Rádi cestujeme po světě za závody. Tento nebyl daleko, ale zážitky z něho máme takové, že by do kapsy strčil a ty nejslavnější maratony. Hrdě jsme reprezentovali Česko jako ambasadoři a také nám tu oběma padly osobáčky. Proč se se sem zase chceme určitě vrátit?
Za všechno vlastně může londýnský maraton. Tam jsme totiž na běžecké párty u pojídání fish and chips potkali skvělou běžkyni Péťu, která stejně jako my, běžela závod pod křídly New Balance. Byl tam s ní i její manžel Jožko, který je shodou okolností ředitelem bratislavského maratonu. Slovo dalo slovo a my se stali tohoto závodu ambasadory a přijeli jsme sem strávit pár úchvatných dnů. Ovšem takových, že nám padla až brada.
Když jsme se ve čtvrtek před závodem po šíleně náročné cestě celé v dešti a vracení se kus cesty zpátky domů pro doklady dostali do Bratislavy, oddechli jsme si. Uvítal nás Jožko s Péťou a jejich dcerkou Pepe, vyzvedli jsme startovní čísla a Sonču pak čekal výběh s dámskou běžeckou skupinou SheRuns.
Pak už jsme se jen svalili do peřin v hotelu, který jsme měli hned u startu. Když jsme si v prosinci v Pise na maratonu mysleli, že 300 metrů od startu je to fakt blízko, tak tady to bylo jen asi dvacet kroků. Prostě naprostá pecka a z oken hotelu jsme mohli vidět také start i cíl závodů.
V pátek a v sobotu nás čekalo plno příjemných ambasadorských povinností – tiskovka, rozhovory, výběh, představení běžecké aplikace Runology app, zahájení akce, převzetí startovních čísel s našimi jmény, slavnostní vlajkonošství za zvuků na Modrém krásném Dunaji. Jedno bylo ale jisté, letos tu bylo téměř 11 000 závodníků z více než 50 států. Dětské závody, desítka, štafety, půlmaraton, maraton i možnost skončit na maratonu v půlce – to všechno tady bylo na výběr. Prostě nešlo si nevybrat.
Michalův maraton
Z celé plejády závodů, které běhám, jsou maratony ty opravdu nejtěžší. Desítka, půlmaraton ani sebedelší ultra nebolí tolik, jako ta nejtradičnější závodní distance. 42,2km dokáže dokonale prověřit, jak dobře se kdo připravoval, jak zvládl taktiku, kde udělal chybu a na co zapomněl.
První maraton, na který jsem se připravoval systematicky, byl Londýn udělal jsem na něm několik chyb, přesto jsem pokořil onu magickou hranici 3:33. Příprava na Bratislavu nebyla s ohledem na zimní přípravu tak intenzivní, a i když jsem v zimě pracoval na vytrvalosti, rychlost a naběhané kilometry po silnici zkrátka nebyly ideální.
Před startem jsem si ještě strategii do závodu konzultoval s Michalem Štefaničem z Cardiolab.cz a nejlepším českým vytrvalcem Radkem Brunnerem z RunLab.cz. Cíl byl jasný – osobák na maratonu a taktika? Běžet stabilním tempem podle Strydu na 320 wattů a každých 6,5 km dobrat cukry. Jednoduché a maximálně efektivní. Předzávodní test ukázal, že to opět bude na hraně, takže budu muset dobře pracovat s hlavou.
Mému závodnímu nastavení jednoznačně pomáhá, že do Bratislavy jedeme tři dny předem, co mě opravdu energii dodává je, když mi Jožko předá číslo s mým jménem. Připadám si jako skutečný závodník a začínám být opravdu nervózní.
Na start se stavím do prvního koridoru spolu s Peťkou (ano, naší kamarádkou z Londýna a manželkou šéfa závodu) a Julkou (trenérkou SheRuns). Běží půlmaraton pod 1:39. Domlouváme se tedy, že tuhle distanci poběžím více méně s nimi, ale budu si hlídat watty, abych nepřepálil a do zvládl svůj plán.
3…2…1…Start! Vybíháme zpočátku zvolna, ale za první zatáčkou Peťka stupňuje tempo. Snaží se nás vytáhnout z chumlu závodníků, kde bychom zbytečně ztráceli síly. První dva kiláky běžím s nimi, ale tempo je příliš vysoké. Rozhoduji se zvolnit a jen si je hlídat v dohledu. Pořád mám ale tempo příliš vysoko, měl bych zvolnit. Jenže v hlavě mám stále hlásek „makej, drž se, dáš půlmaraton pod 100 minut a pak se uvidí. To zvládneš.“ OK. Držím si děvčata i vodiče na 1:40 v dohledu. Přesně podle plánu dobírám cukry. Před 10. kilometrem poprvé doplňuji také vodu. Cítím se skvěle. Jen by mi mohlo být chladněji. Potkávám Šárku, která je tady s manželem a fandí i nám. Krátký přeběh po kostkách a už se ženeme po nábřeží. Tady nás předchozí den zastihl na tréninku pořádný vítr. Mám z toho trošku strach. Běžet dva kilometry proti větru by mě pořádně vysílilo. Naštěstí je bezvětří, do toho mě nakopávají bubeníci, kteří tady víří atmosféru.
Běží se mi dobře a stabilním tempem teď dobíhám jak vodiče, tak pomaličku i děvčata. Blíží se první test – zelený most. Největší stoupání celého závodu, který musím na své trati absolvovat 4x. 2x v každém směru.
Tady se dostávám před vodiče a na úroveň Julky. Snažím se ji povzbudit a trošičku potáhnout. Bojuje a nepochybuji, že si sen splní. Já naopak vnímám, že můj boj teprve začne. Druhý přeběh mostu, zamávám děvčatům a protínám půlmaratonskou distanci za 98 minut. Teď začíná peklo. Začíná mrholit. To mi vyhovuje, ale široko daleko kolem mě skoro žádní běžci.
Bojuji se svou hlavou. Snažím se ji přesvědčit, že je proč běžet dále. Neměl jsme to na půlmaratonu ukončit? Měl bych přece solidní čas, teď poběžím sám, kolem nikde nikdo a já se nemám koho chytit. Nohy tuhnou. Jo, je to tak, běžel jsme první půlku rychleji, než jsem měl, kolik mi to asi vzalo sil? Stálo mi to za to? Nevím, musím zkrátka bojovat. V hlavě si spočítám tempo, pod které nesmím jít a jak každý kilometr koriguji rychlost s ohledem na to, jak mám tuhé nohy a jak moc si můžu dovolit ztratit.
Občas mě někdo předběhne, pokaždé se na chvíli připojím a držím se. Častěji ale předbíhám já, to mě dodává klid. Zase tak špatné to se mnou ještě není. Když se vracíme k Dunaji. Chvíli kecáme s jiným českým běžcem. To mi dodá docela energii. Počítám. Zbývá pět kilometrů. Až přeběhnu zelený most, musím zrychlit a pak bych měl zvládnout čas pod 3:30. Skvěle. Jde se na to. Stabilizuji tempo. Do kopečka drobím krok a snažím se neztratit. Naopak v seběhu nechávám karbonové boty dělat svojí práci a nabírám tempo. Jenže pod mostem se trochu zdržím. Pro jistotu si beru vodu. Cítím tuhé nohy a voda by mohla pomoct.
Tak jo, už je skoro konec. Tak jde se na to. Přes park pomalu zvedám tempo. Na otočce u Ufa zjišťuji, že teď už to zvládnout musím. Jsem pod zeleným mostem. Fajn, jak to teď udělám? Zlehka první fázi kopečka. Po odbočení na most si začínám zpívat. No spíše řvu. Refrén z My Life od Imagine Dragons:“ I’m running out of time. Is this really my life? My life!“ Tak to mě nakopává. Sprintuji jak nahoru, tak dolů z kopce. Pak odbočka a běh do cíle. V tu chvíli mi si začnu zpívat:“ Meet my heart In my own place. Run up to the stars across the heaven… When I am standing on my head. You are crazy smiling!“ To mi dodává poslední zbytky sil a já protínám cílovou čáru. V cíli mě už čeká Sonička, které mě zuřivě fotí. Objímám Jožka, ředitele závodu, který připravil opravdu úžasný podnik. Potom konečně i Soničku, a nakonec druhého šéfa Petera, Jožova bratra. Jsem dojatý, sotva se hýbu, ten konec prostě bolel a vysál ze mě poslední zbytky sil. Více, než hodinu pak sedím na židličce v zázemí a snažím se nahodit mozek do alespoň trochu vnímavého stavu. Pomalu mi to dochází. Zaběhl jsme si osobák na 20km, půlmaraton a maraton v jednom závodě. Můj čas od výstřelu je přesně za 3:28:00, podle čipu pak 3:27:44 – oproti Londýnu 2 minuty zlepšení. Pokud bych běžel přesně podle plánu, byl bych o další 4 minuty rychlejší, jenže bych nedal osobák na půlce, ale zase bych nebyl tak zničený. Je to zvláštní, co vše se dá vyčíst z dat z hodinek a Strydu. Jenže jsouto jen čísla, a i když mi můžou pomoct zlepšit své časy o minuty, tak já běhám svým srdcem, a proto je tak často ignoruji i když to pak ještě více bolí. A jak mi po závodě na moji výtku, že běhání po asfaltu bolí, napsal Radek Brunner: „Oni se ti rekordi sami neudělají.“ Je to pravda. Každý posun, každé zrychlení bolí dvakrát, jednou v tréninku a podruhé, a to ještě více v závodě. Jenže ta euforie v cíli, ta za to stojí.
Sonin půlmaraton
Když jsem se rozhodovala, jakou trasu si v tomto závodním víkendu vybrat, bylo mi jasné, že maraton je nyní nad moje síly. O dva měsíce posunuté regenerační období mi rozhodilo celý letošní tréninkový plán a já se na začátku roku ne a ne dostat se do toho správného tréninku. Když jsem se připravovala na Londýn, tak jsem poctivě jela podle tréninkového plánu Michala Štefaniče z Cardiolabu a věnovala jsem tomu spoustu času. Teď né že bych neběhala, ale neměla jsem naběhané dlouhé trasy.
Na druhou stranu půlmaraton mi vyhovuje. Není ani krátký, ani moc dlouhý. Prostě moje oblíbená distance. Stojím na startu v koridoru A. Poprvé v životě mám na sobě na sobě číslo jen se jménem. Míša jde více dopředu, takže si dáváme pusu pro štěstí a přejeme si krásný závod. Je před devátou ráno a je poměrně chladno – devět stupňů je ale na závod ideální. Mám na sobě svůj oblíbený 70 litrový pytel do odpadkového koše, ve kterém mám díry na hlavu a na ruce. Udrží mě před startem v teple a než se rozběhneme, tak ho jen jednoduše vyhodím. Výstřel a běžíme. Zabočíme ostře vpravo. Jemně mrholí, takže se mi na brýlích objevují droboulinké kapičky, ale vidím dobře. Sem tam ze začátku do mě někdo strčí, ale pak se dav roztrhá a místa okolo je dost. Jde to dobře, běží se mi hezky. Nedívám se na hodinky, běžím podle pocitu.
Karbonové střely na nohou téměř ani nevnímám, ale to, že mi pomáhají v rychlosti, tak to rozhodně ano. Utíká to, pravidelně jím a piju, ale po snídani se mi chce na malou. Přemýšlím, jestli se na sedmém kilometru zdržovat, ale plný močový měchýř a před sebou ještě něco přes 14 kilometrů mě nutí jít rychle do kadibudky. Mám to štěstí, že mi nohy netuhnou, takže se rychle zase rozbíhám a také se dostáváme do centra Bratislavy, kde je fakt na co koukat. Pak běžíme po nábřeží okolo Dunaje, dokonce míjím před otočkou v protisměru Míšu a voláme na sebe.
Trasu už znám dobře, běželi jsme ji na sobotním ranním Good morning výběhu. Pak už vím, že mě čeká tolik obávaný zelený most, který je trochu do kopečka a také běh parkem. Bavím se s českým běžcem, že už mu na 16 kilometru docházejí síly. Nabízím mu energy tabletu a že ať se mě drží, ale bohužel moje tempo neudrží, jsem prostě rychlejší. Známá místa probíhám, jak můžu, když vybíhám na most, říkám si, že kopce mám přece z trailů zmáknuté a teď se to prostě bude hodit. A taky že jo.
Pak už jen kousek okolo Eurovey do cíle. Snažím se do toho dát, co můžu a moje hodinky mi ukazují čas 1.47.19 – což je o více než minutu lepší čas, než byl můj rekord v prosinci na půlce v Pise. Jsem dojatá, nadšená, šťastná! Po tvářích mi tečou slzy. To byl teda krásný závod! Fantasticky zorganizovaný, parádní a pestře zásobené občerstvovačky, kterých bylo hodně, super trať. A i počasí vyšlo a neskutečně sem si to užila a poznala u další kus Bratislavy.
Dostávám na krk medaili, fotím jiného běžce ze Slovenska, on zase na oplátku mně. Dostávám jablko, proteinové svačinky, vodu i ovocný Birell.
Začíná mi být zima ( přece jenom na sobě v té zimě mám jenom tričko s krátkým rukávem a kraťasy, do toho jsem zpocená) a tak rychle udělat pár kroků do hotelu a dát si sprchu, převléknout se, pozdravit kamarádku Šárku a povzbudit jejího manžela a čekat v cíli na Míšu.
Naše resumé?
Tak dobře zorganizovaný závod jsme nečekali. Celý tým v čele s Jožkou, Peterem, Péťou, Broňkou, Kikou a fantastickými a empatickými moderátory, byl pro nás jednou neskutečnou párty. Tři dny, po které se všichni, co dorazili, mohli cítit jako jedna velká běžecká rodina. Každý si tady přišel na své, trať i přes několik otoček patří k těm velmi rychlým. Navíc to, že se startuje po vlnách, hodně pomáhá k tomu, že je bratislavský maraton jako stvořený k lámání osobáčků. My se sem za našimi kamarády budeme rádi vracet a děkujeme jim za tento jedinečný zážitek!
Chcete o závodě vědět více? Tak koukněte na stránky www.bratislavamarathon.sk.