Exkluzivní rozhovor: Christopher McDougall autor bestselleru o běhání Born to Run

Když jsem se před více než deseti lety vracel k běhání, zrovna gradovala popularita knihy Born to Run – poutavý příběh nejen o nejlepších ultra běžcích kmenu Tarhumarů z měděných hor a historii samotného běhání. Popisuje také to, jak autor neustále zrazovaný od běhu, bez jakýchkoliv predispozic našel svoji cestu k běhu v bosobotách a tuhle zkušenost předal milionům čtenářů. Rozjel tím obrovský vlak přirozeného běhání. Díky spolupráci s Xero Shoes jsme měli možnost si s Chrisem popovídat o jeho nové knize Born to Run 2 a také o tom, co na tom bosém běhání vlastně je a jak vůbec začít. To nejzajímavější z našeho opravdu dlouhého přátelského povídání je tady pro vás:

Michal: Chrisi, jak to vlastně bylo s tvým běháním?

Chris: Svoji cestu jsem začal jako neběžec. Běhání mi nic neříkalo, ale od lékařů jsem se dozvěděl, že bych kvůli svému zdraví rozhodně běhat neměl. Jsem totiž hodně vysoký a často jsem býval zraněný. Běh byl pro mě spojený s bolestí a stresem. Paradoxně jsem ale byl zároveň redaktorem časopisu o běhání Runners World Magazine, kde jsem při přípravě článků neustále narážel na ty, kterým šlo běhání snadno a dobře, byli rychlí, milovali to a já jsem nikdy nechápal proč. Vrtalo mi hlavou, proč někteří umí běhat dobře, užívat si to a my ostatní se stále trápíme s nějakými zraněními. Všude okolo jsem slýchával rady, jak vyběhnout ve speciálních botách, které je nutné každých pár měsíců vyměnit, pořídit si ortopedické vložky, nakupovat spoustu dalších věcí proto, abyste se vyhnuli zranění…

Pak jsem byl v Mexiku kvůli naprosto nesouvisejícímu úkolu a slyšel jsem tam o kmeni domorodých lidí, kteří běhali fantastické vzdálenosti. Ne jeden maraton, ale třeba pět za sebou a všechno to dali jen v obyčejných sandálech! A dělají to až do stáří. A to pro mě byla úplně základní otázka. Jak to, že oni to dokázali a já ne!? Co se na nich lišilo!?

Pořád jsem nad tím musel přemýšlel a napadly mě dvě věcí: buď jsou geneticky nebo biologicky odlišní. Jenže oni jsou stejní jako já! Prostě jen dělají něco jiného. Mezi nikým z nás není žádný zásadní genetický rozdíl. Takže to muselo být chování. A to mě přivedlo k Ericovi (trenér a kamarád Chrise, propagátor bosého běhání). Když jsem Erica potkal, pracoval jsem na jiném úkolu pro časopis. Zmínil jsem se o daném kmeni a on se rozzářil, protože o nich věděl, ale nikdy je neviděl. Já je viděl, ale nic jsem o nich nevěděl. A tak jsme spojily síly a tím to začalo.

K hovoru se přidává Eric: My jsme se dali dohromady na Copper Canyon Ultra Marathon v roce 2006, který se nakonec stal dobrodružstvím Zrozeni k běhu. A Chris a já jsme od té doby stále v kontaktu, ale až před rokem jsme se sešli s myšlenkou Born to Run 2 s tím, že dáme dohromady všechno, co jsme za posledních asi patnáct let zažili a poznali.  Je to vlastně takový tréninkový průvodce pro každého, kdo chce začít běhat, nebo pro ty, kteří svoje běhání chtějí posunout na další úroveň.

Michal: Chrisi, když teda u běžeckých bot nepotřebujeme všechny ty podpory pronace, a všechny ty serepetičky kolem, co je podle tebe základ?

Chris: Eric mi ukázal, ať se vrátím k velmi, velmi jednoduchým základům, a tady je jeden z nich: při běhání by ses měl cítit dobře po celou dobu. Měl bys být šťastný. Tvoje tělo by se mělo cítit komfortně. Nemělo by to bolet. Pokud ano, neměl bys být v depresi. Děláš něco špatně a je potřeba to řešit. Ale myslím si, že tím, že k tomu přidáme komplikace, je to ještě méně příjemné. Pokud to však uděláme jednoduše a příjemně, vrátíme ke svým instinktům. Zajímavé je i to, že závod, který si většina běžců zvolila jako zlatý standard, je maraton. Má 26,2 míle trvá někde v rozmezí čtyř až pět hodin. Právě na tom je tak fascinující, že přesně tolik času by v průměru zabralo pravěkému lovci, než by zvíře při lovu dovedl jeho naháněním k vyčerpání. Takže tato vzdálenost, o které si myslíme, že jsme si ji náhodně vybrali a kterou z nějakého důvodu běhají miliony lidí každý rok, není vůbec náhoda. Je to něco, co je zakořeněno v našich předcích a my jsme se instinktivně chovali pokaždé, když jsme se postavili na jeho start. Naši předci před 10 000 lety dělali totiž přesně totéž.

Když si koupím botu, je to takhle: je tlustší, musí to být lepší. Takže ten instinkt je silnější. Tlustější je vždy lepší. A druhá věc je, že pokud běháte, měli byste být stále rychlejší, delší. A pro Erica a mě je to problém. A tak když jsme se rozhodli napsat Born to Run 2, chtěli jsme přimět lidi, aby pochopili, že větší není lepší, složitější není lepší. Ve skutečnosti je odpověď jednodušší.

A měl jsem pocit, že je na čase, abychom si řekli, hej, když budeme doporučovat botu, co doporučíme? Rozhlédli jsme se a v podstatě bylo Xero shoes nebo nic.

Michal: Xero v posledních měsících sami používáme a musíme říct, že jsme si je zamilovali. Jenže příliš v nich neběháme, spíše je používáme na každodenní chození. Vlastně už mi na běžnou chůzi není nic jiného pohodlné a zároveň zjišťuji, že se mi zlepšila technika i běhu v normálních botách. Zkrátil jsem krok a zvýšil kadenci. Co si o tom myslíš? Je to dobrý způsob?

Chris: Jo, myslím, že to je jeden aspekt, o kterém se ve skutečnosti mluvíš. Není to jen o tom, co děláme, když běžíme, to je to, co děláme celý den. Můžeme se většinu času během dne dostat do přirozeného prostředí? To, bych řekl, je stejně důležité, co děláme celý den jako to, co děláme, když běžíme.
Jo, Eric právě před pár dny zveřejnil video, a tak trochu poukazuje na jeden zásadní problém, a to, že ve skutečnosti neexistují minimalistické boty do zimy. Víte, většina bot jsou opravdu těsná kolem nohou a mají jakoby tlusté podpatky a tlustou podrážku a tak. Každý to také cítí. Jako když se dostanete domů, nemůžete se dočkat, až si ty boty sundáte, protože nejsou pohodlné. A tak Eric poukazoval na to, člověče, přál bych si, aby někdo vyrobil teplou botu do sněhu.

Michal: A jak se díváš na honbu za rekordy karbon, snahu o trhání rekordů?

Chris: Já lidem říkám: Poslouchej, jestli se jmenuješ Kipchoge, potřebuješ karbonovou desku. Pokud se nejmenuješ Kipchoge, nepotřebuješ ji.

Je to něco jako se závodními auty nebo čímkoli jiným, co je používají špičkoví profesionálové, a chceme, aby takové vylepšení přineslo rozdíl. Víte, že chceme skvělé pneumatiky a skvělou převodovku, ale my nejsme piloti závodních aut, většina z nás jezdí pohodlně do práce. Nesnažíme se uběhnout maraton pod dvě hodiny, ale čtyřhodinový a to je pro mě velký rozdíl v tom, co byste si měli dát na nohy.

Říkám – neutíkejte jako Kipchoge. Běhejte jako pětileté děti, běhejte v sobě s pocitem potěšení a radosti.

Jenže tu máme jeden zásadní problém. Myslím, že v moderní společnosti nám říkají, že zábava je hřích – je to špatné. Pokud jíte jídlo, které je jako luxus a zábava, je to pro vás stejně špatné. A pokud se jen tak plácáte, je to pro vás špatné. Tak by to nemělo by to fungovat. Běh by ti měl přinášet radost.

S Chrisem jsme si povídali více než hodinu, a tak se můžete těšit, že některé jeho a Ericovy postřehy využijeme v našich dalších článcích.  Co vy už jste zkusili barefoot boty? Četli jste Born to Run nebo Born to Run 2?