Závod Palestra Kbelská 10 – jak jsem málem nestihl start

Jít na krev nebo si běh užít? Otázka, která se mi honí hlavou skoro před každým závodem. Často se rozhodnu pro první možnost a výsledek nic moc. Tentokrát jsme se rozhodl pro tu druhou a výsledek? No, jen čtěte dál.

Čtrnáct dní bez běhu. Poslední smysluplný a opravdu výživný trénink byl v Pyhrn-Prielu na skialpech, kde jsem si dal opravdu do těla. Jenže pak cestování, prochladnutí a rýmička. Zkrátka jsem až do čtvrtka neběhal a kdykoliv to šlo, ležel jsem v posteli. Krátký běh ve čtvrtek ukázal, že jsem už zdravý, ale žádný zázrak to není.

Mírně optimisticky naladěn jsem se tedy v sobotu ráno začal připravovat na závod. Z pohodové přípravy mě vyrušil až kamarád Jirka, který už byl na místě a došlo mi, že toho času zase tak moc není. Prostě když jsme na to se Sončou dva, je to snazší. Jenže tu jsem v pátek brzy ráno odvezl na letiště, a tak jsem jako slaměný vdovec byl na vše sám.

Už cestou do Kbel si uvědomuji, že si nepamatuji, jestli jsem vypnul sporák, když jsem si dělal snídani. Takže rychle pro číslo a zase zpět domů zkontrolovat, že je vše v pořádku a můžu běžet naprosto v klidu.

Na start tedy dorážím tak tak. Když vidím Michaela a Viktora, jak jsou dnes nabuzení na výkon, ani vteřinu přemýšlím, jestli se jich pokusím držet. V tom se ozve start a Michael se začíná vzdalovat, s Vikim se chvíli držím, ale rychle se rozhoduji běžet spíše pohodově.

Ještě ve Kbelích mi bohužel vypadávají dva turbosnacky, které mi překvapivě dobře fungují proti křečím. Naštěstí mi zbyl ještě jeden a jeden magneslife. Ten do sebe házím na pátém kilometru, tady měl ale přijít první turbosnack, protože přichází nejhorší pasáž – přes vinořský zámeček, pak kousek seběh a dlouhé stoupání. Změna taktiky, tedy magneslife a po seběhu postupně usrkávat super rychlý gel. Zpomaluji tak, že mě dobíhají vodiči na 45 minut. Dosaju gel, přepnu ve sluchátkách z Vltavy na Queen a začíná ta pravá stíhačka. Dostat se pod 45 minut.

Běží se mi perfektně, Fredie mě pohání vpřed, nohy se po turbosnacku zase uvolnily, a tak běžím úplně pohodově. Seběh k cíli, v tunelu předbíhám vodiče Jirku a cíl protínám v magickém čase 44:44 od výstřelu. Je to tam konečně osobáček na silničních deset kilometrů. Čekal jsem na něj 4 roky.

V cíli opět potkávám spoustu kamarádů, mám radost, že mě po nevydařeném týdnu nic nebolí a běh jsem si parádně užil. Jen bych nejraději běžel ještě dál. Škoda, že se ve Kbelích neběží půlmaraton, ale co doma se ještě večer proběhnu. Bylo to parádní, škoda že tu nemohla být Sonička, užil bych si to ještě více.

Hodnocení

Organizace byla opět na jedničku s hvězdičkou. Registrace téměř bez front, vodiči skvěle fungovali a drželi naprosto precizně tempo, což se o mě říct nedalo. Ten kopec z Vinoře do Satalic by měl někdo srovnat, protože jak mám kopce rád, tak v tomhle závodě mi zkrátka nějak nesedí.

Poděkování

Tentokrát se zaslouží i poděkování, protože bez pár lidí by to tentokrát nedopadlo tak dobře. Speciálně tedy Jirkovi, Viktorovi a Michaelovi za motivaci, která mi často v tak krátkých závodech chybí. Vodičům Richardovi a Jirkovi, kteří mi tentokrát moc pomohli dostat se zpět do tempa na konci kopce a ve finální fázi. Zdendičovi za azyl po doběhu. Nakonec jsme si nechal děvčata: Evce a Aničce za super fotky a Péti, za organizaci a všechno kolem.

Výbava

Boty: Salming Race5

Triko: Puma

Kraťasy: Dynafit Ultra 2 in 1

Kompresky: RoyalBay Czech

Napsat komentář