Je leden a ve skialpovém oblečení sedíme v horském hotýlku s Marion – je tu místní a pracuje v marketingu turistické oblasti PillerseeTal – Kitzbühelen Alpen. Jeee, vy jste takoví běžci! A nechtěli byste si tu v létě také zaběhnout jeden fantastický trialový závod, který je součástí série UTMB a startuje jen pár metrů odsud? Neváhali jsme ani chvilku. A to jsme ani netušili, jak velké dobrodružství nás (nejen) díky počasí čeká. Tady je Sonin příběh:
I když jsem už běžela i delší závody, tak mojí nejoblíbenější trialovou disciplínou jsou trasy okolo 48 kilometrů. Je to tak akorát – není to ani krátké, ani příliš dlouhé. Jsou to prostě horské ultra maratony. Záleží tady ovšem i na převýšení. Tady měl Marathon Trail 48 km a převýšení 3200 metrů. Něco podobného jsem už za sebou měla v Rumunsku a tak jsem věděla, že bych to v klidu měla zvládnout.
Jenže tady počasí dávalo tušit, že tentokrát to tak příjemné nebude. Aplikace Počasí & Radar stále na den závodu hlásila ikonku „mraku a třech kapek“ – což znamená fakt silný a neustálý déšť, navíc byly k tomu vydané i meteo výstrahy. Tak jsem si přála, aby se tentokrát v jinak přesné aplikaci spletli, jenže ne. I Marion, která to tu dobře zná, nám potvrdila, že opravdu bude takto a dokonce i ředitel závodu, Thomas Bosnjak se svým týmem kvůli tomu upravili i trasy.
Míša byl na trase stomílovky už mnoho hodin a já se šinu pár metrů od hotelu ke startu. Bydlet tak blízko v hotelu Metzgewirt je dokonalé, ušetří se každá minutka. Start je v sedm ráno, předtím ale ještě povinný briefing a kontrola povinné výbavy, než nás vpustí do koridoru. Prší a dost. Na sobě mám nepromokavou OutDry bundu, kapky mi jemně bubnují do kapuce. Vzala jsem si i nepromokavé ponožky – je to skvělá věc, která se mi osvědčila v Polsku na závodech, kde bývá hodně bahna.
Start a běžíme. Hned je to do kopce. Dobře to tu znám ze zimy, běžíme přímo naší skialpovou trasou. Vím, že to nesmím hned na začátku přepálit. Kolečko zase zpátky do Fieberbrunnu a pak už nahoru po sjezdovce a do lesa. Pořád prší, ale je příjemně. V lese vytahuji hůlky, přece jenom šetří energii. Čím více stoupáme, tím více je chladno a také začíná přestávat být vidět okolo, protože všude je mlha. Moc proto netuším, kde vlastně jsme.
Po stoupání začíná příjemný seběh, kde potkávám kluky Slováky ze stomílovky. Varují mě, že nahoře se čerti žení a že mám být opravdu opatrná, že je to tam o život. No tato informace mi zrovna tedy odvahy nepřidává, vůbec se mi nahoru nechce. Nemám se otočit a vrátit se? Jenže vzdávat se mi to tak rychle nechce. Stoupáme stále výše, cestička se zúžuje a závodníci za sebou stoupají jako dlouhý had. Nedá se tu zastavit, brzdili by se ostatní. Začíná být stále větší zima. První občerstvovačka je u jezera, to ale není vůbec vidět, snad jen břeh a opuštěná loďka dává tušit, kde jsme. Nechci prochladnout a tak jsem co nejrychlejší – jen dočepovat pití, dát si okurku se solí a stoupat zase výš. Když přijde pasáž s řetězem, tak nevím, zda mám držet hůlky nebo řetěz.
Chce se mi brečet. Je mi taková zima na ruce, že nejsem schopná otevřít si skřehlými prsty ani tyčinku, přitom vím, že ji nesmím vynechat, jinak mi dojde energie. K tomu fouká vítr, prší, všude je mokro a plno bahna. Lituji, že jsem si nevzala merino triko a dlouhé kalhoty. Ty by se teď hodily. Mám za sebou devět kilometrů za více než dvě hodiny. Neutíká to a pomalu propadám panice. Proč jsem sem jen lezla? Jenže tady se nemůžu zastavovat. Musím jít a dávat si pozor pod nohy, abych někde neuklouzla.
Jde to tak pomalu a to toho mám ještě tolik před sebou. Přemýšlím, zda to tentokrát nevzdat, jestli fakt tohle mi stojí za to. Myslím na Míšu a na všechny stomílaře, jak tohle můžou v těch podmínkách dát. Po nepříjemném klesání po kamenech a pak po bahně, kde ostatní kloužou i po zadku, mě skvěle drží moje trailovky Voyage Nitro od Pumy (mají fakt skvělý grip, který zvládá i kluzké bahno), najednou přichází dobře běhatelná cesta, po které to jde dolů jako po másle. Najednou se mlha trhá a začíná být tepleji.
Pádím dolů a kilometry přibývají. Zjišťuji, že tady jsme v zimě byli. A je tu překrásné. Kochám se a užívám si to. Špatná nálada je ta tam, směřujeme zase dolů do Fieberbrunnu. „Tady máš možnost to vzdát!“ našeptává mi čertíček v hlavě. „Můžeš jít do tepla a do sucha do hotelu, dát si sprchu a najíst se a vůbec už nemusíš tuhle šílenost znovu absolvovat.“ Jenže já jsem rozhodnutá. Běžím dále. Chci si v cíli zazvonit na zvon a chci tu krásnou medaili. Stále si tento okamžik v hlavě přehrávám. Běžíme zase okolo známých míst – okolo farmy s lamami, se kterými jsme v zimě chodili, i okolo sjezdovek a skialpových tras.
Cesta pak není tak technicky těžká. Přepínám se do módu autopilot. Stoupáme, ale tak nějak mírně, že hůlky nejsou potřeba. Vnímám zelenou krajinu, jak voní po dešti a po horské svěžesti. Okolo bublá potok, plný vody z deště. Stále prší, ale není mi to nepříjemné. Na 30. kilometru si dávám čokoládovou tyčinku s mořskou solí. Je tak dobrá! Ta ultra běžkyně Emelie od Kiliana Jorneta má ty doplňky pro běžce dlouhých tratí fakt vychytané. Dobře se koušou, jsou organické, moooc chuťově dobré a hlavně fungují. Jsem ráda, že mi je Martin z Ultramenu doporučil.
Omámená chutí tyčinky opět potkávám dva české kluky, se kterými jsme se na trati míjeli – Vaška a Davida. Dávame se do řeči a probíráme Pražskou stovku, závody a naše cestování za běháním. Najednou hlava myslí na něco jiného a my se dostáváme zase až skoro na vrchol. Nevnímáme skoro, jak se brodíme potoky vody, vysokou travou, ani bahnem. Ve třech to prostě ubíhá tak nějak rychleji, stejně tak i dolů. Nespěcháme, dáváme si pozor, abychom někde neuklouzli. A tak se dostáváme spolu až k poslední občerstvovačce a dolů.
Cíl jde vidět a já se tak těším, až si společně s kluky zazvoním. Před cílem nám fandí skvělá parta z Trailpointu v čele s Michaelem a Dončou a fotí nás. Vašek nám trochu utekl, protože ho bolelo koleno a nemohl zastavit a tak nás čekal v cíli. S Davidem protínáme cíl a zvoníme – nejprve já, pak on.
Na krk nám věší medaile a vítáme se s Míšou a Vaškem. Je to nádherný pocit a jsem tak ráda, že jsem neposlechla svoji hlavu, protože ten pocit, když tohle všechno překonáte, je k nezaplacení. Jsem moc štastná, že je Míša ve zdraví v cíli své stomílovky a nechápu, jak tohle mohl dát. Děkuji klukům za support a jedno vím jistě: tento závod mě tak nadchnul, že za rok si chci ( možná i s lepším počasím a výhledy) dát repete!
Děkuji oblasti PillerseeTal – Kitzbühelen Alpen v čele s Marion Pichler, UTMB series a pořadatelům KAT100 by UTMB v čele s Thomasem Bosnjakem za neskutečně krásný zážitek! Chcete o závodě a této oblasti vědět víc? ( například kde se na závod ubytovat), pak se podívejte na stránky www.pillerseetal.at
Moje výbava:
Oblečení, kšiltovka, merino ponožky a běžecká vesta Columbia Montrail
Boty Puma Voyage Nitro
Kompresní návleky Royal Bay
Hůlky Leki
Nepromokoavé ponožky Dexshell
Sportovní výživa MoonValley z Ultramenu.cz