I když si mnozí klepali na čelo, že běžíme v takové zimě půlmaraton, nemohli jsme tu chybět. Jako milovníky trailu nás lákala nová trasa, která se přesunula ze silnice do přírody. A stálo to za to!
SOŇA
Minulý rok mi Blaník dal zabrat. Ne tak ani kvůli počasí, ale moje hlava byla nastavená na dvacet jedna kilometrů a ve finále to bylo skoro dvacet tři. Dlouhá táhlá stoupání po silnici mi připadala nekonečná, ale výstup na bájnou horu se mi moc líbil.
Letos už jsem tušila, do čeho jdu. Čekalo mě skoro 24 kilometrů s převýšením 650 metrů. Vzala jsem si svoje nejlepší a nejvyzkoušenější trailové boty, které drží i na mokrém povrchu a vybavila se do batůžku nesmeky. Přece jenom jistota je jistota a já, když mi to klouže, tak se bojím a nejde mi to. Tady jsem ji potřebovala mít. Ještě pak hodit řeč s kamarády, vyfotit se i s naším kamarádem Viktorem a jde se k bráně.
Start. Vybíhám trochu naštvaná, protože se mi Míša v koridoru ztratil, když jsem se fotila s kamarádkami z tréninků Jdu běhat. Už jsme se prostě nenašli a chyběla mi naše předzávodní rutina pro štěstí – dát si pusu a popřát si hezký závod. Běh zámeckým parkem utíká, pak malinko asfaltu a hned se cesta stáčí do pole a do lesa. Malá pěšinka se běžci ucpává, ale mně to nevadí, nějak mi to dnes nejde. Běžím po sněhu. Dává mi to více zabrat, než jindy. Celkově si připadám pomalá a že musím opravdu více vydávat síly. Přemýšlím, jestli jsem to nepřepískla.
Jenže pak to ubíhá. Než trasa začne stoupat k Blaníku, potkávám běžkyni Blanku z Adventního běhání a tak chvilku vykládáme a jde to hned lépe. Pak se odpojím a potkávám Edu z Prostě běž. Zase povídáme. Udusaný mokrý sníh pod nohama začíná podkluzovat, tak si nasazuju nesmeky a stoupám strmě k Blaníku. Ostatním běžcům to klouže a sem tam i padají. Nesmeky drží. Obyčejné, za dvě stovky. Nedám na ně dopustit. Krajina je jako z pohádky. Stromy pokryté bílou peřinou a blanická rozhledna tomu vévodí. Jenže nemám čas se kochat. Běžím dolů. Nesmeky drží. Potkávám Niky, která bojuje se silničními botami. Je hrdinka, já bych dolů jela asi po zadku.
Jak mi první půlka závodu dávala zabrat, druhá šla o dost lépe. Nesmeky vyzouvám při běhu po silnici, kovové hřeby si s asfaltem nerozumí. Pravidelně si dávám energetickou tyčinku, takže mi nedochází cukr a cítím, že na rozdíl od loňska mi na konci „nedojde“. Závěrečné kilometry jsou však náročné. Pěšinka se pod náporem běžců mění v bahno. Klouže. Je to náročné a je to fakt makačka udržet se na nohou. Pak ještě přeběhnout zámecký park a vbíhám do cíle. Byl to mazec, ale nádherný! Nová trasa stála za to! Tady už mě čeká Míša a to vždy ta nejhezčí odměna, takže naštvání ze startu je zapomenuto. Musím ale říct, že už dlouho jsem tak po závodě nebyla unavená. Bolelo mě snad skoro všechno.
Moje resumé:
Nádherný trailový závod, který si však žádal dobrou výbavu a také natrénování. Perfektní organizace, oceňuji teplé zázemí v Sokolovně, kde bylo dost místa na převlečení, na jídlo i na předávání cen. Ondrovi Pojmonovi, šéfovi závodů, gratuluji a děkuji za krásný zážitek.
Než si přečtete, jak to viděl Michal, mrkněte na Edovo video:
MICHAL
Na závodech jsme skoro každý týden, a tak by si někdo mohl myslet, že máme tuhle rutinu nacvičenou, nemůže nás nic překvapit a ráno nám to zabere maximálně 5 minut. Opak je pravdou. Pokaždé to máme, jako bychom jeli poprvé. Ráno rychle vše připravit, vyrazit a ještě prvních pár kilometrů řešit, kam přesně jedeme a jak tam půjde zaparkovat.
Tentokrát to bylo ještě pikantnější o to, že jsme si ani předem nezjistili, v kolik hodin je start a do kolika registrace. Takže když mi v 8:45 ještě v Praze Soňa hlásí start v 9:15 a výdej čísel do 9:00, tak jsem se trošičku spotil a přemýšlel, jak někoho poprosím o vyzvednutí čísla a přímo z auta budeme sprintovat na start.
Naštěstí to byla jen první vlna a ta druhá startovala až o hodinu později. Takže jsme vše krásně stíhali. Včetně setkání s kamarády, prohození pár slov a hlavně rychlého kafe. Pak už jsme opravdu museli na start, kde se Sonička někde zatoulala, ale naštěstí start stihla, jen jsem ji nestihl dát předstartovní pusu.
Vybíhám spolu s kamarádem Viktorem. Rád bych si s ním povídal více, ale od prvních kroků jsem ucítil píchání ve stehně, a tak jsem jen sem tam prohodil pár slov a snažil se co nejlépe odhadnout, co se mi to snaží sval nebo úpon říct. Nepřicházel jsem na to, ale bolest se nezvětšovala, a tak jsem v poklidu pokračoval dál. První část trasy s parkem a kouskem silnice ubíhala vcelku svižně, ale za přejezdem, když jsme odbočili do terénu, začal jsem litovat ty, kdo letos vyrazili v silničkách. Bláto, tající sníh, uzoučká pěšinka. To jim muselo dát zabrat. Seběh do lesa pro ně musel být opravdu lahůdka, tady to místy klouzalo i mně.
Ač se to při pohledu na sníh kolem nezdálo, bylo pěkně teplo, první občerstvovačka nám tak přišla velmi vhod. To už jsme si zase s Viktorem trošku popovídali. To už začal první kopeček. Stehno začalo stávkovat. Raději jsem přešel do chůze, pár minut zklidnění, pak indián a znovu běh.
Sláva už jsme na občerstvovačce pod Blaníkem! Můj oblíbený seběh korytem, to jsem pár běžcům pěkně utekl. Mostík a začíná tvrdý výstup. Zatínám zuby, šlapu a věřím, že se stehno zklidní. Povídáme si, Viky natáčí instastory a tak nám to pěkně uběhne. Ještě selfíčko na Blaníku a jde se na seběh. Snažím se to metelit, co to dá. Viky se někde ztrácí v dálce za mnou, na hodinky se nedívám, ale říká mi, že běh se mnou vzdal, když uviděl, že běžíme 3:30. Dvakrát jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách, ale seběhy zkrátka miluji. Kupodivu jsem při sbíhání zahlédl i Soničku a stihl ji zamávat.
Zbytek cesty se dá shrnout jednoduše: hlavně dokončit a neublížit si. Chviličku jsem si i myslel, že stáhnu tempo pod šest minut na kilometr, ale i to jsem rychle vzdal, za týden běžím maraton a nesmím si ublížit.
V poklidu tak dobíhám do cíle a čekám. Nejprve na Viktora, pak rychle převlíknout, vzít Sonči bundu a čekat na ní. Za chvíli dobíhá. S úsměvem, jako vždy.
Moje resumé:
Blaník milujeme, účastním se ho jako běžec nebo pomáhám na občerstvovačce už pět let. Ondra Pojmon, který do přípravy spolu s ostatními dobrovolníky dává srdce, vždy připraví parádní trasu. Navíc zajistí zázemí, jako na málokterém zavodě, i s obědem a perfektním servisem. Děkujeme a příští rok tu budeme učitě zase!
1 komentář