I když už od začátku roku bylo běžeckých závodů hodně, tak se stejně říká, že desítka v Kbelech vždy pomyslně zahajuje závodní sezónu. Po pár letech jsme tu zase vrátili na start a zkusili si jaké to, když na startovní čáře v Kbelech stoupá adrenalin i jaké to je ( letos výjimečně bez větru) běhat po letišti.
Michal
Přípravu na letošní sezónu jsem oproti jiným letům výrazně odložil. Hlavní důvod jsou mé kurzy Horského průvodce, Instruktora skialpinismu a lezení. Takže jsem na první závod Palestra Kbelská 10 vyrazil zcela bez přípravy, a navíc po velmi pozdním návratu z pátečního setkání s kamarádem skialpinistou, se kterým jsme plánovali novou alpskou túru.
Na start se tak stavím bez jakýchkoliv očekávání, zato s pořádnou bolestí hlavy. Stojím v koridoru a vypadá to letos na opravdu pořádně nabitou startovku. Odpočítávám vteřiny. Start. Rozbíhám se, volím pohodové tempo těsně pod 5 minut na kilometr.
Jakmile dokončíme první stoupání, lehounce přidám. Nikam nespěchám. Hlava pomalu přestává bolet, zato se hlásí jiný problém. Dávám si limit, nezastavit před první třetinou závodu.
Je to tady 3,33 a můžu na chvíli mimo trasu do lesíka. Paráda, hned se cítím lépe. Zrychluji a postupně doháním jak vodiče na 50 minut, tak Soničku. To už je jen kousíček k občerstvovačce ve Vinoři. Nádhera. Snad ještě nikdy jsem nezažil závod s tak přesně rozmístěnými kilometrovníky. Tady se dá běžet krásně jen se stopkami.
Otáčka, a po mírně pozměněné trase cyklostezkou zpět do Kbel. Ve stoupání začínám mít další problém. Moje rychlost je limitována mým stavem a s každým zrychlením mám pocit, že se zbavím snídaně, kterou jsem ale neměl.
Na kopci okolo naváděcích světel letiště a rychle dolů k cíli tady už je zase vše OK. Do cíle si neodpustím lehký sprint. Je to tady, můj oblíbený závod na úvod sezóny je za mnou a já už se těším na pořádnou přípravu do nového běžeckého roku.
Monča, Sarah, Lukáš – se všemi pravidelně běháme z Brumlovky
Soňa
Některé roky jsme už toto dobou měli za sebou několik závodů, ale letos na tento vyšlo prvenství. Už jsem skoro ani nevěděla, jaké to je stát na startovní čáře a všechno okolo. Zjistila jsem, že tu bude plno kamarádů a na ty jsem se těšila.
Před závodem jsme po cestě vyzvedli Monču – mého skvělého běžeckého parťáka, se kterým teď často běhávám. Skvěle si v tréninku sedíme a baví nás to spolu. Chodí s námi každý týden v úterý běhat na Brumlovku, takže s ní kamarádíme oba.
Jakmile si vyzvedneme čísla, už nevíme, s kým s kamarádů a známých se bavit dříve. Počasí je jako na objednávku ( je fakt teplo a vůbec ani nefouká) a tak tušíme, že to bude skvělé. Jakmile si my holky vystojíme frontu na záchod, máme co dělat, abychom se na start dostaly včas. Je tu teda pěkně lidí – letos padl rekord, takže přes 1500! Potkáváme se s Míšou a běžíme. Míša i Monča se trhají a já si volím své tempo. Utíkalo by mi to ještě lépe, kdybych měla nabitá sluchátka a neměla je na uších jen tak pro parádu. Tak to dopadá, když chystání výbavy necháte na poslední chvíli.
Běží se mi hezky, užívám si to, ale nejedu na krev. Vůbec se nedívám na hodinky. Kilometrovníky tu jsou tu pravidelně a tak nic neodvádí moji pozornost od běhu. Užívám si krásného počasí a jak to jde. Lituji jen toho, že jsem nešla jen v krátkém rukávu a kraťasech. Je mi horko a v méně oblečené by to šlo ještě lépe. Míjím „odskakujícího se“ Míšu, který mě pak stejně zase předběhne, a na pátém kilometru si dávám energy tabletu, aby síly hezky jely dále.
Trasa se mi líbí ještě více, než minule. Jakmile běžíme po letišti vím, že tady už se síly nešetří a že musím fakt máknout. Mojí motivací i velice hlasitě funící běžec – policista, jehož zvuky mě nutí pořádně zrychlit. Vbíhám do cíle a zase si vychutnávám ten super pocit. Osobák to sice nebyl, zato zážitek skvělý. Pokud vás baví desítkové tratě na silnici, tak Kbelská to jistí.
Děkujeme organizátorům za hezký zážitek a všem, kteří doběhli gratulujeme a moc rádi jsme všechny viděli. Tak za rok zase na startu!
