestli některé místo na světě bude patřit k mým favoritům, tak je to právě tady a určitě chci tento závod běžet zase.

Chcete o závodě vědět více? Zde najdete více informací: https://www.stubai.at/ultratrail/

Za krásný závod a všechny zážitky děkujeme www.stubai.at

2 komentáře

  1. Milá Soňo a Michale, jste úžasní! Začala jsem běhat teprve tento rok a díky vám a vašim skvělým článkům se ze mě stává běžecký nadšenec. Optimismus a radost z běhání z vás jen sálá a jsem moc ráda, že vaše zážitky takto předáváte čtenářům. Jste sympatická dvojka a dobře se dívá nejen na vás, ale také na fotografie nádherných přírodních scenérií. Jen tak dál, přeji vám, ať se daří!
    PS: Soni, u toho řízku jsem se zasmála a řekla jsem si, že jste fakt borka 🙂

    1. Milá Zuzi, díky moc za milá slova, to nás neskutečně těší, když někdo tak nadšeně začne běhat a baví ho to! Přejeme vám hodně hezký chvil u běhu a doufáme, že se někdy potkáme, třeba na výbězích nebo na závodech. A přiznám se, že s tím řízkem mi bylo pomoženo, protože předtím jsem ještě měla kýbl tomatové polévky 🙂 oba zdravíme!

Leave a Reply