Letošní rok začal na blátě, a tak moje skialpová výbava zůstávala sice v pohotovostním režimu, projela se mnou celé Česko i Slovensko, ale sníh jsme nenašli. Naštěstí právě v týdnu před začátkem největší skimo akce v ČR sněžit začalo a já mohl bez obav vyrazit do Pece pod Sněžkou.
Dorazil jsem se zpožděním, takže mi utekla jak čtvrteční uvítací párty tak páteční dopolední workshopy. Sám jsem si alespoň užil prvních pár kilometrů na sněhu. Pak to ale začalo. Odpolední šňůra přednášek mě dokonale pohltila. Skvělá prezentace Doskyho, kam vyrazit na skialpy na Slovensku, mi otevřela zcela nové prostory a hlavně Malá Fatra, z Moravy dostupná za hodinu, vypadá jako skvělá varianta kam se vydat, až budeme zase u rodičů.
Záchranář Martin Honzík nám ukázal na praktických příkladech lavinových nehod na co si dát při pohybu v horách pozor, a jak poznat lavinové nebezpečí. I přesto, že se jednalo o velmi smutné situace, dozvěděli jsme se, jak podobným situacím předcházet nebo jak alespoň co nejvíce zmírnit následky. Podobnou přednášku by měl před prvním výstupem absolvovat každý začínající skialpinista.
Poslední přednáškou byl maraton Máry Holečka. Tohoto neskutečného horolezce, zná snad každý, kdo se alespoň prošel kolem nějaké lezecké stěny, nebo zahlídl obchod s horolezeckou výbavou. Dokázal poutavě vyprávět o svých projektech ve vysokých horách, a i přes to, že nám ukázal jen krátké video o jednom skialpovém výletě Radara Groha v Himaláji, tak stejně jsme nedokázali odrhnout oči od jeho videí a fotek, ze kterých jen čišela láska k horám a respekt k obrovské síle přírody.
To už mě přemohla únava a já opět vynechal večerní párty. Ráno mě totiž čekal hlavní program. Mohl jsem si vybrat z dvou variant lavinových kurzů – pro začátečníky nebo pokročilé. Ačkoli mě to lákalo, protože opakováním nic nezkazím, rozhodl jsem se pro výlet s Ondrou Moravcem, bývalým reprezentantem v biathlonu a nadšeným skialpinistou. My, kteří jsme se účastnili přednášky o lavinových nehodách, jsme si s sebou vzali i kompletní lavinovou výbavu, protože počasí a stav sněhu přesně odpovídal některým z nejnebezpečnějších situací.
Kamarádská atmosféra, spousta zábavy. Vše šlapalo, jak mělo. Na čerstvém prašanu se nám stoupalo jako po másle. Při hřebenovce jsme se pak zkušenější střídali v prošlapávání stopy a sjezd to byla doslova pohádka. Jet mezi prvními hladkým prašanem to zážitek, při které jsem se cítil volný jako pták.
Patnáct kilometrů, sice pohodovým tempem a s mnoha zastávkami mě dodalo pohodu. Jenže mě také trošku vysílilo. Byl jsem tak rád, že na následný závod Noc tuleních pásů jsme se s parťákem Martinem dohodli, že půjdeme na pohodu. A jak jsme dopadli? Tak o tom je jiný článek.
Jenže program byl tak úžasný, že ani toto nebyl konec. Po Noci Tuleních pásů totiž tradičně začíná ta nejlepší párty českých hor. Živá hudba kamarádi, tanec a zábava. Tady už jsme si prostě nemohl odpustit zůstat a s kamarády z Trailpointu a Dynafitu – Michaelem, Dominikou, Martinem, Ondrou a Karlem jsme utvořili rozhodně nejlépe tančící skupinu které mohla konkurovat snad jen excelentně tančící Míša, škoda, že se nerozdávaly ceny za tanec. Do postele nás vyhnala až připomínka, že ráno vyrážíme na Výrovku na poslední workshop o plánování tras. Škoda jen, že jsem si ho nakonec z určitých důvodů, které ještě přišly, nemohl plně užít. I přesto to byl jeden z nejlepších prodloužených víkendů a za rok zase v Peci, po víkendu již můžeme říct: české Mece skialpinismu.
