Sérii závod Run Tour máme rádi – proběháme si města po celé republice, ale vždycky tu potkáme spoustu kamarádů. Mnozí totiž absolvují celou sérii. Proč jsme měli nervy při příjezdu, jak vypadala příprava na poslední chvíli i jak se nám líbila upravená trať?
Ústí známe, běželi jsme ho už párkrát. Vždycky to ale bylo ve znamení velkých tropů, což bylo mezi rozpálenými ulicemi města vždycky dost náročné. Výhodou je, že to tam není daleko, na což jsme trochu hřešili. Podle Míši jsme do Ústí měli dorazit před půl dvanáctou, jelikož měl být na pódiu na rozcvičce s Terkou. Já měla volno, protože mi tato činnost připadla v Kopřivnici, tak jsme se teď vystřídali.
Vyjíždíme kvůli nahrávání hudby do mých Garminů pozdě. Navigace ukazuje příjezd v 11.25, což je fakt o prsa. Představuji si, jak naše vjíždí přímo pódium, abychom vše stíhali. Naštěstí se podívám do programu a oba si oddychujeme, protože pětka startuje až v jednu, takže je jasné, že rozcvička je o hodinu později, než jsme si mysleli. Ufff. Ušetřilo nám to nervy.
Parkujeme v obchoďáku a jen co schody sjedeme dvě patra, jsme v zázemí závodu. Potkáváme spoustu známých – Marečka, Moniku, Kačku, team kamarádů z Pumy, boxerku Fabi. Nevíme, s kým se bavit dřív. Je to prostě pecka.
Vyzvedáváme si čísla a Míšu čeká rozcvička. Fotím ho a točím, ale i přes obrazovku mobilu se nestačím divit, co všechno dokáže. Stát na rukou a jedné noze, kroužit nohou ve vzduchu. Ještě z něho bude jogín.
Pětka startuje, fandíme. Pak si dáváme u stánku skvělou palačinku na energii a připravujeme se na závod. Zase cítím svoje tříslo, které mě v poslední době zlobí. Patnáct minut do startu a já prosím trenérku Simču Pancíř Švarcovou, jestli mi s tím neumí něco udělat. Lepí mi přes celé stehno až k tříslu tejp. Děkuji a spěcháme do koridoru.
Počasí je krásné. Ale stále se mění. Ve stínku je trošku chladněji a někdy zafouká, zato na slunci to peče. Jdeme do koridoru. Míša se domlouvá s naší kamarádkou Kačkou, že poběží spolu a navede ji na čas pod padesát minut. Dnes žádné rekordy dělat nechce, den před závodem totiž na kole najezdil přes 70 kilometrů a 1000 výškových metrů. Start. Míša s Kačkou nasadili tempo a dostávají se před vodiče na 50 minut. Já musím běžet v davu, běžci okolo mne se semkli a nedají se moc předbíhat, zvlášť u vodiče. Je to tak až na otočku pod mostem na 2,5 kilometru.
Pak se to trhá. Běží se mi ale dobře, ani tříslo nezlobí, evidentně tejp pomohl. V hlavě děkuji Simče za záchranu. Držím se dvou Šnečků – Jardy a Žížaly ( svoje jména mají natištěné zezadu na tričkách, takže vím, s kým mám tu čest :-)). Mají dobré, stabilní tempo. Trasa se mi líbí – start u centra je zábavnější než z plácku u soudu a super a je i změna směru. Baví mě to. Tempo si držím.
Jedno kolo za mnou. Vbíháme na most a já předbíhám Míšu i Kačku, zdravíme se. Začíná být vedro. Zatínám zuby, stále nechci zpomalit. Na osmém kilometru mi to už moc nechutná, ale vím, že už je to fakt kousek. Cíl! Jsem tam. Osobáček nepadl, ale s časem jsem spokojená. Na to, že jsem teď kvůli cestování moc netrénovala, to nebylo špatné.
Za chvíli dobíhá Míša s Kačkou, dali to dle plánu pod padesát minut. Kačku totiž začalo v průběhu závodu zlobit koleno. Gratulujeme si, vykládáme si dojmy a zase si užíváme čas s kamarády – Ráďou, vodiči Péťou, Davidem, Ivet, s Honzou z Rozběháme Česko a spoustou dalších. Běželi jsme oba v botách Puma Fast-R Elite a fakt nám sedly. Kdyby se po závodě a vyhlášení vítězů nezačali bourat stánky, tak bychom tam byli až do noci.
Naše resumé:
Moc jsme si to oba užili. Trase změny prospěly, počasí nebylo až tak tropické jako jindy a kamarádi – to bylo nejvíc. Skvělá organizace jako vždy a k tomu medaile s lanovkou na Větruši – tak to je krásná trofej.
