Někdo běhá kvůli hubnutí, někdo kvůli kondici, ale někdo běhá proto, že mu běh dokáže pěkně pomoci i s psychikou. Jak to tedy je? Je běhání opravdu tak zázračné a zabere vždycky? Podívali jsme se mu oba na zoubek:
Michal
Běhat jsem začal opravdu kvůli hubnutí. Na ztrátu kil to fungovalo skvěle, jenže i když jsem pak po tréninku byl unavený, tak jsem se začal cítit lépe po každém běhu. Při běhu jsem dostával ty nejlepší nápady. Zkrátka běh se stal mojí meditací, mojí pracovnou. Kdykoliv jsem se pak necítil dobře, věděl jsem, že se stačí zvednout a jít běhat. Když se vrátím, budou všechny problémy snazší a menší.
Samozřejmě hodně záleží na vzdálenosti a intenzitě. Pomalý, dlouhý pomalý běh je jako meditace – zklidní mysl, dovolí přemýšlet o těch nejsložitějších problémech. Naopak rychlý běh sice způsobí, že v tu chvíli nemyslím na nic, ale po doběhu najednou vystoupí ty důležité věci, nebo vyřeším nějaký dlouhotrvající problém.
Jenže ne vždy je to tak snadné. Jsou dny, kdy naše únava a vypětí přesáhne kritickou mez. V takový čas se můžeme rozkrájet. Běhat, jak daleko chceme, pomalu, rychle. Můžeme se snažit utéct kamkoliv a naše mysl odmítá najít klid. V takový okamžik už pomůže jen jediné: zastavit se. Vypnout na chvíli telefon. Někdy na den, někdy na týden nebo na měsíc. Najít si pěkné místo, ať už je to les, hory, pláž nebo poušť či skála. Tam nějakou dobu pobýt a nechat svoji mysl postupně opět objevit sebe sama. Pak teprve se můžete zvednout, pomalu se rozběhnout a pokračovat v cestě.
Soňa
Když jsem kdysi začala běhat, uvědomila jsem si, že s každým během přicházím domů jako vyměněná. Možná fyzicky unavenější, ale na druhou stranu nabitá a šťastná. Dělalo mi to dobře na hlavu. Po celém dni, kdy jsem byla s plno lidmi v práci, měla jsem hlavou úplně vypsanou z tisíce článků, lítala jsem po tiskovkách a řešila milión věcí, to bylo jako božská mana. Nebo jako guma – každý běžecký krok mi dokonale čistil hlavu. Najednou byla lehčí a já spokojenější. Bylo to návykové. Na pravidelné běhání si začalo zvykat jak moje tělo, tak moje duše. Je prokázané, že když nějakou věc děláte pravidelně po 21 dní, udělá se z toho návyk. Pak, když prostě někdy trénink vynecháte, tak cítíte, že vám něco prostě chybí. Ano, svým způsobem jsem závislá.
Když jsem zaběhla svůj první půlmaraton, byla jsem tak šťastná, že ta energie musela vyzařovat do všech stran. Stále miluji dlouhé běhy. Člověk při nich „vypne“. Je v přírodě, nemusí se ničím velkým zaobírat a když se moje hlava dostane do vzduchoprázdna, je to ten nejlepší pocit. Běžím a nad ničím nepřemýšlím. Prostě jsem tady a teď. To mám moc ráda a je to i jistý způsob meditace.
Nedávno se mi stalo, že jsem kvůli jedné nepříjemné situaci cítila velikou zlost a hněv. Úplně jsem tím byla protkaná. Pomohl mi několik kilometrů dlouhý a docela prudký kopec. Nejprve jsem se s ním prala. Ze začátku to vůbec nešlo a já zuřila ještě víc. Měla jsem chuť rozkopat všechny kameny kolem, ale čím více jsem makala nahoru a bylo to náročnější, tak se zlost i hněv se vytrácely. Dolů už jsem běžela jako vyměněná. Těžká fyzická námaha byla v tu chvíli tím pravým. Mnohdy se pak věc, která se zdála důležitá a neřešitelná, najednou objevila v jiném světle. Takže za mne? Běhání je na hlavu jedna z nejlepších věcí, která nestojí téměř nic.
Jak jste na tom vy?