Jak se běhají lesy u Karlštejna

foto: Běhej lesy

Proběhnout se v těsné blízkosti hradu Karla IV. nebo zakázaným lomem Velká Amerika? Tak to je sen. A ten se nám před pár dny splnil díky závodu, který si získává na čím dál větší popularitě. Bylo vše tak idylické nebo ne?

MICHAL

Když jsme před rokem běželi trasu ze Svatého Jána, ani nás nenapadlo, že na téměř stejném místě jednou poběžíme závod. Jakmile jsme objevili Běhej lesy Karlštejn, bylo jasno: poběžíme.

Závod jsem si chtěl hlavně užít a také otestovat svou výbavu na moji první stovku. Proto jsem se na něj ani cíleně nepřipravoval. Bohužel zaznělo „start!“ V hlavě se mi setmělo, zúžilo se mi vidění a já vyrazil.

První dva kilometry nepřetržitého mírného stoupání nebyly žádný med, ale držel jsem si solidní tempo. Na vrcholu to přišlo, začal jsem mít pocit, že moje nohy jsou z porcelánu. Oblíbený seběh jsem sice zvládl perfektně a předběhl několik desítek soupeřů, bylo to však pro mě čiré utrpení. Nohy nechtěly šlapat a s každým krokem mi holeně dávaly najevo, že to dneska není ono.

Po sedmi kilometrech jsem začal mít chuť přejít do chůze. Naštěstí mě dohnala kamarádka Lucka „Tak co dáme panáka?“ a kývla směrem k občerstvovačce. „Jasně, na zdraví!“ Paráda, hned mi bylo o něco lépe, chytl jsem se Lucky a makal za ní. Další seběh a jdu před ní. Kopec ke Karlštejnu znám dobře, půlku běžím a pak přecházím do rychlé chůze. Vzpomínám si na radu Nikoly: „Hned, jak se kopec zlomí, vyběhni!“ Jdu na to a ještě před branou Karlštejna vybíhám.

Před další občerstvovačkou připravili místní hasiči vítané osvěžení v podobě pořádné chladivé sprchy. I když se běží v podvečer, teplota je ryze letní. Ochlazení vodou mi vlívá nový život do žil. Dávám si jonťák a vzhůru k Amarice.

Opět mě běh baví, tady konečně využívám gripu svých Inov-8 RaceUltra. Na kombinaci kamene a hlíny mě perfektně drží. V seběhu tunelem do lomu Velká Amerika radostí hulákám jako malé dítě a pádím vstříc nejkrásnější podívané dne.

Majestátní skály okolo a průzračná hladina, to je kouzelná kombinace. Škoda, že se nemám čas vykoupat, závodím makám. Úsměv na fotografa a už jen fofrem zpátky nahoru z lomu a poslední klesání do cíle. Těsně před cílem mě u vlajky Adventního běhání povzbuzuje Bára, plácám si s ní a stupňuji tempo. Probíhám cílem ve smolném čase 1:50:05, co se dá dělat. Jenže nepřišel jsem přece podat výkon, ale pořádně si to užít a to se i díky kamarádům a podpoře od Soni povedlo. Za rok se sem těšíme znova.

SOŇA:

Tak tohle nešlo vynechat! Tak originální závod! Samozřejmě volba padla na delší, 19 km trať. Trailová cesta v lesích a k tomu zajímavá místa, kterými se ošálí mozek, dokonalá kombinace na podvečerní závod.

Vyběhla jsem…bylo horko. Po malém vystoupání po cestě se trať skolnila do lesa. Ach, jak mám přírodu ráda a to běhání je tady prostě nádherné. Byla jsem ráda, že jsem na radu Michala zvolila strategicky dobré boty, které zvládnou jak asfalt, tak i terén v lese a dokonce i nějaké to bahno – Salmingy T2.

Běžím. Dýchám…a najednou cítím bolest v koleni. Už na třetím kilometru. Co mám dělat? V hlavě se mi zapojuje počítač, který vyhodnocuje data a analyzuje situace. Zpět se nevrátíš, budeš se špatně vyhýbat dalším běžcům. Jinde se odpojit nejde, ztratila bych se. Tak běžím dál. Zkouším na bolest nemyslet a vnímat krajinu. Je tak pohádková, ale přesto mi běh dává zabrat, je těžší než jindy. Sbíhám z lesa, plácám si s dětmi a dostávám novou energii. Vybíhám kopeček ke Karlštejnu, proběhnu okolo vchodu a pak zase lesy…kopečky jsou dlouhé a táhlé. Koleno se drží, když však přejdu do chůze, bolí jako čert. Musím běžet.

Najednou se dostávám na známou trasu, kterou jsme kdysi běželi s Michalem. Už jsem kousek od zlatého hřebu – Velké Ameriky. A je to tady. Obrovský tunel je otevřený a já vbíhám do černočerné tmy, kde jen místa na zemi osvětlují malé lampy. Vyběhnu z temna a přede mnou se otevírá scenérie z Limonádového Joa – skály a tyrkysová voda. Sbíhám dolů. Je to nádhera. Zůstala bych tu a vykoupala se, ale bežím přece závod! Hodinky ukazují 17 km a já už chci být v cíli. Ten je už jen z kopečka. Jsem v cíli, hurá. Vítáme se s Michalem a já najednou kulhám. Koleno bolí. Dostalo zabrat. Přesto jsem šťastná, na krku dřevěnou, jak příznačnou medaili.

P.S. Díky skvělému trenérovi a fyzioterapeutovi Petru Soukupovi jsme zjistili, že bolest kolene nebyla vůbec o koleni, ale způsobil ji namožený stehenní sval. Takže zatejpování, protahování a pak posilování! Díky Petře!