Zážitek musí být hlavně intenzivní, a tak to bylo i s mojí první stomílovkou v Kitzbühelských Alpách. KAT100 by UTMB – Kitz Alp Trail a jeho 167 kilometrů dlouhá trasa spolu s převýšením 9700 metrů v kombinaci s nepředvídatelným, spíše podzimním počasím ukázala, že zatím svůj nejdelší závod v životě nedostanu jenom tak zadarmo.
Je před šestou večer. Stojím na startu 100M ve Fieberbrunnu a předpověď slibuje vše – od pokrapávání až po pořádnou bouři. Jen o slunci není ani zmínka. Začínám si říkat, že ona „plnotučná povinná výbava“ dává pro tentokrát opravdu smysl. Vždyť s tím mám své zkušenosti. Takže mít dvoje dlouhé kalhoty, z toho jedny nepromokavé a rukavice s odolností proti vodě asi nejsou jen od věci.
Fandí mi tu Sonička, ale také kamarádi – Robin s Michaelem a Dominikou z Trailpointu a také Marion z PillerseeTal – Kitzbühelen Alpen, se kterou se odsud známe už ze zimy. To se mi to poběží! Zbytek české výpravy má dorazit později, a tak doufám, že je uvidím třeba v sobotu ráno před jejich startem.
Vybíháme. Držím si mírné tempo. Nikam se neženu. Plán je být zítra před polednem v Kitzbühelu. To prostě musím zvládnout. Povídám si s kluky ze Slovenska, Patrikem Roštíkem, ale po pár hodinách už zůstávám sám, jen se svými myšlenkami. Stoupám k Wildsee místy, které znám ze zimy, ze skialpů. Přesně touhle cestou jsem šel a tady jsem jel freeride. Vzpomínky mi dávají zapomenout, jak vysoko teď musím jít.
První občerstvovačka. Doplnit vodu a rychle nahoru, ať stihnu co nejvíce za světla. Ne, že by bylo moc vidět. Dostáváme se do oblačnosti, ale stále je vidět. Někdy i bohužel, protože srázy jsou tady opravdu prudké a jeden špatný pohyb znamená značné problémy. Pokračuji. Probíhám průsmyk a přesně jako hodinky, v ten moment zapadá sluce. Všichni kolem mě vytahují čelovky. Já stále vidím, a tak se rozhoduji vydržet ještě chvíli bez ní a jet na „autopilota“. Zdá se, že mě to nijak neomezuje, předbíhám jednoho soupeře za druhým a prodírám se startovním polem výše a výše.
Už je fakt tma, a ještě stále jsem v technickém terénu, vytahuji čelovku a zapínám. Nic. Sakra, že bych zapomněl nabít jednu baterku? No nic, kašlu na to, co s ní je, zjistím pak až v Hochfilzenu. Už jsem na štěrkové cestě a tady baterku nepotřebuji. Zvyšuji tempo a způsobuji některým běžců lehký infarkt, když se kolem nich z ničeho nic proženu a pokračuji v naprosté tmě dále.
Tyhle cestičky znám. Výhoda je, že jsou skvěle upravené, před zatáčkou je na nich odvodňovací rýha, a tak mi stačí jen sledovat běžce před sebou a hlídat si tmavší stíny. Hodina a půl bez čelovky, konečně Hochfilzen – veřejné osvětlení a občerstvovačka. Rychle do sebe házím pár ovocných taštiček a jednu energy tyčinku a jde se dále.
Nasazuji druhou čelovku. První budu řešit až ráno. Vybíhám zatím s vypnutou. Jo, jak se mi hezky běží! Už jsem v půlce běžkařského tréninkového okruhu, když mi dojde, že nemám hole. Takže 500 metrů zpět a znovu. Zapínám čelovku a… a… nic. Sakra! Sundávám ji, podívám se na uzávěr baterie a je pootevřený. Dyť já si ho schválně nezatáhl, aby se mi čelovky nevybily. Zavírám baterii a budiž světlo. Už mířím vzhůru na Jakobs Kreuz – k nádherné rozhledně ve tvaru kříže. Další známé místo. Volím pomalejší postup. Jde se z velké části po sjezdovce, která v zimě na skialpech pěkně potrápila Soničku – na zledovatělém svahu se nemohla vyškrábat nahoru, ale nakonec to dala. Stejně jako já teď. Škoda že těsně než jsem dorazil, tak kříž zhasli.
A další seběh. Dostávám zprávu, že v noci schytám lehký deštík okrajem bouře, ráno zesílí, ale než se vydám na Kitzbühel Horn, tak pršet přestane. Je to tak celou noc postupuji pravidelným tempem. Snažím se nehnat, dokud se nerozední a posledních pár kilometrů před stoupáním Na Kitzbühelský „Ještěd“ se konečně více rozběhnu.
Na občerstvovačce před stoupáním si připravím silnější ionťák Moonvalley – opravdovou lahůdku z Ultramenu, která má v sobě pravé lyfolizované maliny a borůvky, takže chutná skoro jako džus a vzhůru! Svižně až pod vrchol se dostávám solidním tempem, jenže pak přichází závěrečná fáze opravdová chuťovka. Ostré stoupání k vysílači. Když to vidím mám pro ten kopec nový název: „Kitzbühelský Ještěd“. Mám toho dost, ale slíbil jsem, že budu dole před polednem, tak prostě sbírám všechny síly a stoupám. Hotovo. Wow, tak a teď to bude fičák. Potřebuji běžet tempem kolem 6:00 s 90 km v nohách, abych splnil, co jsem slíbil.
Cestou míjím krásné maliny, mám na ně chuť, ale co se dá dělat slib je slib. Jsem v Kitzbühelu. Tam na mě čeká naše parta. Domču poslali vepředu a tak mě hecuje a provádí mě solidním tempem až na checkpoint. Tady už mě vítá Sonička s Michaelem Dobiášem a dalšími kamarády, se kterými se znám z Trailpointu a kteří závod (ale kratší trasy), poběží až zítra.
Tady se o mě starají. Já jen sedím a přebírám si nejprve polévku, pak housku. Vyzouvám si boty. Mezitím mi Sonička znovu namaže nohy, mám je celé mokré.
Chvíli si povídáme – možná až moc dlouho, jsem tu více než hodinu. Musím jít. Doplňuji věci do batohu, mávám všem a pouštím se dál.
Stoupám. Nadávám si. Špatně jsem si nastudoval profil a přede mnou nejsou jen dva vysoké kopce, ale hned tři, pravda o něco menší, než jsem myslel. Jenže mě to docela štve. Chce se mi spát. Od kamaráda z Outver.net dostávám zprávu, že se na mě žene déšť, mnohem silnější než v noci. Sice by mě neměl zasáhnout plnou silou, ale nebude to žádný med. Rozhoduji se, že si ještě před deštěm na chvíli sednu a prospím se. Pár minut a půjdu.
Zvoní mi budík. No je to o chlup lepší, takže jdu. Jenže jdu fakt pomalu. Prostě se mi nechce závodit. Chybí mi nějaký cíl. Začíná dlouhý hřbenový přechod – dlouhý hřebínek, 150 metrů sráz na každou stranu. Hladké kameny po dešti. Je to doslova peklo. Moje lezecké tréninky a absolvovaná GR54 se vyplácejí – 500 metrů těžkého nebezpečného úseku je za mnou jako nic. Přichází téměř rovina. Tohle jsem měl zvládnout za hodinu a půl 10 km po vrcholcích. Nic složitého. Já se tu trápím několik hodin, jdu po lýtka ve vodě a bahně. Chvílemi tady není žádná cesta a já jdu od vlaječky značení k vlaječce naprostou bažinou. Dostávám se do deprese.
Ke klesání se dostávám až za tmy. Začínám sbíhat. Trasa je hodně technická, v dešti to navíc není žádný med. Moje Altry naštěstí drží jako přibité. Jenže i tak vyžaduje každý krok maximum pozornosti a tu já prostě nedokážu dávat. Usínám. Chvílema jdu na automat za spánku. Mám toho plné zuby. Dolů jsem měl běžet. Ztrácím další cenné minuty možná hodinu. Je pozdě. Chci vzdát. Volám Soničce. Je nedostupná. Volám Michaelovi nezvedá mi to. No, co jsem čekal, je po 11 a oba spí, protože mají zítra také závod. Jenže když se jim nedovolám, nedostanu se na hotel a nevysprchuji se – když se nemůžu vysprchovat, nemá smysl končit. Jdu dále.
Dorážím na checkpoint. Mám asi 30 minut do limitu. Trochu se nacpu. Dobrovolníci se mě ptají, jestli opravdu chci pokračovat, terén přede mnou je těžký a počasí se bude dramaticky zhoršovat. Pevně se rozhoduji, že jdu. Popřejí mi hodně štěstí a slibujeme si, že se uvidíme v cíli.
Jde se. Další checkpoint není daleko. No papírově. Z počátku je terén lehký a já spím za chůze. Naberu směr, přivřu oči a jde se na automat. Pomalu se prokousávám metr za metrem. Něco mě probere a já kontroluji hodinky. Sakra! Není čas! Musím máknout, jinak nestačím časovou bránu. Jenže stále spím. Navíc se dostávám do navigačně těžkého místa. Sakra kudy jít? Moje Garminy ukazují cestu celkem jasně. Jenže značení jo po změně trasy zmatené. Do toho naprosté bahno a těžký terén. Uff jde se, jdu podle intuice. Přicházím k vodopádu a dostávám sprchu ledové vody. Najednou se probírám. Sakra tohle je závod a můj cíl je stihnout ho v limitu! Dokončím ho děj se, co děj!
Zrychluji a stoupám. Tady už to musí být! Mám pár minut. Když nenajdu kontrolní bod, jsem v háji! Běžím. Jsem vzteky bez sebe. Musím to stihnout! Uff tady. Opět krátká diskuze, jestli chci pokračovat. V přívalových deštích se hory změní v jednu velkou řeku. Do rána bude všude voda. Opět mi na občerstvovačce přejí hodně štěstí podáváme si ruku a já mizím v dešti.
Jde se mi pěkně. Získávám čas a k poslednímu velkém checkpointu dorážím se solidním předstihem. Hele tady jsou Češi. Dostávám polívku. Povídáme si. Na 20 minut se prospím. Oblíkám se komplet do nepromokavého, bunda už totiž nestačí.
Loučíme se a já letím. Fakt zase běžím! Jsem jak vyměněný. Poslední velký kopec. Nebude to žádná legrace. Jdu doslova řekou vody. Vytrvale vzhůru. Voda na mě padá shora a natéká mi do bot zespoda. Začíná bahnité peklo. Chtělo by se říct fialový hnus, ale on je hnědý.
Je mlha a já vidím sotva na pár metrů. Najednou vidím horskou chatu a stan občerstvovačky. No přeji si ať mají kafe. Prosím, prosím, prosím! Jsem tam. Dvě děvčata se mě ptají, jak mi je a jestli chci kafe. „No jasně!“ Odpovídám. Sním, co uvidím. Děvčata mi potvrzují, že všichni za mnou vzdali. Nesu tak pomyslnou lucernu na konci závodu. Kafe. Jo! Konečně! Vypiju hrnek kafe a vyrážím na posledních dvacet kiláků.
Opět dlouhý přechod po hřebenech – ostré traverzy na totálním bahně. Hladké kameny. Prudké stoupání a krátká ostrá klesání. Do toho odhánění krav z trasy – i ty se snaží najít si to nejsušší místo. Napojuje se ke mně trasa maratonské trati. Potkávám první. Snažím se je povzbudit a zároveň se sám motivovat ke zrychlení. Ještě jeden průsmyk seběh k Wildsee a jsem na posledním kontrolním bodě 10 minut před limitem. Jo o fous ale mám to. Teď už mě nikdo o dokončení nepřipraví.
Seběh – no aspoň pokus o něj. Jo nejdu nejpomaleji, ale běžci z maratonu kolem mě prolítávají. Jé hele Domi. Chytám se a asi 50 metrů běžíme spolu. Pak to vzdávám a zpomaluji na své udržitelné tempo. Volá mi Michael, jestli jsem stihl limit. Potvrzuji mu to a prosím ať na mě čekají s obědem. Chci pizzu!
Sbíhám, poslední kilometry ukrajuji sice pomalu ale vytrvale. Ještě mě předběhnou dalaší kamarádi, se kterými se pozdravím, Poslední 3 kilometry. Dostávám se do lesa bahno je tak kluzké, že to někteří berou po zadku. Já se držím a jen se modlím abych se nijak nezranil. Poslední otočka. Tady si plácám s šéfem závodu Thomasem Bosnjakem a stupňuji tempo. Do cíle sprintuji a užívám si fandění kamarádů. Je to za mnou, teď už jen počkat na Soničku, která se blíží do cíle a pak rychle na tu vysněnou pizzu. V cíli mě pak ještě zdraví a gratulují mi všichni dobrovolníci z posledních občerstvovaček.
Moje resumé:
Krásný závod, u nějž jsem si užil každou minutu. Počasí udělalo z i tak těžkého okruhu hotové peklo, ale ani to mi nezkazilo radost z krásných dvou dní v horách. Organizace i značení bylo na jedničku a co bylo opravdu nejlepší? Dobrovolníci. To, jak podporovali běžce, starali se o ně a upřímně fandili každému na trati, to je něco, co potřebuje každý dobrý závod.
Velké díky za fantastický zážitek Marion Pichler z marketingu oblasti PillerseeTal – Kitzbühelen Alpen, která nás sem pozvala, UTMB series a pořadatelům KAT100 by UTMB v čele s Thomasem Bosnjakem! Více o oblasti, kde se závod běžel, o aktivitách, ubytování a výletech na www.pillerseetal.at
Bez čeho se neobešla moje výbava:
Boty Altra Olympus z Bez.cz
Merino triko Bosa.cz
Prstové ponožky Injinji z Trailpoint.cz
Garmin Epix 2 Pro 51
Nepromokavá bunda OutDry od Columbie
Nepromokavé kalhoty Inov8
12 litrový batoh Salomon půjčený od Michaela Dobiáše
Hole Ergocurve
Výživa – gely Maurten, tyčinky a jonťáky Moonvalley z Ultramenu.cz
Pecka!! A jaké bylo umístění?