Tradiční závod Noc tuleních pásů – je moje srdcovka. V Peci pod Sněžkou jsem před lety poprvé na těch kouzelných prkýnkách stál a hned ten večer jsem jsem si na nich dal i svůj první skialpový závod. Okamžitě mě tenhle sport chytl, a tak se tu vracím, kdykoliv to jen trochu jde. Jaké to bylo letos?
Od loňska je závod součástí Skialpujfestu – festivalu nejen pro nadšené skialpinisty, ale také pro úplné začátečníky. Proto jsem do Pece dorazil už v pátek a hned před prvními přednáškami vyrazil na kopec. Vyděsilo mě, že ač začalo sněžit, že sjezdovky byly ledové a mimo ně se moc nedalo chodit.
Jaké bylo mé nadšení, když jsem se v sobotu probudil do zasněženého rána. Ano, znamenalo to na jednu stranu zhoršenou lavinovou situaci – 2.navátý sníh. Jenže jak plánovaný dopolední výlet s Ondrou Moravcem, tak večerní závod, vedly po bezpečných trasách.
Je třičtvrtě na pět a já se s parťákem Martinem stavím na start. Pole 151 dvojic, všichni lyže na zádech připraveni vyrazit na vzhůru. Jsem jen v dlouhém triku a vestičce. Adrenalin stoupá, takže mi je doslova vedro. Čas letí jak šílený a je tu start! Vybíháme! Dlouhý svítící had zapnutých člověk se blíží pod Bramberk, první kopec. Pod sjezdovkou sundáváme lyže z batohů, rychle nazout a vzhůru. Martin to rozjíždí z ostra, já ho trošku ze strachu brzdím, nechci ať mi na konci dojdou síly. Přece jen už mám za sebou patnáct kiláků s Ondrou.
Stoupáme do nejdelšího a nejprudšího kopce. Zhruba v jeho polovině předjíždíme kamarády Adama a Páju. Jinak ale nijak zvlášť nikoho nepředjíždíme. Spíše si držíme pozici na chvostu, ze kterého jsme i vybíhali.
Konečně jsme na vrcholu. Přepnout vázání – strhnout pásy – přepnout boty a jedem. Fajn jedeme. Nejprve lesem, v otáčce mě přibrzdí pomalejší závodník a já musím pořádně rozbruslovat až k sjezdovce. Prví sjezdovka dolů po boulích. Ve tmě se těžko chytá rytmus. I když moje čelovka Fenix HM61 svítí dobře, stíny na sjezdovce trochu komplikují situaci a já stále nejsem jeden z nejlepších sjezdařů. Musím ještě hodně trénovat.
Přesto jsme dole o pěkných pár míst výše než na kopci. Přepnout boty – nasadit pásy – přepnout vázání, opět hlídat si správné pořadí operací a toho se vždy držet. Změna musí být rychlá a efektivní. Hodí se to i při túrách. Stoupáme, teď to jde o dost lépe. Začínáme se propracovávat polem startujících pomaličku vzhůru. Pěkně dvojice za dvojicí. Vyhovujeme si, chvíli táhne jeden, chvíli druhý. U vrcholu kopce je ale znát, že jsem si rozložil dobře síly, a že bych mohl začít stupňovat tempo. Další změna a sjezd, tenhle je za odměnu, parádní upravený svah a já svištím šusem na občerstvovačku. Dole rychlý čaj.
Další změna a vzhůru. Teď už ostatní doslova předbíháme. Trošku se trhnu i Martinovi, a tak mám čas pomoct jednomu děvčeti, kterému se uvolnily pásy, a ne, a ne je pořádně nasadit.
Nahoře už zase spolu, rychle poslední změna a nejdelší sjezd. Nejprve lesem bruslíme, ať nabereme rychlost, a pak po upravené sjezdovce za odměnu. Pod sjezdovkou odbočka na spojovací traverz k Javoru a tady poslední třešinka – hezky svižně stromečkem deset metrů do cíle. Je to tam! Zvládli jsme to za 1:52, na to, že je Martin krátce po nemoci a já se poslední dva dny nešetřil, jsme spokojeni, i když oba víme, jak velké rezervy jsme měli a na co se v tréninku zaměřit.
Pořadatelé opět i přes složité povětrnostní podmínky zvládli naplánovat úžasnou členitou trasu. Navíc spojení tradičního závodu se skialpovým festivalem je naprosto geniální. Tak neváhejte a zkuste tenhle uhrančivý sport také!
1 komentář