Vyjíždět na jeden a tentýž závod stále dokola? Proč? Tu otázku mi pokládalo v posledních týdnech několik lidí a má odpověď? Ten závod prostě musíte zažít! Kdo si ho dá jednou, tak je jako magnet přitahován k dalším a dalším pokusům ať již ve snaze zlepšit svůj čas nebo zkusit delší vzdálenost, stejně jako já:
Loni jsem do Polska, nedaleko ukrajinsko-slovenských hranic u Dukly, jel pro svoji první stopadesátku. Jenže i když jsem měl skvěle natrénováno, mé tělo řeklo dost a pak jsem dalšího půl roku léčil všemožné bolístky. Naštěstí mě na fyzio klinice namao.cz dali dohromady, pomohli mi vytvořit sadu návyků, které mě pomáhají lépe zvládat dlouhodobou zátěž a pomáhají k rychlejší regeneraci.
Letos byl plán zcela jiný. Kromě jednoho ultra byla má příprava zaměřená maratonsky. Prim hrála silnice a budování schopnosti běžet tři hodiny na hraně. Když jsem doběhl můj vysněný londýnský maraton, měla být Łemkowyna mým uzavřením sezóny a chtěl jsem ji běžet na 80-90 % abych se nezranil, ale dosáhl na čas pod 24 hodin.
Plány jsou od toho, aby se měnily. Na konec prosince jsem se přihlásil ještě na maraton v Pise, kdy mám šanci atakovat kvalifikaci na Boston a v age group také na Chicago. Vyložil jsem to Michalovi Štefaničovi z Cardiolabu, a ten se jen chytl za hlavu. Zamyslel se a prohlásil: „Já tě chápu. Tak to prostě musíš jít hodně pomalu, neublížit si a věřit, že zregeneruješ, abys pak zase naskočil do tréninku rychlosti.“
Stojím na startu, ředitel závodu Krzysztof ohlašuje, že máme štěstí, že je za celou historii závodu nejsušší rok, a tak bude trasa naprosto pohodová a vyzývá k zdolání rekordů. To není můj případ. Mám připnutý wattmetr Stryd. Musím sledovat svůj výkon a nejít přes 70 % musím se prostě od začátku flákat.
Start! Vybíhám, pomalu sleduji, jak mi všichni unikají. Hlídám se, trošku se děsím, co se stane až dorazíme k lesu, kde se trasa zužuje. Je to tady, musím čekat. To se mi ještě nestalo, většinou si to pohlídám a dorážím s čelem závodu a na kopec můžu hned.
Stoupám a pomalu předcházím jednoho soupeře za druhým. První seběh a beru je po skupinkách. Další stoupání a najednou se začínám trošku motat. Chce se mi spát. Zpomaluji, zrychluji, střídám tempa i styl. No žádný zázrak. Snad se někam dostanu. Mám z toho lehkou depresi, takhle pomalu to bude utrpení a k tomu ta strašná únava. Po příjezdu do Krosna jsem neměl ani čas se prospat. Přijeli jsme v pátek odpoledne. Po trase dlouhé skoro 800 km hned přesun na start. Teď se to sečetlo. Chci si tady ustlat a spát.
Běžím za skupinou běžců, která vbíhá do tunelu, na jeho oblouku je namalovaná Svatá rodina nazlátlou barvou, zdá se mi ta freska lehce zašlá, ale zcela jasně rozlišuji Josefa, Marii i malého Ježíška, a dokonce i jehňátko. „Jé, Josef má v ruce hůl.“ „Jé, to je zajímavé, tohle obrazu ani tunelu jsem si minule nevšiml. Škoda že je noc a nevyfotím si to. Třeba až budu blíž tak si posvítím čelovkou a půjde to.“ Popoběhnu, zamrkám a najednou je tunel v čudu. „Sakra, kamarád Titus vidí lvy, já vidím Svatou rodinu, co to má znamenat?“
První občerstvovačka. Překvapivě o kus posunutá, aby mezi první a druhou nebylo tolik kilometrů. Doplňuji jonťák, dávám si trošku jídla a pokračuji. Přemýšlím, jak daleko se s touhle únavou dá dostat. Naštěstí občas v sebězích zrychlím natolik, že na pár desítek minut únavu vytřepávám.
Rozednívá se. Lepší se mi nálada, ale spát se mi chce pořád. OK tak jinak. Nespěchám čas mě netlačí. Nacházím si pěkný pařez, sedám na něj a pět minut klimbám. Zvednu se a vybíhám. Přede mně jde nějaké děvče a ptá se: „Jsi OK? Nějak se motáš?“ „Neboj jen usínám, snad to za chvíli přejde…“
Naštěstí dobíhám k občerstvovačce. Dávám si dva šálky kávy. V tu ránu jsem jako znovuzrozený. Opět doplňuji chybějící tekutiny a sním, co vidím. Teď přichází běhatelná fáze, kopu do sebe jeden carbosnack a hurá na trať.
Teď to vypadá úplně jinak, bavím se s jiným běžcem, ten jde 100 kiláků, ale máme zrovna srovnané tempo tak se vzájemně táhneme. Postupně předbíháme celé skupinky jiných běžců. Musím si hlídat tempo, ale zdá se, že to je OK. Až v seběhu před další občerstvovačkou už mi nestíhá. Kupodivu mě předběhne děvče, na záčátku úseku vypadalo, že toho má dost. „Máš skvělé tempo. V sebězích ti to fakt jde!“ Chválím ji. „No jdu jen 100, kdybych šla jako ty 150, budu pomalejší!“ Má pravdu, ale nechám se jí odtáhnout až na občerstvovačku. Už vím, že musím začít dvěma šálky hávy, doplnit vše potřebné zkontrolovat, jestli něco nebolí – ne nebolí! Takže hurá!
Za chvíli budu v půlce. Počítám čas, vypadá to dobře, mohl bych být v cíli někde kolem třetí ráno. Začínám si to malovat. Zapomínám, že to je to nejhorší, co můžu udělat. Tenhle úsek mi uběhne jako nic. Chůze běh, chůze běh a je tady další občerstvení – Chyrowa. Tady Sonička loni startovala svoji sedmdesátku. Je tu i polévka a teplé prostory na odpočinek a možnost mít dropbag – ten jsme si sem ale nedával.
Kafe, polévka, sníst co jde, včetně skvělého kyselého želé a sušenek.
Pokračuji, čas je skvělý. Vím, že mám na následujících 20 km něco kolem 5ti hodin. Je tam výstup na Targowou (tady jsem loni skončil), nejtěžší kopec závodu, a hlavně následující prudký seběh z ní.
Jde to jako po másle až pod kopec. Stmívá se. Pár minut po setmění začíná počasí dělat psí kusy. Prší, snáší se mlha hustá tak že by se dala nejen krájet, ale rovnou prodávat jako tvaroh. Mám štěstí čelovka má dvě teploty světla, a tak přepínám na tu teplejší, příjemnější pro oči v mlze. I přes to, že vidím naprosté velmi čisté bílé nic, stoupám pravidelným strojovým tempem. Na Targowou dorážím o deset minut rychleji než v předchozích letech, a to je kopec tak kluzký, že bych raději šel v mačkách. Teď je tady seběh. Prudký kopec s několika centimetry bláta. Když někoho doběhu, koukám, jak klouže, moje boty ale drží dokonale, zvolil jsem nejlépe jak šlo, Montrail Trinity. Bota mě drží. Jsem rád, že tuhle část závodu znám stejně jako tyhle své boty. Do toho navigace v hodinkách včas varuje před zatáčkou nebo prudkým zatočením.
Jsem na cestě, teď si trošku odpočinu. Uff, to byl zážitek, běžím až do nejbližší vesnice, kde si kupuji nealko pivo a chipsy na oslavu přeběhu Targowe. Pak už jen 2 km a mám za sebou 100 km trasu – před sebou závěrečných 50 ve tmě mlze a dešti – tohle běžela přes den Sonička.
Vyrážím vstříc poslední fázi, za sucha by to byla už jen procházka. Pár hodin a bylo by to za mnou. Teď vím, že to taková hračka nebude. Zpočátku je to pohoda, silnice vcelku umírněné kopce a sem tam nějaké bláto. Další úsek ale přiostřuje. Najednou je bláto úplně všude. 10-20 cm souvislé vrstvy mazlavého flyše. To nejhorší možné bahno. Hluboké tak, že na jeho dno nedošlápnete, tak že pohyb v něm je spíše bruslení, když ale máte smůlu, uvězní botu a vy pokračujete naboso. První seběh v něms čelovkou na minimum, protože se mi nechce sundávat batoh a měnit baterku, je to peklo na ledě, pardon peklo na blátě.
Ještě před koncem seběhu tedy zastavuji, jak jen to povrch umožňuje a měním baterii. Najednou je to mnohem lepší, vidím sice úplně stejné houby, ale vidím to bíle nic mnohem lépe.
Z ničeho nic se přede mnou objevuje pastevec, typický karpatský pastevec s kloboukem a valaškou. Jsem v šoku, co tady dělá. Podívám se znovu, a ne je to jen dobrovolník s telefonem a zaznamenává si moje číslo a kontroluje, jestli jsem OK. Chvíli se zahřeji u jeho vatry a jde se.
Další občerstvovačka je opět velká – Pulawy Gorne. Na té si dávám polévku, kafe a v tom zjistím, že tu mají karimatky. Super, potřebuji pár minut klidu. Zase se motám. Prosím, ať mě za 15 min vzbudí. Zapomenou na mě a budí mě až po půl hodině. No nic. Dávám si ještě pečené brambory a opět mizím.
Bahno je ve stoupáních i v klesáních, jiní běžci ho občas jedou po zadku. Já se držím a hledám místa, kde mi drží boty. Je to v tom slejváku ale stále těžší a těžší. Další dlouhý seběh. Zrychluji, zkouším to jinak. Překvapivě to funguje a za chvíli jsem na poslední občerstvovačce. Koukám na hodiny. Za chvílí svítá. Tak tady se zdržovat nebudu ,už jen 14 km a mám to. Vyrážím. Hned za občerstvovačkou vidím marionety v životní velikosti upíří rodinky. Jéje někdo si tady u chaty nachystal pěkný vtípek. Tak to mě baví. Zamrkám a z rodinky upírů jsou dva květináče vzrostlých květin. Ach jo, už je to tady zase. Tak rychle, ať jsem v cíli dříve, než usnu.
Začíná svítat, motám se po cestě jak Ledecká při paralelním slalomu. Musím jít, musím jít. Já už nechci. Končím. Tak sakra levá, pravá, levá pravá. Předchází mě asi 10 lidí. Nic kašlu na to, Tady je hezký pařez. Sedám si a klimbám, občas někdo projde a ptá se, jestli jsem OK. Zabručím „Tak, wszystko w porządku.“ Pět minut je za mnou a já se zvedám. „Hmm? Hmm! To by šlo!“
Posledních 8 kilometrů. Zrychluji. Rychlou chůzí předcházím pár závodníků. Pak přecházím do běhu. Beru to po skupinkách, tam tři, tam dva, tam pět. Koukají po mě jako na blázna. Po skoro 150 km běžím. Zrychluji i když je tady těžký blátivý terén nahoru dolů. Držím tempo kolem 8min/km. Poslední 3 km špatně došlapuji a padám. Ani se nezdržím, zvednu se a jde se dále. Začíná mi zvonit budík. Co se dá dělat, aspoň mám hudební doprovod. Další kilometr, další běžci za mnou a začíná poslední seběh. Ufff jsem ve flow, bláto ani těžký terén mě nezajímají, prostě si jdu svoje. Začíná asfalt. Kolem trati fandí dobrovolníci i běžci, kteří dokončili přede mnou. Ptají se: „Ty jako fakt běžíš?“ No neodpovídám, jen poděkuji. Je přece očividné že běžím. Ten asfalt mě štve. Poslední dlouhá rovinka – necelé 2 kilometry podél řeky do cíle. Poslední fandění, zvonění zvonců a já vbíhám do cílové brány. Je to za mnou. Dostávám medaili, finišerskou mikinu a rozdávám úsměvy na všechny strany! Jsem šťastný! Je to za mnou!
Nevzdal jsem to, i když byly chvíle, kdy jsem myslel, že takhle pomalu to prostě nejde dát, že musím usnout a skončit v půlce. Jenže zprávy, které mi chodily na mobil od kamarádů to, co mi říkali před startem to mě hnalo vpřed. Také Sonička, které stále hlídala, jak na tom jsem a věřila mi, i když jak pak říkala, stálo jí to pěkné nervy, protože se o mě v noci a v tom slejváku dost bála. Nešlo to ale vzdát.
Největší štěstí bylo, že jsem dokončil, ale to druhé bylo, že jsme si nic neudělal. Nohy mi sice během cesty na hotel ztuhly, ale kromě několika málo puchýřů z vlhka jsem dokončil bez zranění a už druhý den po závodě jsem se mohl prohánět na našem pravidelném výběhu a zkusit i pár rychlejších úseků. Jsem šťastný. Ta euforie je stále se mnou a nevyprchává. Když něco moc chceš a věříš tomu, tak to dokážeš. Děkuji milá Łemkowyno, bavíš mě stále více a více.
Velké díky patří:
Columbii Montrail za výbavu, skvělé oblečení a nejlépe držící boty, ale také že díky této značce můžeme tento závod běhat
Namao.cz že mě dali dokupy a já mohl vůbec pomýšlet na tuhle taškařici
Garmin za možnost testovat neskutečné hodinky Enduro 2 které zvládly 32 hodin s GPS a mapami (a že ty jsou solidní žrout baterky) a neukously si z baterky ani polovinu kapacit.
Nutrend za výživu na celý závod
Kronium.cz za prvotřídní odolné čelovky s dlouhou výdrží a super lehkou blikačku
Ergocurwe za nejpohodlnější lehké hole
R2.cz za fotochromatické brýle, které mě v mlze spolehlivě chránily oči před větvičkami
Shokz.cz za sluchátka které mi celou dobu hlásila vzdálenost tep a aktuální watty
Cardiolab.cz bez Hanky a Michala bych se nedokázal v posledních letech zlepšovat a bez jejich inspirace bych občas ani neměl hlavu na to doběhnout do cíle
Toyota která nás vozí na většinu našich závodů
Krzysztofovi Gajdzińskiemu a jeho týmu za skvělou organizaci tak krásného závodu a jeho ochotu nás na něj zase pozvat
Soničce a všem fanouškům, že jste mi věřili a doslova mě tlačili do cíle
