Náš konec roku měl být ve znamení našeho posledního závodu v italské Pise. Jenže když přijde z Polska od značky New Balance nabídka zaběhnout si maraton ve Valencii, tak tomu rozhodně nelze říct ne.
Dát si během dvou měsíců dva maratony a jedno ultra, to je pěkná nálož. Takže bylo jasné, že Valencie nebude o velkém výkonu, ale hlavně o prožitku. Je to jedna z nejrychlejších maratonských tratí – hned po Berlíně. Nádherná placka, dlouhé táhlé rovinky a počasí, které je ideální – ani horko, ani zima.
Michal
Říká se, že maraton nic neodpouští. Sám jsem to zažil několikrát. Myslet si, že ho prostě jen tak dáte a on vám dá co proto. Běžet maraton je něco zcela jiného, než běžet ultra. Není tady čas na odpočinek, na chůzi. Prostě běžíte a běžíte a makáte. Jeden rychlý maraton jsem letos už dal v Londýně. Druhý měl být v Pise. Jenže pak přišla nabídka zkusit si Valencii – jeden z největších maratonů hned po Majorech, zkrátka nešlo odmítnout.
Bohužel jsem se nemohl dostatečně připravit do závodní formy, a tak jsem se rozhodl, že si závod zkrátka užiju.
Start maratonu je s východem slunce, startujeme se Soničkou společně ruku v ruce. Za startem se oddělujeme a já nasazuji strojové tempo 5:00. Jde to skvěle. Pohodička a užívám si běh pod pomerančovou alejí, palmami, prostě nádhera.
Povede se mi si strhnout z pasu startovní číslo a tak na chvíli zastavuji, pak ještě asi 3x na záchod. Prostředí si užívám tak, že si zapomínám vzít salts caps. Stále držím tempo 5:00.
24. kilometr. Začínám cítit, že mi tuhnou svaly, dochází mi, že nebrat salt capsy byla chyba a obávám se, že co nevidět přijdou křeče. Zpomaluji, dobírám si pár tablet a věřím, že to bude dobré.
Další kilometry ubíhají. Je pozdě, ztuhlé svaly už nerozhýbu. Prostě doběhnu tempem kolem 5:30. Nic se neděje. O to více mám šanci koukat po krásách starého města.
Běžíme davy fanoušků, plácám si s dětmi, tančím na místech, kde hraje hudba. Další kilometry ubývají, zase mě chytají křeče, nechávám si nastříkat uvolňující spray. Tak uvidíme, snad to pomůže. Teď už sleduji kilometrovníky a odpočítávám. Jen dva kilometry a je to tady. Těším se na modrý koberec do cíle, už ho vidím před sebou, ještě kousek a už to bude. Kilometr teď běžím špalírem freneticky fandících diváků. Přede mnou se tyčí Cuidad de las Artes y las Ciencias – ta úžasná ukázka velké architektury. Je to tady, seběh po koberci barvy moře a je tu cíl. Mám za sebou maraton na pohodu. Ne, že by to nebolelo, maraton bolí vždy, i když těch 42km jen tak jdete, budou vás nohy bolet, ale já se cítím jako po dobrém mejdanu a jsem naprosto šťastný. Na krk dostávám medaili se 42, znamená ne jen 42km ale také 42 ročník valencijského maratonu. Byla to paráda.
Soňa
Už od mnohých jsem slyšela, že tento závod je nádherný a bylo mi to jasné hned od prvního okamžiku, kdy jsme si do komplexu Muzea umění a věd přijeli pro startovní čísla. Nádherná architektura a prostor, který byl na závod jako dělaný. Velký, přehledný. I když jsme do expa dorazili až v sobotu odpoledne, žádné velké fronty se tu nekonaly. Nejprve si vyzvednou startovní číslo, pak si zajít pro startovní balíček a (ten byl opravdu naditý) a také pro fakt pěkné tričko k závodu. Nesměli jsme zapomenout také se podívat na stánky partnerů, kde jsem neodolala a pořídila si duhovou kšiltovku na závod.
Valencie má velkou výhodu, že start závodu i cíl jsou na téměř stejném místě, v jednom areálu. Nemusí se tedy převážet nikde věci a skvělé bylo i to, že jsme měli hotel asi kilometr od startu i cíle a od expa, což se v klidu dalo dojít.
Ráno si necháváme časovou rezervu. Musíme do úschovny dát moje věci, protože na rozdíl od Michala jsem zimomřivá a potřebuji na sebe po doběhu hodit něco teplého. Všude je spousta lidí a malinko je to je tady chaos, protože davy se valí a je potřeba se tu zorientovat – holt divoké Španělsko. Krásný park se mění v všudy přítomné záchodky, protože toiky tu prostě nejsou. Jsou až dále, směrem ke startu, a jak jinak , jsou u nich fronty, ale odsýpá to. Naviguje nás barva našeho startu. Oba máme stejný, protože jsme chtěli být spolu. Ale i tak, i když nejsem tak rychlá, tak mě dav ani po výstřelu netlačí a mám okolo sebe spousty prostoru.
Ulice jsou široké a fanoušci fandí, ale není to takové, jako v Londýně. Tady nepřijdete o sluch ani o svůj klid. Z počátečních 13 stupňů se teplota postupně zvyšuje a sem tam zasvítí i slunce. Probíháme okolo přístavu, univerzit, městem. Je to nádhera. Všude palmy, pomerančovníky obsypané plody, krásná architektura. Stále je na co koukat, jsem ve svém živlu a užívám si to. Na hodinky koukám jen proto, abych si včas vzala tyčinku a nedošel mi cukr, dneska žádné tempo neřeším.
Poučená Londýnem mám u sebe dostatek „jídla“. Občerstvovačky tu jsou každých pět kilometrů, voda se střídá i s ionťákem, na 16. kilometru jsou gely, ale nechybí ani banány, sušené ovoce. Nádhera. Moje tempo je příjemné, ale po půlce cítím, že mi trénink, který jsem teď měsíc a půl pořádně neměla, chybí. Ale tělo to dává. Dělám menší kroky a běžím úsporně. Mám na čísle své jméno a tak na mě mnozí fanoušci volají Sonia, Sonia! A fandí mi. Cesta utíká až na čtvrtý kilometr před cílem, kdy probíháme okolo nádraží, kde jsme přijeli a také okolo koridy, která je přímo v centru.
To mě nabíjí a běžíme okolo vody směrem k cíli. Tyrkysový koberec v tiffany barvě dává vědět, že do cíle je to už jen kousek. Je to krásná a ta atmosféra mě dostává. Podbíháme most plný fanoušků a já beru do ruky mobil a natáčím zen krásný okamžik, kdy vbíhám do cíle. Tak tohle stálo za to a chci sem znova, třeba si tu příště dám svůj osobák, protože tady je to pro rekordy ( a ukázal to i první muž v cíli) jako dělané.
Pokud na konci roku chcete závod, který je krásný, rovinatý a je na moc hezkém místě, tak neváhejte. Registrace se právě otevřely a brzy už žádné nebudou. Děkujeme New Balance a speciálně Fraňkovi za fakt úžasný zážitek! Pokud o tomto závodě chcete vědět víc, tak oficiální stránky jsou: www.valenciaciudaddelrunning.com
