Zuzana Kocumová: Překážkové závody jsou naprosto hmatatelný zážitek, prožívaný všemi smysly

Co je hitem posledních let? Extrémní překážkové, nebo-li OCR závody. Kdyby kdysi kamarádi nevyhecovali Zuzku Kocumovou, aby jeden takový zkusila místo zraněného kamaráda, asi by se z ní nikdy nestala mistryně ČR a trojnásobná mistryně světa. Osobně jsme se s ní setkali na jednom z běžeckých kempů, kde nás do tohoto fenoménu zasvětila: 

Proč by měl člověk zkusit OCR závody?

Myslím si, že nejlépe se přesvědčuje vlastním příkladem. Kdysi jsem byla rozhodnutá, že do takových závodů nikdy nepůjdu, nelákal mě jejich mediální obraz. Ale pak se zranil kamarád a ostatní z týmu mě přemluvili, ať za něj zaskočím – a já v cíli musela uznat, že to byl nejhezčí zážitek ze závodů v mém životě. A to jsem závodila opravdu v hodně disciplínách.

A co na tom bylo to nejkrásnější? Že překonáváš sama sebe? Nebo co byl ten nejzajímavější okamžik?

Pro mě byla nejzajímavějším „okamžikem“ celá trať, protože se běhá na trasách krásně zakomponovaných do přírody. Rozhodně to není nuda, žádné široké běžecké dálnice, kde máte spoustu času na přemýšlení, kde jednu nohu předkládáte před druhou ve stále stejném rytmu. Jsou to většinou malé cestičky, „kozí stezky“, běžíte lesem, loukami, potokem, cestou necestou. A potom vás taky čeká spousta překvapení, překážek. Díky nim to není jen o běhu. Ty vám závod rozdělí na plno malých výzev, které v průběhu závodu překonáváte. Takže se klidně můžete radovat třeba třicetkrát, po každé zdolané překážce, výzvě. Navíc zjistíte, kde máte svou slabinu, můžete na ní pracovat a zjistíte, jak rychle se posouváte dopředu.

Nestane se, že když mi nějaká překážka nepůjde, tak že to budu chtít, nebo dokonce muset  vzdát…

V naprosté většině závodů kromě, mistrovství Evropy a Mistrovství světa v OCR, jsou ty nejtěžší překážky, u kterých hrozí, že by je běžný závodník nezvládl, nepovinné a je za ně nějaká forma handicapu. Není to o tom, že když člověk spadne, tak se tam bude trápit další hodinu. Ale když překážku nedáte, tak si holt půjdete udělat trestné angličáky nebo si oběhnete kolečko a jdete dál. Vždy je tam nějaká jiná varianta, takže člověk nemusí přijít a dát vše napoprvé.

Na některých závodech tě hned na začátku „namočí“. Když to ale není v létě, tak přece člověk musí chytit zápal plic…

Člověk by to očekával, ale vůbec tomu tak není. I při normálním závodě se vám může stát, že začne pršet a budete mokří, málo oblečení. Ale když jste v „závodním modu“, tak svaly při práci vytvářejí teplo a tím neprochladnete. Například na mistrovství Evropy ve Skotsku ve Spartan Race nás „namočili“ (zkrátka byla překážka, kde musíte podplavat dřevěnou zeď) už na druhém kilometru. Bylo asi 11 stupňů, foukal hrozně silný vítr, celou tu dobu 3hodinového závodu pršelo. Ve vodě jsme byli minimálně 7x, já jsem tehdy běžela jenom ve slabém triku s dlouhým rukávem a elasťácích. A nevím, že by kdokoliv měl jakýkoliv zdravotní problém. Daleko horší, než běžet závod v mokrém oblečení je pak v mokrém triku zůstat pár minut v cíli, kdy se zapovídáte s kamarádem.

Naopak časem zjistíte, že vám to imunitu a odolnost zvyšuje.

Ty jsi těch sportů dělala víc. Když dokončíš závod, tak z čeho jsi nejvíce zničená? Z běhu, kola, triatlonu, běžek, nebo OCR závodu?

Sice si teď už tělo asi trošku na Spartan race zvyklo, ale jednoznačně právě z něj. Je to naprosto komplexní záležitost, která nevynechá jediný sval ve vašem těle, takže jkdyž jdete  na hranu svých možností, druhý den se cítíte, jako kdyby vás přejel parní válec.

S tím souvisí regenerace. Co děláš po tak těžkém závodě?

Ono záleží, do jak dlouhé doby se musíte dostat do stavu schopného závodění. Pokud to je další víkend, tak to zkástka nechám odeznít. Dám si den volna a pak 2 dny jen velmi lehký pohyb, aby tělo mělo dostatek času dočerpat síly.

Extrémní to ale bylo teď v listopadu, kde se ve Spartě konalo Mistrovství světa v tzv. Trifectě. Tzn. tři závody Spartan race ve dvou dnech. V sobotu dopoledne 17, odpoledne 8 a druhý den 30,5 km. Velkou roli hraje i psychika. Když musíte, tak musíte. Tělo si nějak nedovolí úplně odejít dřív, než ví, že je skutečně v cíli a druhý den nic nemusí. Pak je nesmírně důležitý spánkový režim, kvalitně a dostatečně jíst (doplňovat energii), dodržovat pitný režim, je dobré, když můžete využít masáž, nebo aspoň ledovou koupel.

A co strava?

Nemám ráda speciální stravu, snažím se potřebné živiny a energii doplňovat z běžných potravin.  Je důležité dbát na větší příjem bílkovin, aby svaly, které poškodíte zatížením, se měly z čeho zregenerovat a případně, ideálně, vytvořit nějakou nadstavbu. S tím mám sama trochu problém, i proto, že nerada jím maso. Ale v běžném režimu to jde.
Při extrému, o kterém jsem mluvila v předchozí otázce, přichází ke slovu klasické regenerační nápoje. Já jsem používala výrobky od švýcarské firmy Sponser, ti tam mají výborný regenerační nápoj. Další, který je obecně známý a velmi dobrý, je R2 od Enervitu. Hned po závodě je důležité začít doplňovat energii, využít „otevřeného okna“, kdy si můžeme dát téměř cokoliv. Ale téměř cokoliv neznamená, že do sebe narvete klobásu s párkem a budete si myslet, že jste pro sebe udělali to nejlepší.

Jinak obecně – těžko si můžeme myslet, že nás zachrání pár pilulek nějakého potravinového doplňku, když do sebe budeme dávat tuny jídla, které není kvalitní, pro tělo ideální. Ani do auta nenalijete jakýkoliv benzin a do závodního už vůbec ne. Važme si sebe sama aspoň tak, jako svých čtyřkolých miláčků…

A co naopak regeneraci zpomaluje?

Alkohol, ten je pro tělo jed. Dokud ho tělo neodbourá, tak nezačnete regenerovat, odbourávat únavové metabolity. Takže i takové to pivko, které mají sportovci po výkonu rádi, tak jen v případě, že nejste moc zničení. Po těžkém závodě to opravdu dobrý nápad není.
Také nedostatek spánku a stres obecně.

Někdy býváme i po běžeckých závodech dost zničení, tak proč bychom si do nich měli ještě přidávat nějaké těžké překážky? Proč je tento typ závodů takovým fenoménem?

Myslím, že si lidé v dnešní době čím dál víc potřebují vyčistit hlavu, zastavit a vyčistit mozek, být tady a teď, což tento typ závodů zaručuje. Současná civilizace nás nutí k  dost virtuálnímu způsobu života, kde se velká část reality odehrává na počítačích, na všech možných technických udělátkách, zprostředkovaně. Tady – u OCR závodů, je to najednou zážitek, který je tak silně „hmatatelný“. Je to přímý kontakt s okolním světem všemi smysly, které nám byly dány.

Navíc mě u těchto závodů lákají právě překážky, které v přírodě jen tak nenajdete. Já jsem si od malička vždycky přála tohle všechno vyzkoušet, lákaly mě všechny ty opičí dráhy, houpat se s Tarzanem na liánách v pralese… A pak někdo přijde a tento dávný sen vám splní. To vše dá do jednoho závodu.  Jak říká slogan Spartan race: „Pochopíš až v cíli“. Za mě osobně mohu říct, že to stoprocentně platí.

 

2 komentáře

  1. Od vsech treneru a sportovcu lze slyset ze pivo je nejlepsi jontak na regeneraci. Samozrejme male max velke a jedno ne deset. Muzu se zeptat kde je tedy pravda? Diky Vita

    1. Myslím, že to je celkem jednoduché pivo je nejlepší ionťák, ale nealko. U alka bude samozřejmě na schopnosti každého odbourávat alkohol. Což je individuální a popravdě hodně lidí si řekne já můžu, mi odbourává tělo alkohol rychle, ale většinou to není pravda…

Napsat komentář